Héctor Bellerín: Wenger, móda a Arsenal

Héctor Bellerín přišel na focení dříve, než bylo domluveno. Jeho agent odsouhlasil všechny body rozhovoru bez jakýchkoliv námitek. Héctor si se všemi potřásl rukou, chvíli si s každým popovídal a pak vybalil oblečení, které si přivezl ze Španělska. Mimo jiné i kalhoty, které si vyrobil s mámou.

“Jako dítě jsem chtěl jenom hrát fotbal. Moje máma a babička celý život vyrábí oblečení, takže doma to byla samá látka. Ale když jsem byl malý, tak fotbal byl pro mě vším. Mé nejstarší vzpomínky jsou na to, jak společně s tátou přelézáme plot. Bydleli jsme hned vedle školy a ta byla přes víkend zavřená. Plot nebyl moc vysoký, takže jsme jej přelezli a hráli. Když nad tím tak přemýšlím, tak nebylo moc bezpečné nechat pětileté dítě lézt přes plot. Móda byla vždy součástí mého života, ale fotbal byl vždy na prvním místě.“

V osmi letech, dlouho před tím, než se stal nejmódnějším pravým obráncem v severním Londýně, před vystoupením na London Fashion Week, před bytem na adrese Oxford Union, si Héctora vybrala La Masia, prestižní akademie Barcelony. Určitě sen každé rodiny z Katalánska a vyvrcholení dětství plného naděje a očekávání…

“Můj táta fandil Realu Betis,” řekl s nervózním úsměvem. “Vyrůstal v Seville, takže jsem v dětství taky fandil Betisu. Moje první dresy byly dresy Realu Betis.” 

“Jeho snem bylo vidět mě hrát fotbal. Také hrál, ale z určitých důvodů nehrál profesionálně. Takže když jsem přestoupil do Barcelony, tak byl samozřejmě velmi pyšný a já si to tam užíval.”

“Po škole jsem se nemohl dočkat toho, až nasedneme do auta a pojedeme do Barcelony. Už když jsem byl mladý, tak se mě ve škole ptali, co bycj chtěl jednou dělat? Tak jsem odpověděl, že chci být fotbalista a jejich reakce byla, Héctore, to se nestane, musíš chtít být doktorem, nebo právníkem. Takže jakmile jsem to dokázal, tak jsem si říkal, co mi na to řeknete teď?”

Názory ostatních ho nějakým způsobem ovlivní pouze v případě, když jsou od lidí, kterým důvěřuje, jako je jeho rodina, kamarádi nebo trenér. Bylo tak to i v Barceloně? 

“V té době byly v Barceloně hráči jako Rivaldo, Xavi a Iniesta. Stále nám je dávali jako příklad a připomínali nám, že hrajeme v nejlepší fotbalové akademii na světě. V mládí jsem se chtěl fotbalem jenom bavit a když do Barcelony přestoupil Ronaldinho, tak byl tak… byl prostě tak jiný. Hráč, který se stále smál. Bylo skvělé jej každý týden sledovat. V té době byl mým idolem, opravdu jsem k němu vzhlížel.”

Po šesti letech v akademii La Masia přestal být fotbal pouhou zábavou. Héctor se měl stát profesionálem, ale nebyl si jistý tím, že je připraven podepsat smlouvu s Barcelonou. V té době začal spolupracovat s hráčským agentem, který s ním spolupracuje dodnes, a byl donucen se rozhodnout o své budoucí fotbalové kariéře.

“Říkal jsem si, zda vůbec potřebuji agenta, vždyť jsem byl ještě mladý. Pár hráčů už mělo agenty a sponzory, kteří jim posílali kopačky. Začaly se o mě zajímat jiné týmy, takže jsem si řekl, že si také najdu agenta. V 16 letech jsem nebyl spokojený s přístupem Barcelony. Řekl jsem jim, že ještě nechci podepsat smlouvu a to odstartovalo mé problémy. Nechtěli abych hrál, takže jsem jen trénoval. V tomhle věku nechcete, aby se k Vám takhle někdo choval. Najednou se ozval Arsenal a abych řekl pravdu, tak jsem byl připraven odejít.”

“Přiletěl jsem do Londýna a potkal pana Wengera. Ukázali mi tréninkové centrum a já si řekl „Tohle je něco pro mě.“ Bylo to tak jednoduché. V letadle jsem řekl svému agentovi, aby zítra zavolal Arsenalu a řekl jim, že do toho jdu. Zeptal se jestli to nechci nejdříve probrat s rodiči, ale já už byl rozhodnutý, že se stanu hráčem Arsenalu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se stanu profesionálním hráčem.”

Odstěhovat se z rodného města, od rodiny a přátel a z akademie, která Vás provázela fotbalem od Vašich osmi let, by bylo těžké rozhodování pro většinu 16 letých. Héctor se rozhodl, že svoji budoucnost spojí s Arsenalem a Londýnem ještě předtím, než jeho letadlo přistálo v Barceloně. O osm let později je Héctor stále hráčem Arsenalu. O osm let později je z něj Londýňan. Ať už svým přízvukem, stylem oblékání nebo lidmi, kterými se obklopuje: Héctor Bellerín je Londýňan.

“Vždy jsem se chtěl od ostatních odlišovat a myslím, že Londýn mi pomohl se projevit. Ve Španělsku jsou lidé více staromódní a více Vás odsuzují. Londýn je město ve kterém je hodně různých stylů, skupin lidí a subkultur. Nemusíte se tady nijak přetvařovat, nikdo Vás neodsuzuje.”

“Bydlel jsem v podnájmu a vždy jsem se ptal paní domácí „Kam bych měl jít v neděli?“ a ona odpověděla „Měl bys jít do Camdenu“ nebo „Musíš navštívit Covent Garden“, prostě jsem objevoval Londýn. Což dělám stále, jsem velmi spontánní. Občas je to těžké, ale snažím se žít jak nejnormálněji to jen jde. Na Londýně se mi líbí, že každý den je co dělat, pořád se tu něco děje.”

Třiadvacetiletý veganský fotbalista se sklonem k avantgardní módě, sebevyjádření a nezávislosti je ohrožený druh a staromódní fanoušci anglického fotbalu hledají obětní beránky. Každý týden je terčem urážek, kritiky a nenávisti a to bez ohledu na to, jaký výkon podal v červenobílém dresu Arsenalu.

“Nemyslím si, že existuje fotbalista, který myslí pouze na fotbal. Prostě tomu nevěřím. Lidé mají různé vášně, koníčky a zájmy v osobním životě. A my bychom měli jen hrát a trénovat?”

“Fotbal byl vždy mým zájmem číslo jedna, ale mám také jiné zájmy, například módu, která je s naší rodinou spojena od nepaměti. Když slyším lidi říkat „Obléká se takovým způsobem pouze proto, aby budil pozornost“, tak to bolí. Móda je zakořeněná hluboko ve mě a jak jsem stárnul, tak mě začala více zajímat, protože mi připomínala mámu s babičkou. Není to něco, co bych nebral vážně.”

“Každý hráč je jedinečný, nevíte odkud pochází, jak těžké pro něj bylo hrát fotbal, nebo z jakého důvodu chce hrát. Někteří hráči chtějí soukromí a někteří hráči se zřejmě bojí projevit. Osobně si myslím, že můžeme ovlivnit ostatní a změnit jejich způsob myšlení, aby žili lepší život, ať už to znamená cokoliv. K tomu jsou dobré sociální média, dává to fanouškům a lidem příležitost Vás opravdu poznat.” 

“Trénujeme každé ráno, občas máme dva tréninky denně, ale ve výsledku máme opravdu hodně volného času. Někteří hráči mají rodiny a musejí vyzvedávat děti ze školy, nakrmit je, hrát si s nimi, ale to není můj případ. Takže ve volném čase mohu dělat jiné věci, věci, které mě naplňují. Ve fotbale je hodně krutých lidí, kteří budou kritizovat Váš výkon na základě toho, co děláte ve svém volném čase.”

“Občas nemůžu po zápase usnout, někdy nemůžu spát dva dny, protože stále přemýšlím nad chybami, které jsem udělal. To ale lidé nevidí a ani mě nezajímá, jestli to lidé ví nebo ne. Já to vím. Vím, jak se cítím a každá chyba mě nutí na sobě více pracovat. Nerad prohrávám v kartách nebo dominu, jak by mi mohlo být jedno, že prohrál tým, který miluji?”

Jakmile se v rozhovoru vracíme k fotbalu, tak získáváme ucelený obraz Héctora. Je to vášnivý jednotlivec, který nebere ne jako odpověď. Miluje fotbal a módu a neposlouchá nikoho, kdo mu říká, že si musí vybrat.

“Když jste dítě, tak jediné co Vás zajímá jste Vy, balón a střílení branek. Ale pak se objeví další věci. Hodně věcí Vás rozptyluje a Vy si musíte připomínat, že každý den vstáváte proto, abyste dělali to, co jste vždycky chtěli. Jak jsem říkal, tak v Barceloně nešlo o práci, prostě jsem jen hrál fotbal. Učí Vás jenom to, jak hrát Barca stylem, takže jsem odešel ve správnou dobu, abych rozvíjel i fyzičnost, bránění a vše ostatní. Těch pár let v Arsenalu a Barceloně byla pro mě perfektní kombinace.”

“Steve Bould na mě měl v tom všem největší vliv. V mém prvním zápase proti Watfordu kolem mě proběhl útočník, jakobych tam ani nebyl. Předtím jsem na pozici pravého obránce odehrál asi jen pět zápasů. V Barceloně jsem hrál na křídle, ale jakmile jsem podepsal smlouvu s Arsenalem, tak mi řekli, že od teď budu obránce. Říkal jsem si „Aha… tak jo.“. Steve Bould mě naučil všechny základy, držení těla, držení obranné linie, kdy mám vystoupit a kdy zase zůstat, kdy můžu útočit a kdy ne. Pak tady byl The Boss. Pan Wenger mě toho naučil opravdu hodně, jakmile jsem se dostal do prvního týmu. Je mnoho hodnot, které si hodně klubů snaží vštípit a vytvořit si tak nějakou image, ale nakonec jsou to lidé, kteří dělají klub. V Arsenalu jsem se vždy cítil jako doma a to díky lidem jako je Steve Bould a Arséne Wenger.”

“Při mém příchodu tady byli hráči, ke kterým jsem vzhlížel. Například Rosický. Když jsem byl mladý a měl jsem ho na tréninku bránit, tak jsem byl trochu vystrašený. Tomáš za mnou přišel a řekl „Héctore, pokud mě budeš bránit takto, tak to pro mě bude těžší“ a když jsem mu pak vzal balón, tak za mnou přišel a řekl „Dobrá práce, Héctore“. Teď to tak dělám i já, když s námi trénuje někdo z akademie, tak mu říkám „Měl bys to dělat takto, protože to pak pro mě bude těžší.“

Cítí stále to stejné vzrušení? To vzrušení, které cítil, když s tátou přelézal plot na školním hřišti, nebo když jel poprvé na trénink do Barcelony? Je možné fotbal stále milovat, když byl ve Vašem životě tak dlouho?

“Je to těžké,” řekl a odmlčel se na delší dobu. “Je těžké si to užívat, tak jako dřív, protože se toho děje tolik a je na Vás vyvíjen obrovský tlak.” 

“Ale pak si uvědomíte, že už nehrajete v parku. Hrajete pro spoluhráče, pro fanoušky a pro klub, takže víte, že máte velkou zodpovědnost…”

Héctor se začne usmívat. Stejně jako když mluvil o tom, jak přelézal s tátou plot, o babičce s mámou, o prvním tréninku v La Masia a o tom, kdy řekl svému agentovi, že se chce stát hráčem Arsenalu.

“…je to ten nejlepší pocit na světě.”

mundialmag.com