Jako každý fanoušek i já jsem plánoval, že se někdy vydám na Emirates Stadium konečně naživo shlédnout Arsenal v plné parádě, ale neměl jsem v plánu tuhle myšlenku v brzké době dovézt do zdárného konce. Jelikož pokračuji studiem na vysoké škole, tak kdo zná vysokoškolský život, ví, že se na konci týdne počítají koruny, zda budu mít vůbec na autobus domů, proto mě myšlenka na výlet na Emirates Stadium přešla docela rychle, protože než bych se vůbec dokopal k tomu dát nějakou tu korunu na stranu, byl bych na cestu do Anglie starej. U nás v rodině se samozřejmě vědělo, že Arsenalu fandím (bratr fandí Chelsea, tudíž jsou naše tváře po derby zralé na make-up), ale nečekal jsem, že tátu napadne mi k narozeninám dát to nejlepší, co vlastně mohl. Arsenalu fandím od osmi let (měl jsem Fifu 1998 a vzhledem k tomu, že byl Arsenal ve výběru jako úplně první tým a já fotbalu nerozuměl, jsem se o Arsenal později začal zajímat) a po třinácti letech jsem od táty dostal k jednadvacátým narozeninám dva lístky na zápas Arsenal vs. Liverpool. Upozornil mě, že lístky objednával přes internet, tudíž jsem od této chvíle měl strach a přemýšlel jsem nad tím, co bude, když lístky nedorazí. V tomhle jsem pesimista, nevěřím všemu přes internet, o to víc by mě mrzelo to, že táta vzal ty nejdražší lístky, které mohl, abychom měli parádní výhled. Ani jsem mu to nemohl rozmluvit, platba prý už dávno proběhla. Jako doprovod se mě ujal samozřejmě on a tak mě čekal výlet do Londýna s tátou. Od této chvíle jsem mohl jen čekat a „těšit se“ na neděli 17. dubna. „Těšit“, protože jsem nevěděl, zda se těším oprávněně a zda si zápas opravdu prožiju.
Čas plynul, přišla sobota 16. dubna. Ani jsem nemohl řádně oslavit své narozeniny, jelikož prý do letadla neberou podnapilé lidi (já vím, jak bych dopadl v sobotu večer), my měli být už ve čtyři hodiny na letišti. Suverénně jsem šel poctivě „po večerníčku“ do postele, chtěl jsem si zápas užít plnými doušky.
Den D. Po příjezdu na letiště ve 4 hodiny nám odpadla nutnost odbavení, každý měl jen malou tašku, tím pádem jsme byli na letišti až moc brzy a čekali jsme přes hodinu na let. Čím víc se mi blížila Anglie, tím víc jsem byl nervózní a nevěděl jsem, zda vůbec lístky budou. Měli nám je totiž přivézt do hotelu v Londýně, kde jsme byli ubytovaní a tam jsme ještě nebyli. Naštěstí už jsem v deset hodin londýnského času věděl, na čem jsem. Na hotelu na nás čekala obálka. Po otevření jsme k našemu údivu nenašli lístky na zápas, ale permanentky na dva nejmenované Mr… K permanentkám byl gumičkou svázán papír s popisem míst k sezení. Na dalším papíře se psalo: „Po skončení události nechte permanentky na hotelové recepci. Pokud se Vás bude sekuriťák na ES ptát, kde jste je vzali, jste našimi hosty, pozvali jsme Vás. Více se Vás ptát nebudou.“. Tak mi došlo, že jsme se k zápasu dostali celkem „nelegální“ cestou.
Před zápasem jsme stihli obejít bývalé Highbury, navštívit fanshop (kde jak psal v předchozím Gooners On Tour La_Bestia, 100 liber opravdu nestačí) , poté ještě navštívit Herbert Chapman‘s Pub. Táta má zásadu „Nejdřív pivo, potom fotbal“, takže jsem se tomu příliš nebránil. Na dveřích pubu byl papír s nápisem „Only Home Fans“, proto se pánové v liverpoolských dresech poměrně rychle klidili do ústraní.
Po pivu následovala cesta na ES. Přes turnikety jsme se dostali bez problému, paní sekuriťačka na stadionu byla zvědavá, kde jsme permanentky vzali, ale to jsme ukecali a nechala nás jít. Jako každý Gooner jsem si musel pořídit na stadioně pár fotek před zápasem a sledovat, jak probíhají přípravy. Na stadion nejdříve vyběhnou brankaři obou týmu a začnou se rozcvičovat, po asi čtvrt hodině se přidal zbytek kádru. Střídající hráči si hráli své „báčko“ a hráči základu se věnovali důkladné rozcvičce. Ještě před hvizdem byla Jacku Wilsheru udělena cena tuším že pro nejlepšího mladíka v PL, poté následovalo nastoupení týmů a minuta ticha za zesnulého Danny Fiszmana. Prakticky jsem o tomto člověku věděl málo, ale atmosféra dělá své a vehnala mi slzy do očí.
Zápas začal, Arsenal měl jasně převahu, celý poločas dá se říci kontroloval hru, avšak ta koncovka, náš problém. Jako by se každý hráč bál vystřelit. Tuším že Diaby nastřelil hlavou břevno, Eboue v obrovské šanci Reinu nepřekonal. Nepochopím, proč se všichni snaží dovézt míč až do brány. Jak už jsme se mohli dříve přesvědčit, naši hráči střílet umí, jen se k tomu odhodlat a zkusit to.
Ve druhém poločase už to nebyla hra jednoho týmu. Respektive hra nikoho. Hráči obou týmů se po hřišti jen ploužili. Občas dokázaly týmy na obou stranách vyplodit něco smysluplného, například šance van Persieho, ze které měl být gól. Posledních deset minut, kdy měl Arsenal zabrat, se nic nestalo. Fabregas šel dopředu s míčem, publikum přede mnou vstávalo a hnalo ho k přihrávce nebo rychlejšímu běhu, kapitán se zastavil a přihrál dozadu. Jeho výkon mi přišel nemastný neslaný. Nedřel, neběhal (v televizi snad ani nebylo vidět, že se při výpadu Liverpoolu zastavil na půlce a čekal, co bude), míče ztrácel, nic positivního nepředvedl… Ano, penalta byla odpískaná na něho, ale přece nemáme kapitána proto, aby běhal ve vápně a čekal, až ho někdo „sejme“. Po Van Persieho gólu vstal celý stadion, já si mohl vykřičet hlasivky. Liverpool hned po rozehrávce vykopl míč a zde rozhodla nezkušenost Vojty. Chytil míč a místo toho, aby ho podržel, počkal si na hráče až naběhnou dopředu a v klidu a přesně míč nakopl do útočného pásma, byl rád, že má míč v ruce a zbrkle ho nakopl. To byl zárodek všeho, co se potom stalo. Vojta odchytal zápas vynikajícně, návrat na jedničku, ale zkušenosti mu chybí. Jsou to maličkosti, ale tohle nás stálo dva body a opět máme k titulu daleko. Výkon celého týmu mě zklamal, obrana opět nebyla stoprocentní. Po obdržení gólu a oslavách liverpoolského sektoru na ES mě zalil studený pot. Jak se tohle vůbec mohlo stát ? Chtělo jen podržet míč a počkat na hvizd rozhodčího.
Po skončení zápasu jsem byl zklamán z výkonu. Atmosféru jsem si zažil, ale co o to, když se celý druhý poločas nikdo nesnažil pomalu ani vystřelit. Určitě se budu chtít na ES podívat znovu a znovu a znovu a snad i budou lepší výkony. Dárek k narozeninám k nezaplacení. Ale nemůžu upřít zklamání a výrazy nasr*ných fanoušků nebyl příjemný, zvlášť, když jsem s nimi jejich pocity sdílel. Ještě jsme se s tátou vydali podívat kolem stadionu a na poslední pivo v Chapman’s Pubu, poté už následovala jen cesta domů a spánek, jelikož ráno ve čtyři jsme měli být opět na letišti v Lutonu.
