Emirates Stadium Tour

Svatby, bankety, kulinářské zázraky, mítinky, konference, výstavy a taky nejhezčí fotbal na hřišti o rozměrech 113 x 76 metrů pro 1,140.000 nadšených fanoušků ročně, to vše nabízí království, nazvané Emirates Stadium……

 

Za pár dní to bude již šest let, co se na severu Londýna nedaleko Highbury vztyčily první jeřáby a začalo pomyslné „odpočítávání“ jednoho z legendárních fotbalových stánků, který hostil více než devadesát let jeden z nejstarších a nejslavnějších fotbalových klubů Anglie.

 

Pro každého z  fanoušků Arsenalu začíná návštěva Emirates Stadium někde jinde, tedy myslím jinde podle toho, kde kdo bydlí či jinak přebývá. Každý však by měl na ES mířit přes stanici tube, která je po právu pojmenovaná ARSENAL. Ale dříve, než vykročí z této stanice do poklidné ulice Gillespie Road, musí každý nejprve „navštívit“ webové stránky Arsenalu a tam si v části logicky nazvané Stadium Tours – Visit the home of Football! na požadovaný termín zakoupit lístky. Je pravda, že na stejné „adrese“ můžete ES shlédnout i virtuálně, ale pokud již pojedete do Londýna, třeba za účelem návštěvy zápasu nebo pro nějaký jiný bohulibý účel určený drahou polovičkou, zdržte se milí kanonýři alespoň o půlden a navštivte náš fotbalový chrám. Rozhodně nebudete litovat, i když ta průvodcovská obsluha mi občas připomínala zamaskované fanoušky Chelsea -))).

Takže, když máte z internetu vytisknuté potvrzení o zaplacení prohlídky a jste v Londýně, což je bohužel nezbytný předpoklad, a vyjdete ze stanice tube Arsenal na Gillespie Rd, můžete se dát doleva, tedy směrem ke starému a dobrému Highbury, ale upřímně, šli byste tak trochu proti času (viz dále odstavec Directors Box). Ti, kteří pamatují náš původní stadion, mi potvrdí, že chodit se dívat přes plot na bytový komplex HIGHBURY a přitom vzpomínat na fotbal je skutečně dost zvláštní. Takže z tube pěkně doprava a po chvilce za roh doleva na Drayton Park, ze které se dostanete na stadion buď, že projdete budovu Arsenal Office nebo o kousek dále projdete okolo impozantních písmen ARSENAL, ale vždy doprava přes most nad železniční tratí. Osobně doporučuji pro cestu na stadion variantu „písmena“, neboť přímo proti nim je malá občerstvovací stanice. Pozor ale, nepřehánět, v průběhu tour je dost komplikované navštívit sociální zařízení. No a po prohlídce, pro zpáteční cestu na stanici tube Arsenal, je vhodný most u muzea vedoucí k Arsenal Office, s fantastickým pohledem na balkon na levé budově, kde se fotí každý nový přírůstek do naší fotbalové rodiny, jako třeba AA23.

 

Při přechodu mostu od „písmen“ obraťte oči nahoru a sledujte krásné hodiny nad prosklenou stěnou stadionu (foto 21-27) a to hned ze dvou důvodů. Jednak je lépe nepřijít na tour pozdě (zamykají vchodové dveře minutu po termínu) a jednak jsou to přeci (tedy aspoň v to věřím) naše staré dobré hodiny z Highbury. Jakmile dojdete ke stadionu, namiřte to doleva nebo klidně i doprava, ale především hledejte vchod „S“, což je místo, kde je nejen sraz účastníků, ale také oficiální recepce „Directors Box“ a „Diamond Club“. Je to pěkná útulná hala, po levé straně je recepční pult a za ním dva průvodci, tedy prováděl spíše ten pán, ta paní měla za úkol otravovat každého, kdo si tam chtěl pořídit fotku. Pokud jsem v úvodu vzpomínal nějaké sibiřské fans pak vězte, že tato osoba jim šéfovala -). Za pultem na stěně je pamětní deska ke dni slavnostního otevření stadionu, ale tu skoro nikdo nesleduje neboť všichni se jako o závod fotí a filmují u busty našeho Bosse, která je umístěna přímo proti vchodu. Po té, co vám šéfka sibiřského fanklubu nemilosrdně nalepí na oděv samolepku Emirates Stadium Tour s datem, už nikomu nic nebrání, aby prošel okolo Bosse do útrob tohoto chrámu.

 

První kroky vedou přes místnosti  Directors Box (foto 36+37) do lóže, která je umístěna přímo nad tubusem, kterým hráči vcházejí na hřiště. Lóže je určena pouze pro členy vedení klubu a jejich hosty. Pohodlně se usadíte a průvodce vám bude obsáhle vyprávět veselé příhody ze života členů vedení Arsenalu, ale upřímně, více o stadionu a jeho možnostech se dozvíte ZDE . Na tomto linku máte vlastně vše, co z ES nemáte šanci vůbec nikdy vidět. Zjistíte, že ES je docela slušná „fabrika“, která prostě musí obsloužit těch 60 tisíc fans, ale především těch přibližně 10 tisíc movitějších, kteří si platí členství třeba v Diamond clubu (168 členů po liber 20000 ročně – údajně), nebo platí „jenom“ klubové sedačky za bratru nějakých liber 4000 ročně (to je přes 7000 sedaček v prstenci mezi horním a spodním patrem stadionu), či přes 2000 míst v lóžích, kam patří vyjma Diamond club a Directors Club i VIP sektor, tedy tzv. Executive Boxy. Jen pro zajímavost, pronájem jednoho takového boxu pro 15 osob na utkání s Liverpoolem stojí liber 15.000 bez DPH. Tedy včetně plného servisu jídla a pití, samozřejmě. Takže samé konferenční a banketní prostory, jednací a odpočinková místa, kde pro zájemce uspořádají na přání i civilní svatbu. Inu, co by klub neudělal pro rozšíření členské základny -))). Zde také pochopíte nejen, co vše klub může pořádat a pořádá v rámci fotbalových zápasů i mimo ně, ale uznáte, že toto na stařičkém Highbury opravdu nešlo. No a závěrem po případné konfrontaci třeba se Stamford Bridge či Anfield Road pochopíte, proč nás nemají ostatní tak rádi. Když nic jiného, oni takový stadion nemají a asi nikdy mít nebudou a navíc mají na rozdíl od Arsenalu dluhy bez adekvátní protihodnoty, což je věc ve vztahu k případnému vybudování nového stadionu zásadně neslučitelná. O ziscích z provozování takovéhoto stadionu, kde se třeba točí castingy X-faktoru či pořádají prezentace firem, si navíc můžou nechat jen zdát.

 

Ale zpátky do naší lóže…. při troše štěstí zjistíte, že každý člen vedení Arsenalu včetně nejvýznamnějších akcionářů zde má svou sedačku, na kterou si mu každý den sedají desítky zvědavců z celého světa. Hmmm, mě osobně by se to tedy moc nelíbilo. Aby si naše vedení sedačky nepopletlo, je každé místo značeno diskrétní cedulkou v betonové podlaze přímo pod sedákem, vskutku vynalézavé. Takže když kamery někdy „švenknou“ tuto lóži (foto 43), pak vězte, že spodní řada odleva patří celá prezidentovi Hill-Woodovi a jeho hostům a že ve třetí řadě odshora v pravé části, druhá sedačka od středové uličky, tak tam sedává Lord Harris of Peckham. Jen jedna sedačka neměla štítek (dvě řady nad naším prezidentem), tak jsem pochopil, že to je asi ještě důsledek nedávného „boje“ akcionářů sdružených kolem Kroenkeho s Lady Ninou Bracewell-Smith, která vlastní ne nevýznamný akciový podíl, ale kdoví, třeba to jsou jenom novinářské spekulace -).

 

Z lóže Directors Boxu je pěkný výhled na celý stadion (foto 38-46) a musí být fantastické sledovat odsud zápas Arsenalu, pěkně nad půlicí čárou. Já osobně jsem takovou možnost měl poprvé a asi naposledy  v Szombathely (Hungary) v srpnu loňského roku v přípravném utkání, kdy Arsenal vyhrál nad místními honvédy 5-1, což byla ale trochu jiná stadionová kategorie (FOTO). Pro představu jsem svým kapesním foťákem natočil malé VIDEO, ale omlouvám se za sníženou kvalitu obrazu a zvuku, která zcela určitě není způsobena vadou na vašem přijímači -).

 

Kroky všech návštěvníků pak vedou chodbami dolů do suterénu, kde se do budovy vstupuje z podzemního parkoviště. Trochu smutné je, že vás vedou tak rychle, že skoro nemůžete ani vyfotit  místo s fotografií Herberta Chapmana, o kterém řeknou jenom pár slov. Pro průvodce je však důležité velké logo Arsenalu při vstupu z garáží, kde rozesmává všechny přítomné tím, že Boss údajně návštěvy vítá právě u tohoto loga a s těmi významnými se zde nechává fotit. Nevím, jestli má Boss čas a náladu vítat návštěvy, to si myslím, že tato reprezentativní role je spíše vlastní executive chiefovi Ivanovi Gazidisovi. Na každý pád to logo je opravdu krásné (foto 50+56) a před ním v zemi je umístěna časová kapsle z roku 2004, do které byly umístěny (mimo jiné) významné údaje o našem klubu.

 

Po suterénu následuje asi nejatraktivnější část celé exkurze, tedy hráčské zázemí. Měl jsem tak jako ostatní možnost nahlédnout do šatny, sociálního zázemí s krásným bazénem, masérny a ošetřovny, sednout si na místo svého oblíbence a představit si tu atmosféru, která tam panuje, ale raději tu po vítězném poločase či zápase (foto 57-73). Protože jsem se zdržel s focením (až všichni vyp….) měl jsem i životní šanci (hnán šéfkou sibiřského fanklubu)  si vyběhnout ze šaten turniketem na stadion. K dokonalosti zážitku mi možná chyběly ty plné tribuny a pak možná ten poslední Bossův pohled  ze šatny s němým přáním, abych sakra plnil ty jeho herní pokyny, když je tak poctivě vykreslil na té tabuli. Mě ale na rozdíl od hráčů nehnal na trávník adrenalin a touha vyhrát Premier League, ale ona sibiřská barbucha.

 

Když vyběhnete tím turniketem tak jako já, tak se musíte dát hned ostře doleva, nemáte totiž jako hráči možnost vběhnout rovně na trávník, nemáte šanci si na něj ani sáhnout, ale můžete si zato sednout na sedačku Bosse či Pata Rice. To se podle mého zase nepoštěstí hráčům. Průvodce vám sice bude něco stále povídat, ale při troše soustředění se vám podaří vžít do kůže těch, kteří na sedačkách, ač jsou to hráči či realizační tým, sedí. Pohled na hřiště je nádherný a radost mi nemohly zkazit ani konstrukce s ÚV světly, které napomáhají trávě rychleji růst, ani štěbetající Japonec, kterému se zdálo, že jsem na sedačce Bosse usnul. Na tomto místě zjistíte, že země je kulatá, tedy že hřiště je zakulacené a to pro lepší odvod vody a že celá naše lavička má „tvrdé fanouškovské jádro“ skutečně za krkem. Teprve zde pochopíte, jaké emoce musí prožívat hráči a diváci při oslavě gólu nebo při loučení po zápase. Pro dokonalou kulisu by opravdu v ten moment stačilo málo, prostě slyšet ten kotel křičet  …yééééééésssss!! Snad by to šlo nasimulovat z reproduktorů, zkusím to  Ivanovi jako malý zlepšovák v nějakém motivačním dopise navrhnout -).

 

Od trávníku se dáte turniketem zpátky do útrob stadionu a nejdete ani doleva do zázemí away a ani doprava zpátky do našich šaten, ale do tiskového střediska. Cestou vlevo minete místnost o rozměru 2×2 metry bez ventilace, ale s mnoha reflektory, vyhrazenou pro pozápasové rozhovory (foto 86) a pochopíte, proč se hráči při rozhovorech tak strašně potí :-). A pak se z vás stanou na několik minut novináři a můžete si představit, že grilujete na tiskovce Bosse. Pan průvodce si dokonce na chvíli na Bosse zahraje a vy máte možnost mu položit otázku. Sice trochu styl „mateřská“, ale na děti a hlavně ty blízko a dalekovýchodní to fakt zabíralo. Nebo máte možnost si sednout pěkně na pódium za stůl a představit si, jak se cítí Arséne, když po sté a dokolečka odpovídá plnému auditoriu na dotěrné otázky o případných nákupech.

 

Na závěr, s barbuchou v zády, neboť spěchá na oběd, proběhnete zázemím pro novináře (opravdu nadstandardní co se týče prostoru a vybavení) a přes obrovské podzemní garáže (marně jsem hledal fára našich hvězd) se malou chodbou plnou krásných památných fotografií z bohaté historie Arsenalu  dostanete „tajným vchodem“ do Armoury Store, myslím, že přímo do dámského oddělení -). Podle představ marketingového šéfa Arsenal Holding plc si tady povinně za pár  (set) liber nakoupíte, potom ještě několik fotek u slavných kanónů a hurá zpátky do svých domovů….

 

Já jsem si ještě obešel celý stadion, našel velkou plochu s fotografiemi všech mužstev a tedy hráčů Arsenalu (foto 106-111), okouknul  jak drží „arsenalizace“ a podél muzea se přes most dostal zezadu k budově Arsenal Office a pod ní po schodech zpátky na Gillespie Rd, odkud to už je jen pár desítek metrů ke stanici tube Arsenal, což už ale vnímaví čtenáři jistě pochopili.

 

Samotná tour stála liber 15 a trvala něco přes hodinu, prohlídka okolí stadionu před a po exkurzi, včetně času stráveného v shopu (osobně jsem zakoupil modré zimní rukavice s decentním kanónky, červenou zimní čepici taktéž s kanónem a červenobílou šálu neb v Londýně přituhlo) další hodiny dvě, a čas věnovaný focení neuvádím, to je jiná kapitola. Takže suma sumárum s cestou z a na King´s Cross necelé čtyři hodiny.

 

Fotografie JSOU STANDARDNĚ UMÍSTĚNY NA RAJČETI ZDE a jsou seřazeny chronologicky podle textu.

 

Snad jste se při čtení nenudili. Věřím, že těm, kteří tour absolvovali, jsem udělal radost tím, že jsem toho třeba viděl ještě méně než oni, a taky věřím, že těm, kteří nemají to štěstí se na Emirates Stadium (třeba jen zatím) podívat, jsem tu neopakovatelnou atmosféru a fantastické prostředí hlavního stanu našeho klubu trochu přiblížil.

 

 

Patrick /foto a video vlastní/

 

P.S. tak jako na Highbury, ani tady jsem nevěřil, že ta šatna, kam nás zavedli, je opravdu šatna našeho týmu. Něco mi tam chybělo (třeba ramínka nebo věšáky či skříně na ošacení) a něco přebývalo (třeba dres našeho B52, který byl v té době na marodce) 🙂

cestou přes most od „písmen“ ke stadionu

 

busta Bosse v recepci Directors Boxu

tady řádí fyzioterapeuti

bazén s vířivkou

šatna domácích pánů

tady je „Bossovo“

zázemí je skutečně exkluzivní

a jdeme na to, pánové…

první pohled z turniketu na stadion

chybí jen vlajka „In Arséne We Trust“

uhádnete, kde sedí Boss?

..jsou nějaké další otázky, pánové?…

a trocha nostalgie na závěr