Jakub prozradil, co udělal jeho otec, aby mu pomohl dostat se až na sever Londýna, od dohlížení u hřiště až po prodej rodinné firmy.
Během své kariéry musel Jakub Kiwior rychle dospět. Náš polský obránce hrál od svých prvních fotbalových krůčků ve vyšší věkové kategorii, ale očekávání, která na něj byla od útlého věku kladena, ho nijak nezaskočila, naopak se mu pod tímto tlakem dařilo a říká, že to, co se tehdy o sobě naučil, mu připravilo půdu pro to, co ho čekalo v pozdější fázi kariéry.
Toto všechno ho v 16 letech vystřelilo z Polska do Belgie, odkud se v 21 letech přestěhoval na Slovensko a poté do Itálie. Všechny tyto zkušenosti nakonec vedly k tomu, že se k nám v roce 2023 připojil jako dvaadvacetiletý mladík, který si toho už v hráčských začátcích prošel hodně.
Vše začalo v jeho rodném městě Tychy v Polsku, ještě než začal chodit do školy.
„S fotbalem jsem začínal ve čtyřech letech,“ začíná Jakub, „když mě táta bral do místní školy, abych si zahrál. Všem ostatním klukům ale bylo kolem šesti nebo sedmi let, takže když jsou vám teprve čtyři roky, je to velký rozdíl! Je to úplně jiná úroveň. Ale bylo to pro mě dobré, pomohlo mi to a dařilo se mi. Hrával jsem tam tři nebo čtyři roky, než jsem přešel na jinou školu.“
Jakub přiznává, že v té době hrál velkou roli ve fotbale jeho otec, už jen tím, že byl u toho. Ve skutečnosti hrál klíčovou roli. Jakub by nemohl hrát, kdyby tam jeho táta nebyl!
„Důležité pro mě tehdy bylo, že jsem potřeboval vidět tátu u postranní čáry, když jsem hrál,“ vzpomíná Jakub. „Potřeboval jsem ho mít na očích, na straně hřiště, a kdybych ho neviděl, přestal bych hrát!
„Byl jsem ještě mladý, a potřeboval jsem, aby tam byl. Nic mi neříkal, nekoučoval mě ani nic podobného, šlo jen o to, abych ho mohl vidět. Rozhlížel jsem se kolem sebe a říkal si: „Kde je můj táta?“ A on to věděl taky, takže se vždycky snažil zajistit, abych ho viděl.“
„Tehdy jsem začínal, a on tu byl vždycky pro mě, od mých začátků až do mých šesti nebo sedmi let.“
„V tomhle věku nás stejně nikdo moc netrénuje, prostě si užíváš zábavu, všechny děti na hřišti jdou za míčem, takže mě táta netrénoval, šlo o to, že tam byl, aby mě podpořil.“
O něco později se ale jeho táta, který byl sám amatérským fotbalistou, dal na trénování a trénoval jak Jakuba, tak i jeho bratra, když začínali. Náš obránce považuje svého otce za hlavní zdroj inspirace během svého dospívání a říká, že by si dokonce dokázal představit pokračování v jeho stopách, pokud jde o možnou budoucí trenérskou kariéru.
„Možná, ale nechtěl bych být hlavním trenérem ani manažerem,“ usmívá se. „Ale spíše jako součást trenérského týmu, o to bych měl zájem. Třeba něco specializovaného, jako je trenér obrany nebo trenér standardních situací, ale opravdu bych nechtěl vést tým, protože to by bylo příliš!“
„Zatím jsem si žádnou trenérskou kvalifikaci nedělal, v tuto chvíli mě to vlastně nezajímá, dokud ještě hraji, ale je to něco, do čeho bych se mohl pustit později ve své kariéře. Teď se soustředím na hraní, ale vím, že někteří hráči s tím začínají brzy – například Jorginho si dělá trenérskou licenci. Mluvil jsem s ním o tom, protože si to užívá. Fotbalem opravdu žije.“
Pokud by se tedy rozhodl pro tuto kariéru, jakým typem trenéra by byl?
„Samozřejmě bych rád hrál tak, jak hrajeme v Arsenalu, naším stylem fotbalu,“ říká Jakub. „Ale dovedu si představit, že kdybych začal trénovat v Polsku, tak bych neměl k dispozici takovou kvalitu, jakou máme tady. Takový styl nemůžete hrát, pokud nemáte správné hráče. Samozřejmě bych si chtěl vyzkoušet hrát dobrý fotbal, ale to záleží na tom, jaké máte hráče.“
I když je mu teprve 23 let, tato rozhodnutí mohou být ještě daleko, ale pokud je jeho hráčská kariéra jakýmkoli náznakem, mohlo by to být něco, co si vyzkouší již v mládí. Koneckonců ještě nebyl profesionál, když si vysloužil svůj první přestup do zavedeného evropského celku. Když se ohlíží zpět, Jakub říká, že to byl klíčový moment jeho dosavadní kariéry.
„Ano. Bylo mi 16, možná 15 let,“ vysvětluje. „Hrál jsem za tým do 17 let a hráli jsme proti týmu do 19 let. Na ten zápas se díval skaut z Anderlechtu. V tom zápase jsem hrál opravdu dobře a hned po tom jsem začal trénovat s týmem do 19 let a o dva týdny později si mě ten skaut z Anderlechtu zavolal na zkoušku.“
„Strávil jsem tam dva týdny na zkoušce a myslím, že to pro mě byl důležitý moment, protože když jsem se vrátil ze zkoušky, začal jsem trénovat s prvním týmem. To byl pro mě ten moment a možná kdybych nehrál dobře v tom zápase, který skaut sledoval, tak bych neudělal tak velký skok za tak krátkou dobu. Byl to velký rok v mém životě.“
„Do Anderlechtu jsem přestoupil v 16 letech a těsně předtím jsem také hodně vyrostl. Asi v 15 letech jsem vyrostl a zesílil, takže jsem si hodně věřil. Ale abych byl upřímný, když jsem byl mladý, byl jsem plný sebevědomí v každém zápase, který jsem odehrál!“
„Byl jsem zvyklý hrát proti větším klukům, takže jsem cítil, že bych si měl být jistý. S národním týmem jsem začal na úrovni do 16 let a od té doby jsem hrál za všechny věkové kategorie. Nikdy jsem se nebál ani nebyl nervózní, když jsem hrál se staršími hráči, zlepšovalo mě to a bavilo mě to.“
„Moje mysl byla vždy zaměřena na to, jak se zlepšovat a bylo tomu tak i když jsem se poprvé přestěhoval do Itálie a samozřejmě i když jsem přišel sem.“
Odkud se tedy podle Jakuba bere tato cílevědomost a odhodlání?
„Myslím, že je to mým brzkým odchodem z Polska, už jako hráč do 16 let jsem odešel hrát do Belgie a věděl jsem, že se mohu ubírat jen jedním směrem – zlepšovat se a být lepší, takže jsem do toho dal všechno.“
„Mluvil jsem o tom s otcem, řekli jsme si, že musíme udělat všechno pro to, abychom šli dál, neudělali krok zpět a neskončili tam, kde jsme začali. Byl jsem k tomu plně odhodlaný, a to mě přimělo udělat vše, jak nejlépe jsem uměl. Pokud opustíte svou zemi předčasně, musíte se snažit, aby to fungovalo, jinak se vrátíte tam, kde jste začali.“
„Měli jsme v plánu dostat se do Evropy a pak pokračovat dál, to byl náš cíl.“ Jeho otec mu na této cestě hodně obětoval, dokonce prodal svůj podnik, když se v roce 2016 přestěhoval s Jakubem do Belgie. Ale od té doby, co se o dva roky později přestěhoval na Slovensko, kde se stal profesionálem, stojí Jakub na vlastních nohou.
V každém klubu, kde působil, a v každé zemi, kde hrál, ho podporovala spousta lidí, ale už dávno nepotřebuje vidět svého otce u postranní čáry při každém zápase.
„Každý trenér, se kterým jsem pracoval, mi pomohl a něco mi dal,“ říká Jakub, „všichni mi samozřejmě pomohli. Ale řekl bych, že největší vliv na mě měli moji rodiče. Celou dobu tu pro mě byli a pomáhali mi dělat důležitá rozhodnutí.“
„Stále jsou tu pro mě a chodí se dívat na zápasy. Rozdíl je v tom, že teď už se nemusím pořád dívat, jestli je můj otec v publiku, když hraji! Vím, kde budou, takže někdy po zápase za nimi zajdu, ale během hry ne, soustředím se na hřiště!“
