Pomalu začíná Babí léto, venku je nádherně a nám, fanouškům Arsenalu, v hlavách stále ještě doznívají pocity stěští po týmové výhře na Anfield Road. Ano, ve vzduchu i na stránce gunners.cz je citít spokojenost, přesto jsem v sobě nedokázal potlačit nutkání vyjádřit zde svůj názor na letošní znepokojivé přestupové okno. Letní odchody dalších dvou opor byly totiž snad ještě více zarážející než loňské good-bye v podání Fabregase a Nasriho. Klub znovu opustili naši nejlepší hráči, kteří zašlápli přízeň fanoušků a důvěru manažera a odešli pryč do mužstev, kde jsou a budou jen jedni z mnoha. Každý má o jejich motivech při rozhodování jasno, peníze či větší šance na trofej však nevysvětlují vše. Důvodem selhání Wengerova ambiciózní projektu „Young Guns“ může být spíše nedostatek starších a zkušených hráčů, legend, jejichž přitomnost by dodala klid mladším hráčům na hřiští a také by je – a to je zásadní – usměrňovala v kabině. Nevyvážená věková skladba týmu způsobuje, že mladý talent, který si ve Wengerově systému dobude světové popularity, najednou nemá ke komu vzhlížet a zároveň na něm leží obrovská odpovědnost (zvláště když mu Arsené v zápětí pošle pod stromeček kapitánskou pásku). Úspěch Arsenalu tak závisí na jednom či dvou hráčích, kteří svou důležitost buď nedokáží unést, anebo jim rychle stoupne do hlavy, což potvrzuje odchod Samira, Robina i naší bývalé španělské superstar, Cesca Fabregase.
Právě na Fabregase bylo břímě odpovědnosti naloženo příliš brzy. Už po odchodu Henryho se stal Cesc hlavní tváří Arsenalu, kapitánskou pásku pak převzal po Gallasovi ve věku 21 let. Princ byl pasován krále, idyla však netrvala dlouho. Neúspěch v rozhodujících momentech sezóny zcela zastínil jinak atraktivní herní projev a fanouškům, mediím a pravděpodobně i hráčům začala docházet trpělivost. Velkou odpovědnost za výsledky mužstva vždy nese kapitán a nakonec bylo cítit, že Fabregas touží domů do Barcelony i proto, aby se zbavil obrovského tlaku. Za pouhých 5-6 let v Londýně dosáhl po osobní stránce maxima, týmové prokletí se však prolomit nedařilo, tlak sílil a nic nenasvědčovalo tomu, že by další sezóna měla být jiná. Clichy to už nevydržel a odešel, Cesc ho následoval o měsíc později. Arsenalu tehdy chyběl nějaký Giggs, Terry, či Viera, respektovaná osobnost, která by Fabregasovi pomohla tíhu odpovědnosti nést a zároveň by fungovala jako protiváha proti drzým lobbistům z Barcelony. Fabregas měl v Arsenalu hodně kamarádů, ale všichni hráči, které obdivoval, působili ve Španělsku, a proto Cesc zamířil na jih.
Fabregasův odchod rychle napodobil Samir Nasri. V Cescovi ztratil pravděpodobně jediného hráče, ke kterému v klubu vzhlížel. A jak víme, dominový efekt se nezastavil ani toto léto, kdy nám dal po jedné úspešné sezóně kopačky zbožňovaný Captain Vantastic. Robina miloval celý klub a dlouho to vypadalo, že on lásku opětuje, skutečnost však byla jiná. I on zřejmě ztrácel motivaci, osobně si přece splnil v Arsenalu vše, o čem snil. Zvláště poslední rok a půl hrál Robin opravdu famózně, o třídu převyšoval nejen soupeře, ale i vlastní spoluhráče. Musel se cítit skoro jako tank mezi vojáky, elf mezi trpaslíky… K trofeji však mužstvo nedovedl. Možná už po každoročním zklámání ani něvěřil, že by zrovna nadcházející sezóna mohla něco změnit. Tíha sedmi let bez trofeje očividně doléhá i na mužstvo. Určitě mu také chyběli jeho bývalí hvězdní spoluhráči. V památném vítězství nad Barcelonou v únoru 2011 Robina podporovala záloha snů v čele s Fabregasem, Nasrim a Wilsherem. Dva jsou pryč, třetí dlouhodobě zraněný a Robin jednoduše zatoužil po větší konkurenci, po nové výzvě. Proto se upsal ďáblu a odešel na sever.
Smyslem tohoto článku není Fabregase, Nasriho ani Persiho hájit. Všechny hvězdy, které za poslední léta odešly, neprokázaly dostatek věrnosti a citelně oslabily klub, kterému za mnohé vděčí. Na druhou stranu je potřeba se do našich bývalých nejlepších hráčů vžít. Jsem přesvědčen, že vedle touhy po domovu, po pěnězích a po trofejích zde sehrála roli také ztráta osobní motivace a únava z odpovědnosti, za což částečně může absence starších respektovaných hráčů v Arsenalu. Takový Manchester United funguje v tomto ohledu mnohem lépe. Mužstvo United je vyvážené, jádro týmu tvoří hrající legendy Giggs, Scholes a Ferdinand, střední generaci pak zastupují Fletcher, Ronney či Nani. Mladé hvězdy jako Welbeck nebo Evans si tak nemohou příliš vyskakovat. Přátelská (až rodinná) atmosféra, kterou v Arsenalu vybudoval Wenger, se tedy bohužel neosvědčila, jeho největší opory se k němu otočily zády. Nadějí by nás však měla naplňovat nově tvořící se generace hráčů okolo Vermaelena, Sagni či Podolského. Právě tyto osobnosti budou mít za úkol dát Arsenalu novou tvář, postarat se o výchovu mladých vycházejících hvězd a konečně zajistit kanonýrům trofeje. Batman nám titul nevystřílel, spoléhejme tedy nyní na Verminátora.
Yankee
(blog vyjadřuje osobní názory autora a nebyl redakčně krácen ani upravován)
