Rok co rok ta samá situace, rok co rok se objevují spekulace o odchodu opor z našeho týmu. V předchozích letech to byl Fabregas, letos se přidal Nasri, Clichy. Kdo to bude za rok? Za dva? Rok co rok nás opouštějí hráči, jejichž odchody se těžko zacelují, vzpomeňte Vieira, Campbell, Cole, Henry, Pires, Flamini, Touré, Adebayor…. Hráči, kteří ještě měli co Arsenalu dát.
Nečte se to dobře, když hráči jiných klubů lákají naše opory k sobě se slovy, že na severu Londýna se hráč pohárů nedočká, naopak, je to značně frustrující. Dnes a denně se na člověka valí všechna možná vyjádření těch Evrů, Piquetů či Puyolů a dalších, kteří (rádi) nenechají na Arsenalu niť suchou. Vyjádření, na která nikdo z našich hráčů adekvátně nereaguje. Proč? Nemají být na co hrdí? Copak už nejsme mezi předními týmy Premier League, nehrajeme každý rok Ligu Mistrů, nemáme ve svých řadách hráče světových kvalit? Proč se prostě Arsenalu nedaří udržet své opory? Do Londýna se hrnou mladíci z celého světa, několik let si pohrají a pak tradá. Nevytvoří si pevné pouto s klubem, prostě něco jim chybí. Ale co? Někdo řekne poháry, úspěchy, jistě, to je prostě sůl života fotbalisty. Ale za větší šancí pohárů šel Flamini do AC? Nebo Hleb a Henry do Barcelony? Hleb se nyní nechytá ani v Birminghamu a na Henryho si po dvou letech v Blaugraně už ani nevzpomněli. Jeho odchod mě vůbec tehdy těžce poznamenal a nechápu ho, upřímně řečeno, dodnes. V Londýně byl žijící legendou a mohl se stát někým, v historii klubu zcela ojedinělým. Místo toho dohrává někde v Americe, v zemi, kde jen málokdo zná opravdový fotbal. Prostě podle mého by měl někdy hráč odložit tu velmi jednoduchou touhu po pohárech někam za sebe a více přemýšlet.
Jasně, Arsenal už šest let nic nevyhrál, ale takových klubů, a dalo by se říci stejně slavných, je víc. A odcházejí jejich hvězdy? Jejich legendy? Podívejte se například namátkou na Gerrarda, Carraghera, nebo Del Piera, Buffona, Zanettiho, Tottiho, ti všichni byli či jsou se svým klubem spoutaní a čekali na triumf i značnou část své kariéry, někteří dokonce setrvali s týmem i při pádu do nižší soutěže. A přesto, nebo právě proto jsou z nich velké hvězdy. Co ale takového chybí našim hráčům, že mají zaječí úmysly? Mají všechno, zázemí špičkového klubu, věrné fanoušky, nádherný stadion, rok co rok šanci hrát o titul v Anglii a předvádět se v milionářské soutěži po celé Evropě. Že by v tom byly skutečně jen peníze? Asi to tak bude. A to přesto, že většina našich hráčů bere týdně tolik, co si jejich věrní fanoušci těžko vydělají za několik let. Nasri se údajně handrkuje s klubem o nějakých 10-20 tisíc týdně a ani Fabregasovi jeho 115 tisícový týdenní plat a kapitánská páska nebrání v námluvách s Barcelonou, nebo alespoň v jejím opěvování. Jistě, chápu, o peníze jde až v první řadě, jak říká klasik, je to prostě realita, běžná i v jiných klubech. Vzpomínám na šarádu „katolíka“ Terryho, který si vydupal dodatek ke smlouvě, že pokud bude v Chelsea, bude brát vždy on nejvíce, nebo na nedávný taneček Rooneyho. A to je bezpochyby jen špička ledovce.
Nikdo z nás neví přesně, zda Cescovi jde o návrat na rodnou hroudu, či zda mu rodná Barca nabízí dvojnásobný plat. A nikdo neví, zda Samir hraje jen o nějakých 10-20 tisíc týdně, jak píší novináři, či zda má někde doma v šuplíku nabídku od „sira“ na třeba 150 týdně a klidně si prostě ten rok počká, tak jako Flamini. A stejně tak se můžeme pouze dohadovat, zda Clichy skutečně odmítl 70 nebo kolik tisíc týdně, na levého beka peníze dříve nevídané. To vědí pouze oni. Ale já osobně se nemohu zbavit dojmu, že právě a pouze v penězích je ve všech třech případech zakopaný pes. Letos nás čeká větší migrace hráčů než obvykle, někteří jako Denilson či Bendtner mě nerozesmutní, ale odchod Nasriho, Cesca a posledního z invincibles by asi otřásl ambicemi klubu a byl by především obrovským zklamáním pro všechny fanoušky, kteří se již dnes vedení klubu ptají, co dělá pro to, aby hráče udrželo. Cesc a Samir totiž nejen v uplynulé sezóně výrazně tvořili naši hru, i když se letos na jaře Samirovi už tak nedařilo a Cesc se potýkal s vyhořením v důsledku zranění, absence letní přípravy či ztráty motivace a přítelkyně. Jejich odchod by byl těžkou zkouškou pro Bosse, tým i fanoušky. Těžším, než odchod Henryho či „kolečka“. Jejich odchod, či spíše jednání „o odchodu“, je ale nyní velkým testem i pro vedení klubu, které stanovilo jasná a dlouhodobá pravidla o finanční soběstačnosti a vyrovnaném rozpočtu. Pravidla, která není na místě porušovat, i když naši soupeři třeba z Eastlands či z Fulham Road dělají, jako by financial fair play made in UEFA neklepala na dveře a loví za každou cenu, kde se dá.
Nevím, jak to vše letos dopadne, vím jen, že Cesc rozdal v kabině před odjezdem na dovolenou dárky a Samir stále odkládá zahájení rozhovorů o nové smlouvě. A že Gael nechce podepsat prodloužení smlouvy stávající. A že …. ale to nechme novinářům. Karavana jménem Arsenal už táhne pouští anglického fotbalu dlouhých 125 let a to navzdory všem štěkajícím psům. A v té karavaně je místo jen pro velbloudy s velkou výdrží, kteří nás k triumfům ještě dovedou, o tom jsem přesvědčen.
Patrickův blog
(článek vyjadřuje osobní názory autora)
