Třiatřicet let starý záložník Grasshopperu strávil pět měsíců na hostování v Arsenalu. Tento týden se rozpovídal pro švédské rádio o svém času stráveném na severu Londýna. Semifinále FA Cupu proti Wiganu popsal jako nejlepších patnáct minut svého života.
Zde je přepis, který přeložil do angličtiny uživatel Redditu Zhongda. Originál si můžou případní zájemci poslechnout zde.
Vypadám jako kluk, když jdu po hřišti s míčem v podpaží. Mám čistý červený dres, bílé rukávy a zlatý kanón na prsou. Je mi přes třicet, ale připadám si jako v chlapeckém snu. Je semifinále FA Cupu proti Wiganu. 82 tisíc lidí je v ochozech a z toho 50 tisíc patří nám. Jsou hlasití a hladoví po úspěchu. Nic nevyhráli už devět let, což je jako věčnost pro klub, který je považován za jeden z nejlepších na světě. Gooners – ti nejloajálnější fanoušci na světě. Za zvláštních a nečekaných okolností jsem se ocitl v severním Londýně. V top klubu jako je Arsenal. Ohýbám se a dávám míč na puntík. Hodím rychlý pohled na brankáře. Už jsem se rozhodl, kam pošlu míč. Snažím se neusmívat. Už je to tady. Stojím tady – uprostřed latinského klubového motta. Victoria Concordia Crescit. Vítězství skrze harmonii. Nemůžu si pomoci a lehce se pousměju. Za Arsenal jsem neodehrál ani půl hodiny. Debutoval jsem proti Swansea. Odehrál jsem jen jedenáct minut a teď jsem nastoupil z lavičky, když se má rozhodnout. Patnáct minut života fotbalisty, které změnily můj příběh.
Volal mi můj agent (Roger Ljund). „Chtěl bys jít na hostování do klubu v Premier League?“ „Ne.“ „Chtěl bys jít na hostování do Arsenalu?“ „ANO!“
Byl poslední přestupový den a spekulace o příchodu nového hráče sílily. Tréninkové centrum bylo plné fanoušků, novinářů a televizí, které vysílaly živě. Když jsme přiletěli na letiště, tak jsme museli zajet do pole a vyměnit auta, aby nás nikdo nepoznal. Každý na mě byl milý. Dostal jsem tréninkové oblečení a dres s číslem 29. Byl jsem poslán za týmovým fyzioterapeutem na obvyklou zdravotní prohlídku. Seděl jsem v kavárně a pil kávu, zatímco si fyzioterapeut procházel výsledky mých testů. Jsem oblečen do klubových barev. Mám na sobě tričko, kraťasy a žabky. Hráči prochází kolem na trénink. Některé z nich znám z působení ve Franci, takže prohodíme pár slov. Fyzioterapeut mě vyzvedne a jedeme rychle do nemocnice na rentgen. Něco je špatně. Vracíme se do tréninkového centra. Jsem v situaci, která mi připomíná talentové soutěže z televize. Stojím před porotou se špatným držením těla a s CD s mými rentgenovými snímky. Přede mnou sedí fyzioterapeut, sportovní ředitel a mocný Arsene Wenger, který vede klub se železnou pěstí a rezervovaným přístupem už skoro 20 let. Fyzioterapeut začne mluvit. Chápe, že stát se součástí Arsenalu je pro mě velká věc a že si dělám velké naděje. Problém se zády je ale příliš vážný a mrzí ho to. Vyloží karty na stůl. Mám tři zlomené obratle a jsem mimo na nejméně čtyři až šest týdnů. Proti rentgenovým snímkům neobstojí argument o dětském snu. Rozumím. Říkám: „Když jsi zraněný, tak jsi zraněný“ ale ve skutečnosti jsem byl strašně naštvaný. V místnosti je ticho. Wenger ještě nic neřekl. Ani se na své kolegy nepodíval, když mě o informovali o jejich logickém rozhodnutí. Přemýšlí si pro sebe. Čekám, až něco řekne. Povzdechne si a povídá: „Přestupové okno se zavírá za pár hodin. Je nemožné najít někoho jiného. Buď vezmu tebe, nebo nikoho.“ Ostatní se překvapeně podívají na velkého šéfa. Nikdo neví, co udělá, ale jeho slovo je zákon. Wenger se rozhodl. „Zůstaneš tady. Vyléčíš se a budeš trénovat. Až budeš fit, tak tě využiju.“
Teď začal cirkus. Sledoval jsem události v reálném čase. Média začaly psát a přátelé mě kontaktovali. I přes čtyřhodinový časový posun a skutečnost, že Ruský fotbalový svaz byl zavřený, se přestup dokončil. Smlouva byla podepsaná v poslední hodině. Opustil jsem Spartak Moskva, když ostatní ještě spali. Prostě jsem byl ráno pryč. Dostal jsem pár zpráv. Přáli mi hodně štěstí. Rusko jsem pro tuto chvíli nechal za sebou.
V Anglii jsem trénoval jako šílenec. To mi jde dobře. Jednou se takhle Wenger zastavil v posilovně. Když vstoupil do místnosti, tak všichni tak nějak ztuhli jako by čekali na signál. Má na lidi takový efekt. Já stále šlapu na rotopedu, protože se snažím pokořit čas. Wenger mě nenuceně, ale seriozně sleduje upřeným pohledem. Prohodíme pár slov. Jsme na dobré vlně. Cítil jsem jako by mi u vůdce rostla důvěra bez toho, abych kopl do míče.
Po pěti týdnech náročné rehabilitace a nejistoty zda by mohla být má záda vyléčená, jsem náhle zpátky na hřišti. Byla to dlouhá doba, co tento klub něco vyhrál. V hlavním městě to vře. V semifinále proti Wiganu jsme favorité, ale po 90 minutách jsme dokázali dosáhnout pouze na remízu. Hodiny tikají a stále není rozhodnuto. Zbývá sedm minut do konce a jdu na hřiště za vyčerpaného Aarona Ramsey. Rozhodčí zapíská. Finalistu určí penaltový rozstřel. Jednoduchý a zároveň brutální způsob, jak něco rozhodnout. Teď už je taktika nebo fyzická zdatnost bezvýznamná. Teď už je to jen o nervech a náhodě. Musíš skórovat. Veškerý tlak je na střelci. Slyším Wengera francouzsky volat: „Kime, bereš penaltu?“ „Ano, rád bych.“ „Dobře. Jdeš jako druhý.“ Brzy se rozmyslím, kam ji vystřelím. Nemůžu se nepousmát, když kráčím k puntíku na stadionu, který má třikrát větší počet diváků, než má obyvatel mé rodné město Sandviken. Cesta po hřišti je dlouhá. Jsem v klidu – možná mám radost. Dám míč na puntík. Teď už musím jen couvnout, vybrat správně délku na rozběh a trefit míč tvrdě nahoru. Tak jak to obvykle dělám, tak jak to umím a jak jsem to vždy dělal. Nejsem nervózní. Dělal jsem to tisíckrát. Brankář jde brzy na opačnou stranu, než mířím. Když se dívám na penaltu na Youtube, tak se mi ty pocity vrací. Ten klid a radost. Jsem ale překvapený, kde skončil míč. Míč skončil v levém dolním rohu místo horního, jak jsem si to pamatoval. Jsem zmatený, ale míč skončil v síti. Finále jsme vyhráli a 200 tisíc fanoušků nás ocenilo v ulicích Londýna. I přes to, že můj podíl na stodvacetileté historii klubu byl malý, pro mě to byl vrchol. Nejlepších patnáct minut mého života a ukáže se, že si nevzpomínám, co se stalo. Kde jsem byl v klíčovém okamžiku? V transu, šoku, deliriu, kómatu – říkejte tomu, jak chcete. Jediné čím jsem si jistý, je to, že fotbal a vůbec sport je nepochopitelný. Proto ho milujeme. Dokud bude míč končit v síti, je moje zkušenost skutečná. Jsem si tím jistý.
/101greatgoals.com/
