Tak toto se zítra z reproduktorů na Emirates Stadium určitě neozve, spíše : Thierryyyy …. a hromové Henryyyyyyyyy ozvěnou. Tak jistě přivítá bezmála 60 tisíc šťastných fanoušků návrat své legendy, fotbalového krále, mistra světa a Evropy, mistra anglické a španělské ligy, držitele FA Cupu, vicedržitele Zlatého míče, vítěze Ligy Mistrů, historicky nejlepšího střelce Arsenalu. Ikonu klubu, legendu. Tak jako je legendou stadion Highbury, na kterém Thierry vyrostl do světových parametrů.
Přiznám se bez mučení, a vůbec se za to nestydím, že v poslední sezóně TH14v Arsenalu jsem si snad i přál, aby už odešel do Barcelony, o které se kolem něho tak dlouho spekulovalo. Trápil se, bylo vidět, že je myšlenkami jinde. Jen slepý to nemohl nevidět, když byl na hřišti, tedy pokud mu to zranění dovolila. V poslední sezóně v dresu kanonýrů odehrál jen 16 ligových zápasů a vstřelil „pouhých“ deset branek, pouhých proto, že mi to číslo na něj nějak nesedělo. Prostě s koncem Highbury odešel i starý dobrý Theirry, na Emirates už pro něj nebylo, obrazně řečeno, místo. Na velkém Emirates se jen hledal, necítil tu tolik jemu důvěrně známou podporu fanoušků, stojících jen metr od rohového praporku. Jistě máme všichni ještě v živé paměti jeho pohyby pažemi, kterými se snažil, marně, rozbouřit hladinu Emirátů na úroveň, na kterou byl zvyklý tolik let.
Henry odešel za novými výzvami a odešel se ctí, což z něj spolu s e střeleckým rekordem udělalo skutečnou legendu klubu. S ním také definitivně odešla jedna nezapomenutelná generace hráčů, která se pyšnila, stále pyšní a pyšnit navždy bude nepřekonatelným pojmenováním The Invincibles. Neboť jen bláhoví si mohou myslet, že je ten rekord k překonání. Arsenal přelomu tisíciletí byl jen jeden a to nejen v Anglii, a tak byl a je a navždy bude i jeden tým Unbeaten. Pamatujte si to pánové z Manchesteru bez rozdílu barev a zapište si to někam hodně výraznou tužkou.
S odchodem Henryho však neodešli jen hráči, odešel i Arsenal takový, jako ho známe a jaký jsme milovali. Arsenal komorní formy, prostě Arsenal minulého století, ten Norrisův, Chapmanův, či Grahamův. Neměl jsem sice tu čest být live na zápase na Highbury, ten přetlak na lístky byl tehdy ohromný, ale i pouhá Tour po stadionu mě poznamenala na celý život. Schody East Standu, foajé s logem na podlaze, neskutečný tunel na trávník, stál jsem tam a snažil se pochopit Patricka a všechny ostatní v té nervozitě před zápasem, vnímal jsem ty vypjaté okamžiky, když musel stát byť jen pár minut vedle Keana. A co teprve muzeum, vlastně ty dvě malé místnosti, plné k prasknutí všech pohárů. Nebo místnost pro novináře, kam se snad ani nedalo trefit. Ale nejdéle jsem byl v šatně, s obklady v koupelně ze dvacátých let, s pověstným oknem odkud Ian Wright házel fanouškům věci svých spoluhráčů. A co teprve posedět na lavičce pod dresem svého oblíbeného hráče, kdo by to nechtěl zažít. Trávník snad ani nebudu vzpomínat, stávám se příliš nostalgickým a to se v dnešní moderní době nenosí.
Tím nechci říci, že nyní je vše špatné, je to prostě jiné. Teprve nyní, s odstupem času, chápu anglické fanoušky, kteří se tak těžko loučili se stařičkým Highbury. Tak jako se přetěžko loučili s Thierrym a mnozí jeho odchod dlouho nedokázali pochopit. Ale tak jako se vracejí dobré vzpomínky, tak se i jednou musel, opakuji, musel, vrátit Thierry. Proč, to dokáže pochopit jen ten, kdo byl byť jednou na Highbury a pocítil atmosféru starého Arsenalu. On se prostě musel jednou vrátit do místa svého mládí, do místa své první lásky. A nestačilo si mu zahrát na Emirates Cup v dresu Red Bulls. On chtěl prostě zase něco víc, tak jako vždy ve svém životě. A to přesto, že fanouškům v Newarku slíbil, že u nich skončí kariéru a do Evropy se nevrátí. Ale oni to pochopí, tak jako jsme pochopili Henryho odchod my. Thierry od nás tehdy odešel, aby si splnil svůj sen, vyhrát to vše zbývající. A my jsme ho pochopili, tak jako ho pochopí fanoušci Red Bulls, až se k nim Thierry jednou nevrátí. A pokud se vrátí, tak jen aby jim pomohl k titulu. A tím jeho cesta za oceánem definitivně skončí. Protože jeho místo je a navždy bude v Arsenalu. Už dnes je totiž jasné, že sochu by nikdo nikdy na Ashburton Grove nepostavil za aktivní kariéry hráči, který by nechtěl spojit svou další, byť její nehráčskou část, s naším klubem.
Povstávám a smekám, přichází král. I když, pardon, on nikdy neodešel, takže vítej doma, Thierry …
Patrickův blog
