Drahoš, Šotek, Šary a Vařena na Sunderlandu
Když jsme na podzim loňského roku uvažovali o výjezdu na Arsenal, plánovali jsme konkrétní zápas spíš s ohledem na naše časové dispozice, pracovní a jiné možnosti než se záměrem jet právě na střetnutí s Black Cats. Ona je to samozřejmě vždy loterie a těžko pár měsíců dopředu předvídat, jestli můžeme čekat fotbalovou krásu, ofenzivní smršť a vítěznou euforii nebo nepohlednou bitvu s frustrujícím průběhem neřkuli nešťastným koncem. Naše původní první volba – předchozí domácí utkání s Manchesterem United – tak trochu dle očekávání nedopadla a my můžeme jen děkovat osudu, že nám přihrál zápas, který se nakonec ukázal jako fantastický zážitek. Ale popořádku.
Na londýnský Luton jsme letěli v pátek večer z Brna a jelikož jsme měli domluvené ubytování u kamarádky, která žije na anglickém venkově, přibližně čtyřicet minut cesty vlakem z centra a pak ještě něco málo kličkování autem mezi poli, dostali jsme se do postele až v hluboko v noci. Ani skromných pár hodin spánku nám ale nezabránilo v tom nabrat hned brzy ráno směr Emirates Stadium. Důvod byl zřejmý – odhalení sochy Dennise Bergkampa za účasti samotné legendy klubu. Přihlížející dav se sešel početný a přestože jsme z nelétajícího Holanďana viděli všehovšudy kus čela na vzdálenost asi třiceti metrů a z jeho proslovu neslyšeli vlastně nic, byli jsme rádi, že jsme tam byli. Původně neplánovaný bonus číslo jedna k fotbalovému výletu.
Tím druhým, který je určitě potřeba zmínit bylo počasí. Tradičně sychravá a nevlídná Anglie si totiž pro nás nachystala jeden z nejpřívětivějších dnů za dlouhou dobu. Obavy přitom byly na místě – ještě pár týdnů zpátky vytrvale pršelo, hladina Temže hrozila záplavami a dopravu poznamenaly výluky. Slunce a příjemných 15 stupňů ale byly příjemným překvapením, které si kromě nás užívaly houstnoucí hloučky fanoušků všude v okolí stadionu. Následovala zastávka v přeplněné Armoury (kde jsme se na rozdíl od poslední návštěvy rozhodli nenechat půl výplaty) a pak epizoda v nedaleké Arsenal Tavern. Tam jsme si kromě pinty místního moku a prvního poločasu zápasu Everton – Chelsea náležitě vychutnali taky vzpomínky na tři roky starou premiérovou návštěvu Londýna (vítězství 2:1 právě nad Toffees). Během ní jsme totiž bydleli zrovna v tomto zařízení, které kromě hospody funguje i jako hostel. A zkušenost to byla poměrně bizarní. Ale to je jiná pohádka – každopádně setrvávání zde bychom doporučili jen otrlejším cestovatelům:).
Přibližně hodinu před zápasem jsme se vydali vyzvednout lístky, v boční uličce jsme ještě narychlo do žil vpravili pár doušků ostřejšího nápoje a šlo se. První okamžik, kdy člověk vykročí z chodby a otevře se mu pohled na útroby obřího stadionu asi už to nikdy nepřekoná. Ale stejně ten moment vždy vyvolá lehké mrazení v zádech. Teda pokud jej neabsolvujete každý týden… Okázalý moderní svatostánek pro bezmála sedm desítek tisíc vyznavačů hry, při níž dvacet chlapů běhá za kusem kulaté kůže je něco, co vskutku bere dech. Nezbývalo než se usadit na našich (nutno podotknout, že velmi dobrých) místech a show mohla začít.
A že to show byla! Nemá cenu zastírat, že Sunderland byl po většinu zápasu slabý jako třikrát přeluhovaný anglický čaj o páté, ale náš výkon nás zahřál ještě o trochu víc než zmíněné jarní počasí a lihovina od Turka z krámu. Čtyři kousky a jako hlavní (přiznejme si, že taky nečekaný) bonus gól Rosy po fantastické kombinaci, na kterou by i v Barceloně zírali jak Mesut na špatně koplou penaltu. Tady je na místě přiznat, že všichni čtyři účastníci výjezdu trpí diagnózou, kterou mají někteří zdejší fanoušci tendenci označovat jako „Rosofílie“. My s tímto postižením naopak nemáme vůbec problém, žije se nám s ním už dlouhé roky dobře a upřímně a otevřeně sami sebe označujeme za „fanoušky Arsenalu a Tomáše Rosického“. Důkazem budiž i česká vlajka, kterou jsme nechali kamaráda s uměleckými sklony vyzdobit portrétem Tomáše a během zápasu hrdě visela na okraji druhé galerie (možnost přesvědčit se v krátkém záběru za Laurentem slavícím čtvrtý gól v BBC Match of the Day 22.2., čas 09:32J). Celkově ale zápas vyšel náramně a my jsme si ho parádně užili.
Po zápase jsme se chvíli ještě věnovali fanouškovské kratochvíli s názvem „zamávej svému hráči“ u výjezdu z garáží ES a návrat ze stadionu jsme proložili zastávkou v indiferentním pubu, kde jsme decentně oslavili vítězství. A jelikož cesta do končin, kde britské lišky dávají dobrou noc, byla dlouhá, došlo ještě i na nějaké další alkoholové avantýry, které netřeba dále přibližovat. Vzhledem k tomu, že jsme Londýn už navštívili několikrát předtím, vynechali jsme v neděli obligátní prohlídku města a místo toho se zajeli podívat na pobřeží. V pondělí už nás čekal jen zpáteční let.
Tímto bychom na závěr rádi poděkovali nejen šťastnému osudu, že nám to tak hezky zařídil, ale přirozeně taky CZ & SK ARSENAL SC za možnost získat lístky a bezproblémovou organizaci.
