Mesut Ozil se rozpovídal o svém dětství, dospívání, prvních krocích ve velkém fotbalu i kariéře ve věhlasných klubech jako je Real Madrid a Arsenal. Přinášíme vám příběh řečený jeho vlastními slovy.
Většina dětí si užívá jen pocit vstřelených gólů, ale já od doby, kdy jsem byl ještě malý, jsem vždycky rád pomáhal. Proč? Je to opravdu jednoduché. Prostřednictvím asistencí může váš kamarád vstřelit branku a vy pomůžete týmu. Kdykoliv obdržím míč, vždycky myslím ofenzivně, snažím se sám vstřelit gól nebo někomu pomoci přihrávkou do gólové šance. To je můj styl, tohle je pro mne normální, dostat míč a vždy hrát dopředu.
Podle mého názoru by se tvůrčí hráč měl vždycky bavit na hřišti a důvěřovat své hře, svým schopnostem, aby pomohl týmu. Hráji tímto způsobem celý svůj život, to je důvod, proč si stále užívám fotbal a svými asistencemi pomáhám spoluhráčům dodnes.
K mým fotbalovým začátkům se musíme vrátit zpátky v čase do doby, kdy jsem vyrůstal v Německu v Gelsenkirchenu. V té době jsem byl úplným fotbalovým maniakem, miloval jsem fotbal a hrával ho pět hodin denně. Do školy jsem chodil kvůli fotbalu a po škole jsem šel hrát ještě za svůj tým. Škola mi každý den končila v jednu hodinu a tréninky v klubu začínaly v 17:00. Tyto čtyři volné hodiny jsem naplnil fotbalem, hrávali jsme ho s přáteli venku na hřištích uprostřed sídliště. Potom jsem šel na trénink na další dvě hodiny.
V létě se stmívalo o hodně později, což přispívalo k dlouhým fotbalovým dnům. Díval jsem se ven z okna našeho bytu a pokaždé, když jsem viděl své přátele hrát v „opičkové“ kleci fotbal, musel jsem se připojit. Hrával jsem fotbal téměř celý den, nosil svou košili Zinedine Zidane a snažil jsem se hrát přesně jako on. Dokonce to došlo tak daleko, kdy můj táta musel jít promluvit s mým trenérem v Rot-Weiß Essen a řekl: „Nemůže hrát, vidíte to, na hřišti je unavený, protože včera strávil 10 hodin hraním fotbalu se svými kamarády“.
Nehrával jsem jenom přátelské zápasy se svými přáteli, taky jsem testoval své schopnosti i proti větším dětem. Hrával jsem proti mému bratrovi a jeho přátelům, kteří byli o pět nebo šest let starší než já. Když mi bylo 11, bylo mu už 17 nebo 18 let. Nebylo to nic lehkého hrát proti nim, navíc hřiště, na kterém jsem hrával, bylo v docela špatném stavu, samý kámen, samý štěrk, na druhou stranu tyto věci mi pomohli se zlepšovat. Museli jste být opravdu vždy na 100 % soustředění, když jste dostali míč. Myslím, že všechny tyto věci mi pomohli posunout se dál. Takhle to u mě chodilo. Fotbal byl pro mě vším. Možná v den před zápasem bych se snažil nehrát venku s přáteli do 11:00, ale chtěl jsem dělat to, co mě bavilo. Fotbal byl a stále je můj život.
Sousedství, v němž jsem vyrůstal, byla část, kde se usadilo spousta cizinců. Nejen Turci, ale i lidé z celého světa: Libanonci, lidé z Blízkého východu, Afričané, skutečná směs. Možná to nebyla nepříjemnější čtvrť nebo nejhezčí, ale mám odtud spoustu přátel, přátele ze všech těch různých prostředí, své dětství jsem miloval. Některé rodiny v mém okolí procházely těžkými časy a fotbal byla odpověď a způsob, jak utéct od všech problémů. Nezáleželo na tom, zda jste byli bohatí nebo chudí, nebo zda jste byli německé národnosti nebo turecké, fotbal nás spojil a my jsme vždy při hraní zažívali ty nejlepší chvíle. V Gelsenkirchenu jsem se narodil a vyrostl a žije zde moje rodina a přátelé. Jsem skutečně napojen na toto město. Začal jsem tam svou fotbalovou kariéru a měl opravdu pěkné vzpomínky na Schalke. V té době jsem měl trenéra Norberta Elgerta, který mě přivedl do Schalke a vždy podporoval.
Byl to právě on, kdo věřil, že mohu dosáhnout velkých úspěchů jako fotbalista. Vždycky jsem věděl, že mám potenciál, protože lidé, kteří se dívali na moje zápasy, mi příležitostně řekli, že to určitě dotáhnu na profesionálního fotbalistu. I přesto, že vás rodina přátelé a další lidé stále přesvědčují o vašem velkém talentu a potenciálu, ve skutečnosti to neberete tak vážně. Ale když jsem přestoupil do Schalke z Rot-Weiss Essenu a narazil na Norberta, začal jsem tomu opravdu věřit. On mě začal učil taktiku, naučil mě se nikdy nevzdávat, abych vždy pokračoval, makal na sobě a nikdy nebyl spokojen. Jsem mu za vše nesmírně vděčný, protože v mém vývoji byl velmi důležitý. Stále jsem s ním v častém telefonním či osobním styku. Když se podíváte na mládežnický systém v té době v Schalke, je úžasné vidět, jací profesionální fotbalisté touto akademií prošli. Máte takové hráče jako Julian Draxler, Manuel Neuer, já, Benedikt Howedes, Ralf Fahrmann a další.
V Schalke bylo také mnoho zkušených hráčů, kteří mi pomohli. Kluci jako Lincoln, dvojčata Altintop, Kevin Kuranyi a Mladen Krstajic to byli všichni skvělí hráči, kteří tam byli vždycky pro mě. Pro mne jako mladého hráče, bylo velmi důležité mít vedle sebe takové vůdčí hráče jako byli oni, hráči, co měli již odehráno spoustu zápasů v Bundeslize. Dodávali mi sebevědomí, chválili mě, podporovali, a to vše mi dávalo důvěru v sebe sama. V době, kdy jsem byl v Schalke, byl nejsledovanějším hráčem v Německu Brazilec Lincoln. To, co nám předváděl na hřišti, bylo neuvěřitelné, od něho jsem se hodně učil. Hodně jsme spolu mluvili o fotbale. Byl fascinován, s jakou sebedůvěrou a drzostí hraji v tak mladém věku. Bylo pro mě ctí slyšet takové slova od tak velkého a skvělého hráče jako byl on a k tomu s ním kopat za jeden tým.
Pak jsem odešel do Brém a prožil tam opravdu krásné časy. V mé kariéře jsem měl velké štěstí, že jsem vždy přestoupil do klubů, které měly hráče světové úrovně. Diego byl jedním z těch hráčů, v té době v Brémách. Celá Bundesliga o něm mluvila, vlastně celý svět o něm mluvil. Byl to velmi zajímavý hráč, a když jsem ho sledoval na hřišti, nebyl to možná největší hráč, ale vždy byl naprosto ledově klidný na míči a nebezpečný před brankou. Za Brémy nastřílel mnoho gólů a také mě hodně naučil.
Koneckonců na mé pozici je většinou málo prostoru na přemýšlení a je třeba jednat rychle. V okamžiku, kdy dostanete míč na středovém poli, jste již obklopeni třemi nebo čtyřmi soupeři, kteří vás chtějí obrat o míč. Musíte najít co nejrychleji to správné řešení. Takže pro mě se všechno děje automaticky. Než dostanu míč, musím přesně vědět, co s ním udělám. Od těchto hráčů jsem se hodně naučil a já jim opravdu moc děkuji. To, co jsem od nich získal, mi pomohlo, když jsem šel do Realu Madrid.
Hrát za Real Madrid byl můj celoživotní sen, jelikož za ně hrál i můj největší idol Zidane. Nikdy nezapomenu, jak jsem ho poprvé potkal. Jose Mourinho ho vzal do prvního týmu jako svého asistenta. Když byl v šatně, byl jsem celý nervózní až se mi potily ruce. Přemýšlel jsem o době, kdy jsem byl malý se svými přáteli, na sobě jeho dres a hrál fotbal na sídlišti, kde jsem vyrůstal. Ten pocit byl velmi pozitivní, ale přesto jsem byl jen mladý hráč ve věku 20 nebo 21 let, něco takového. První setkání s ním jsem si velmi užil. Během svého pobytu ve Španělsku jsem ho poznal docela dobře. Vždy mě zajímalo, jak a na co myslel předtím, než dostal míč a jak ty situace řešil. Fascinovala mne jeho hra, navíc jsme oba hráli ve stejné pozici. Hltal jsem každou jeho radu a snažil se od něho naučit, co nejvíce šlo.
V Madridu bylo všechno, co jsem kdy ve fotbale zažil, úplně jinak. Pokud jdete z týmu jako je Werder Bremen, kde jste talentovaný mladý hráč, do takového velkoklubu plného velkých hráčů, nejste nic. Pokud hrajete za Real Madrid a remizujete proti Barceloně, je to nejhorší věc na světě. Musíte vyhrát každý zápas. Pokud vyhrajete 10 zápasů v řadě a pak si dovolíte remizovat na domácím hřišti s lehčím soupeřem, dostanete se pod neuvěřitelný tlak. Opravdu jsem se naučil ovládat tlak a užíval jsem si každou minutu, kterou jsem tam prožíval.
A to je přesně to, co dělám teď, užívám si hraní fotbalu pod tlakem. Prožil jsem v Realu skvělé a také úspěšné časy a samozřejmě našel pár dobrých přátel. Mým nejlepším přítelem byl Sergio Ramos a stále jsem s ním v kontaktu. Pro mě je možná nejlepším obráncem na světě. Je to dobrý kluk, dobrý přítel a dobrý zpěvák! Věřte tomu nebo ne, má opravdu pěkný hlas.
Další věc, na kterou se mě lidé vždycky ptají, je to, jaké to bylo hrát s Cristianem Ronaldem. Jediné, co mohu říct je, že jsem nikdy neviděl člověka jako on. Maká na sobě opravdu tvrdě, je vždy prvním hráčem na tréninku a taky vždy odchází jako poslední. Je velmi profesionální a vždy chce vyhrát, dokonce i v různých tréninkových hrách. Samozřejmě, že jsem se díval na to, co dělá, dokonce i něco tak jednoduchého, jak je jeho technika střelby. Moc jsem si užíval fotbal s ním, protože mě udělal lepším na hřišti a je to skvělý kluk. Vytvořil jsem mu spoustu šancí a asistencí. Bylo snadné si s ním hrát, protože jsem nemusel vytvořit tak velké množství šancí. I když jsem mu vytvořil za zápas jen dvě šance, on je obě proměnil, proto je jedním z největších fotbalistů, kteří kdy žili.
Po třech letech v Madridu byl čas se přestěhovat se jiného hlavního města: do Londýna. Byla to zvláštní chvíle, protože když jsem se stěhoval do Realu Madrid, zeptal se mě Arsene Wenger, jestli chci jít do Arsenalu. Řekl jsem: „Věř mi, že v budoucnu, pokud budu mít příležitost změnit klub, bude pro mě Arsenal první volbou.“ Poté když nadešel čas, tak jsme si promluvili a rozhodl jsem se, že přestoupím do Arsenalu, protože jsem si zavzpomínal, že jsem v mládí sledoval Thierryho Henryho, Dennisa Bergkampa a Roberta Pirese, takové skvělé fotbalisty, a i já jsem chtěl být součástí klubu, ve kterém dokázali velké věci. Chtěl jsem hrát anglickou ligu a být úspěšný v tomto týmu. V prvním a druhém roce jsme vyhráli FA Cup a pak další v roce 2017, takže si fotbal v tomto klubu velmi užívám.
Jednoduše miluju život na tomto místě. Londýn je světové město. Je toho tolik, co tady můžete dělat. Existuje zde mnoho různých kultur a cítím se zde velmi, velmi pohodlně. Klub je obrovský a rád hraji za Arsenal. Život v Londýně je úžasný.
Hrál jsem již za pár klubů, ale mít vlastní píseň je pro mě jedinečnou věcí. Když jsem to poprvé slyšel, měl jsem husí kůži a dostávám ji pokaždé, kdy tu píseň od fanoušků slyším. Jsem opravdu velmi vděčný za tuto úžasnou podporu.
Fanoušci mě od té doby, co jsem přišel před pěti lety, podpořili a díky tomu jsem hrál ve svém oblíbeném stylu. Vždycky chci ovládat hru, produkovat asistence a pomáhat mému týmu. Bylo to takhle se mnou od začátku. V mém postavení máte mnoho možností hrát vpřed. Můžete si o míče říct, vytvářet šance anebo sám skórovat. Cítím velkou hrdost pokaždé, kdy slyším že stejným stylem hrával Denis Bergkamp a je to velmi příjemný pocit být srovnáván s touto živoucí legendou Arsenalu a tak úžasným fotbalistou jako je Denis Bergkamp.
Ale nechci se s nikým srovnávat. Mám svůj vlastní styl od doby, kdy jsem byl ještě dítě. Jsem na tyto srovnání hrdý, ale já jsem Mesut Ozil a dosud jsem neřekl poslední slovo.
