Jack Wilshere: Připraven na rok 2010

Sváteční rozhovor s jedním  z největších talentů, které běhají po světových trávnících.

 

Jsou dva stupně pod nulou, a Jack Wilshere pózuje před objektivem. Něco tomu však chybí, ano čepice. Jack bohužel žádnou nemá a tak mu štáb poradí, aby si nějakou vypůjčil. Na výběr má: starou bambuli od fotografa, proužkouvaného kulicha, který nosí možná váš otec. Jack jde k zrcadlu a nakonec usuzuje, že raději bude čelit zimě s holou hlavou, stejně jako většina teenagerů, raději než aby byl viděn v něčem ošklivém. A Jack se skutečně i jako teeneger chová. Miluje svůj Playstation, nakupuje, nebo si vyrazí s kamarády. Žije doma se svými rodiči v zapadlé uličce města Hertfordshire a nutno říct, že má smysl pro humor. Na otázku: “ Máš rád muziku? Jo jo. A co rád posloucháš? JLS. Jo to se mi líbí moc. Opravdu? Né, dělám si prdel, ale potkal jsem je, jsou fanoušci Arsenalu.“

Takže na Jackovi není vlastně nic zvláštního.Až na jednu věc. Má dar. Umí hrát fotbal lépe než kdokoliv jiný v jeho věku, no ale aspoň o Anglii se to dá říct určitě, ale určitě bychom mohli zajít i za hranice. Někdo říká, že je jako Wayne Rooney, nebo Gazza, aleWilshere se cítí spíše jako Joe Cole. Jeho obyčejné neobyčejnosti mu dávájí velkou šanci, naplnit a potvrdit svůj talent v plné míře. Nemyslí si, že ho jeho talent dělá někým výjimečným, někým se kterým by mělo být zacházeno jinak. Je skromný. Věci, které předvádí na hřišti, mu podle něj příjdou přirozené, jako dýchání. Jack si je také vědom, že pokud bude tvrdě trénvoat, poslouchat Arséne Wengera a učit se od Cesca Fabregase, nebo Theo Walcotta, může z něj vyrůst výjimečný hráč

Wilsherovi bude přesně na Nový rok 18 let a anglický fotbal má plné právo si myslet, že následující dekáda bude patřit jemu. „Potkal jsem Capella. Na jednom zápase Arsenalu na nás představili. ´Tohle je Jack Wilshere.´ Capello odpověděl slovy: ´Znám, Znám“. Po Emirates Cupu se mu život zcela obrátil. Svými vynikajicími výkony na sebe přitáhl pozornost anglických médií, která umí být pěkně urputná. Sám Jack říká „Všichni mluví  o tom jak bych měl jet na Mistrovství světa. Je pěkné to slyšet, ale je to velmi obtížné se tam dostat. Chci říct, těším se na to co příjde, samozřejmě, ale nejsem blázen.

První musíte hrát za váš klub, a já se moc těším až budu za Arsenal nastupovat pravidelně. Realisticky, na Mistrovství nepojedu, je přede mnou více hráčů. Nezlomí mi to srdce, když nedostanu pozvánku.

Jak vlastně Jack začínal s fotbalem? Jednoduše. Nevyrůstal v prašných uličkách, kde je vaším jediným přítelem míč, ani nemá žádné vzácné atletické vlohy, taky nezdědil sportovní geny jako Ryan Giggs. Wilsherův příběh není nic menšího než hraní si s jeho bratrem a otcem Andym vzadu na plácku a v parku. Andy i bratr Tom jsou zdatní fotbalisté na amatérské úrovni. Kerry, jeho matka, ráda sportuje a jeho sestra Rosie je jediná dívka v jejím školním týmu. Když se však Jack poprvé seznámil s míčem, bylo to všem jasné. Jeho otec ho vzal na malý trénink, kde z něj byl kouč doslova unešený.

„Hrál jsem rugby a hokej, ale nic mi nešlo tak jednoduše jako fotbal. Příjde mi to jako samozřejmé. Vždycky jsem hrál se svým bratrem a jeho staršími kamarády. Měl jsem tři nebo čtyři a oni sedm nebo osm. Rád hraji proti větším a starším, protože jsou více zkušení a musíte se snažit je obejít a přelstít, třeba pomocí nějaké kličky. Samozřejmě že trénuji, každý musí, ale například naučení se novému triku mi nepříjde těžké. Vidím to v televizi, řeknu si ´zkusím to´.

Rooney přiznává, že je schopný vidět zápas, jakoby to byl film, který by běžel v jeho hlavě. Jack souhlasí „Jo. Když se dostanu k míči, vidím v hlavě malé obrázky kde kdo je, a mám představu co se asi stane.“

Jack v mládí fandil West Hamu, jeho idol byl Di Canio. Jeho první klub byl však Luton. Když hrál jako 9-ti letý zápas proti Barnetu, všiml si ho scout Arsenalu. „Scout byl rozhodčí. Vůbec jsem to netušil. Musel jsem se tedy rozhodnout mezi Arsenalem a Lutonem, zní to divně, ale rozhodl jsem se až poslední možný den.“ Všichni víme, jak jeho volba dopadla a tak se Steve Bould a Neil Banfield mohli těšit z dalšího talentu v jejich akademii. „Zaslouží si hodně kreditu. Lidé říkají, ´Juniorky Arsenalu jsou dobré´ ale zapomínají na kouče, kteří jsou zde vynikající. Za 8 let co jsem zde, byl trénink vždy o přihrávkách. Hrajeme s týmy jako je Ajax, které praktikují stejný styl. Bossovi se to líbí, protože vždycky říká, že se máme snažit útočit a to mi vyhovuje. Když se dostanu k míči, vždy mě napadne: ´Můžu přihrát dopředu? Když to nepůjde, alespoň vyvezu míč nebo přihraju do strany.

Co činí Jacka speciálním je to, že nevíte co od něj čekat. Jestli náhle nepřelobuje brankáře, nedá jesličky obránci a podobně. Stejně jako Gazza, i jeho styl je založen na radosti ze hry. „Skórovat je skvělé, mám rád ten pocit, stejně jako když dáte asistenci. Když obehrajete kličkou protihráče a nažhavíte tím diváky, to mám taky rád. Mám rychlou akceleraci, a to je k mojí hře důležité. Trénujeme v posilovně takové cviky, které nám pomůžou zlepšit naše dovednosti, například tu akceleraci. Thea bych nikdy na 100m neporazil, ale na prvních 10 metrech je to docela těsné.

Steve Bould říká, že Jack nebyl nikdy rozhozený. Ale jeden moment by se tu našel. Jednoho rána, když Jackovi bylo 15 a přišel do kabiny Arsenalu na svůj první trénink s prvním týmem. „Byl tam Thierry, Ray Parlour, Freddie Ljungberg. Henry mi podal ruku, byl jsem dost nervózní a řekl jsem si ´Whoa´. Byli jsme tam jen tři mladí hráči z akademie. Když došlo na tréninkový zápas, hrál jsem s Thierrym. Sklepl si míč na krají šestnáctky a napálil to do šibenice. Jen jsem stál a zíral.“

Arséne Wenger si svůj diamant náležitě chrání. Někteří se diví tomu, že Fabregas už od 16 hraje v prvním týmu. Wenger to vysvětluje tím, že Wilshere je typ hráče, který své soupeře obchází a dostává se za ně, tím pádem musí nabrat určitou sílu. Kdežto pro tvůrce hry jakým je Cesc je síla méně potřebná. Jack tedy tráví více času v posilovně, aby posílil vrchní část svého těla.

Se svými 174 cm se řadí mezi menší hráče. „Být malý vám může pomoct, máte nízko těžiště. Někteří hráči v Premier League jsou obrovití, ty nepřetlačíte, ale musíte je chytře obehrát. Obecně jsem nikdy se svou postavou problémy neměl. Nebojím se, že dostanu nakopáno. Zvyknete si.

Sám vidí svou budoucnost ve středu zálohy, ale Wenger ho využívá spíše na krajích, kde je to lepší pro jeho budoucí roli. V poslední době se hovoři o jeho hostování. „Šel bych raději do klubu z Premier League. Nejlépe do West Hamu, ale cokoliv uzná Boss za vhodné, to přijmu. Když jsem sem přišel, cítil jsem že sem připravený, ale nyní vidím, že jsem se zlepšil v mnoha aspektech hry. V tréninku se učím od Andreje Aršavina, Samira a Cesca. Taky mi dost pomáhá Theo, protože byl na MS, když mu bylo 17, takže ví jak se vypořádat se vším tím tlakem.“

V Jackově světě nemohou jít noční pařby dále, než u prosezené noci na PlayStationu. „Hraju proti spoluhráčům. Paříme FIFU, nebo Call of Duty. Vždycky já, Theo a Aaron Ramsey. Myslí si, že jsou v tom dobří … „ Wilshere je zkrátka teenager, ale na hřišti byste tomu těžko věřili.

 


/times/