„Boring, boring Arsenal“ podle Joseho Mourinha. Opravdu nás tohle čeká? Budeme obviňovat manažera, který – víc než kdokoliv jiný – odmítl kompromis a držel se svých myšlenek, principů a názorů po dvě desetiletí a budeme předstírat, že on je ten nudný? Arsene Wenger a nudný? Ale no tak, přece i pověstné „mind-games“ musejí mít základy v nějaké realitě. Podle Mourinha vyhrál Arsenal Community Shield díky tomu, že „zavřel krám“. „Nejlepší tým prohrál a ten nejdefenzivnější vyhrál“, dodal.
Obvinil tak Arsenal, že zanechal svoji filozofii v šatně a prostě postavil 10 hráčů za míč. Dále uvedl, že Chelsea hrála s iniciativou a Arsenal se pouze spoléhal na protiútoky. Ale spíše zněl trochu ustrašeně, když tolik protestoval.
Arsenal samozřejmě nic z toho neudělal – ale co kdyby ano? Co když se Wenger rozhodl, že právě tuto sezónu zvolí daleko více pragmatický přístup, který má větší pravděpodobnost na vyústění v první titul od roku 2004? Ale víte vy co? On na to má nárok. Arséne, starý brachu, tenhle jeden si dej na nás, jestli chceš. Nuď nás, my přivřeme oči. Nyní je to totiž už 19 sezón, co se snažíš vyhrát fotbalové zápasy krásou a to je ta nejtěžší možná cesta. Každý jiný manažer vždy využil kompromis, když bylo potřeba anebo operoval s daleko vyšším rozpočtem, než měl k dispozici Wenger.
Případy, kdy cílem Arsenalu bylo pouze vyhrát, a to jakýmkoliv způsobem bez ohledu na ostatní aspekty, jsou tak vzácné, že by se daly spočítat. Výhra nad ManUtd na penalty ve finále FA Cupu 2005, šnůra 10 zápasů na cestě do finále Ligy Mistrů 2006, výhra na ManCity minulou sezónu. Ale i v těchto zápasech se dají najít nezvyklosti. Loni na Etihad Stadium měl Arsenal jen 35 procent držení míče, ale přesto 9 střel (City 12) z toho 3 na bránu (City 4). Změna toho dne přišla se zařazením Francise Coquelina jako defenzivního záložníka, protože jinak Wenger radši používá ofenzivnější hráče.
Poslední léta byla kritika Wengera směřována na chybějící bojovnost a tvrdost. Nyní, když ji Wenger aplikuje, je za to kritizován. Prostě nemůže vyhrát. Ale je to chytrý muž, ví moc dobře, že Arsenal potřebuje především variabilitu ve hře. V ročníku 2007/08 měl svoji nejlepší sezónu Emmanuel Adebayor, když vstřelil 30 branek ve 48 zápasech. A to bylo přesně to, co Wenger hledal – cílového muže. Kdykoliv byl jeho tým pod tlakem, všichni věděli, že to můžou nakopnout na „toho vepředu“. Olivier Giroud může být podobným typem hráče, který podrží míč zády k bráně. Stejně tak se Wenger nebrání vysokému brankáři a hlavně vysokému defenzivnímu hráči, v současnosti Big F*cking German, dříve Patrick Viera. A i v éře „The Invicibles“ bylo v týmu hodně svalů.
Arsene Wenger se už příliš dlouho snaží vyhrát ideologickou válku. Čím více byl Arsenal vysmíván za hru v rukavičkách a hru na krásu bez výsledku, tím více byl Wenger odhodlaný dokázat, že se tak dá vyhrávat. Ale to se nyní nedá. Arsenal sice dokázal obhájit FA Cup, ale vítězství v lize vyžaduje vyšší přizpůsobivost. Nejúspěšnější Wengerův tým byl stále ještě ovlivněn Georgem Grahamem, stejně jako třeba Ancelottiho dvojnásobný vítězný tým 2009 a 2010 byl ovlivněn Mourinhem.
Představa, že se Mourinho strefuje do Wengera, protože nechtěl hrát fotbal, je k popukání. Mourinho není žádný zarputilý stratég s jednou jedinou ideou o způsobu hry, naopak – on je přesně ten typ, který přesně ví, kdy přestat zbytečně riskovat a dokáže přikázat svým hráčům, aby udělali cokoliv, když to bude potřeba. Možná, že ten pravý důvod, proč obviňuje Mourinho Wengera z porušení principů, je, že se ho snaží nalákat, aby z trucu opět začal hrát na bezvýslednou krásu.
Musíme doufat, že se tak nestane. Tým Arsena Wegera nikdy nebude fádní. Přidání trocha pragmatismu pak může Wengerovi přinést čtvrtý titul Premier League. A jestli si někdy nějaký manažer zasloužil právo vyhrát jakýmkoliv způsobem sakra chce, tak je to Arsene Wenger.
Martin Samuel, sportovní redaktor roku /dailymail.co.uk/
