Rozhovor Arsene Wengera pro RTL – aktualizováno

Pro show francouzské RTL „What if?“ (pozn. překl. „Co kdyby?“) se v obsáhlém rozhovoru s Christine Kelly Arsene Wenger rozpovídal o svém životě a kariéře. Díky serveru football.london vám přinášíme kompletní přepis interview.

Kdybyste byl prezidentem Francie, jaký zákon byste vydal?

Zavedl bych hraní fotbalu jako povinnost, absolutně po celé Francii, v každičké škole.

Pokud byste jednu věc ze svého života mohl vynechat, co by to bylo?

Každá porážka.

Nebylo jich moc…

Víc než si myslíte, každá z nich je jizvou na duši. Každá z nich bude pro mě navěky velkým zklamáním.

Co by bylo Vaším splněným snem?

Žádný asi nemám, možná tým hrající s harmonickou výjimečností, které občas týmy dosahují, ale nikdy po celý zápas. Aby každý hráč hrál po celý zápas absolutně na vrcholu, což je vzácné. Tyto momenty občas dělají trenérskou práci frustrující.

A co kdybyste nám řekl, jaká byla Vaše největší chyba?

Možná zůstat 22 let v jednom klubu. Jsem někdo, kdo je rád v pohybu, ale zároveň miluji výzvy. Stal jsem se vězněm mých vlastních výzev.

A co je vaší největší obavou?

Nejvíce se bojím, že ztratím schopnost být schopný se tělesně postarat sám o sebe. Mám rád pohyb, rád cvičím. To je moje obava.

Kbybyste měl někoho žádat o odpuštění, kdo by to byl?

Všichni lidé, kteří kvůli mně trpěli. V naší práci děláme neustále rozhodnutí, která lidem ubližují, jiné ale činí šťastnými. Když pracujete s 25 hráči, 14 z nich každou sobotu nebo úterý prostě učiníte nezaměstnanými.

Také mne mrzí všichni hráči, kterým jsem nedokázal pomoci naplnit jejich plný potenciál.

Co kdybyste měl možnost vyměnit svoji kariéru s někým jiným?

S kýmkoliv, kdo má možnost mít poziitvní efekt na životy druhých. Možná politik nebo vědec, který přijde s revolučním lékem.

A kdybyste měl možnost strávit jeden večer s kýmkoliv, aniž by se o tom kdokoliv dozvěděl?

Večer s konverzací? Nebo filozofováním? Asi bych si vybral večer s Mojžíšem. Co si myslel o deseti přikázáních? Je to vlastně první ústava, já je považuji za zdařile postavené, co si myslel on?

Co kdybyste nám řekl svůj nejtemnější hřích, něco, co si necháváte jen pro sebe?

Má vášeň pro cukroví, jsem ze Štrasbourku, mlsám každý den.

A potom vyrazíte běhat?

Ano.

Co kdybyste se nevěnoval fotbalu?

Určitě bych se věnoval něčemu soutěživému. Jsem soutěživý typ. Jsou dva druhy soutěživých lidí – ti, co nesnášejí prohry a ti, co milují vyhrávat. Většinou jsme mixem obou typů, já, řekl bych, jsem spíš ten, co nerad prohrává.

Obecně, ti, co více milují vítězství, jsou útočníci. Ti, co hlavně neradi prohrávají, jsou obránci.

A co kdybyste nebyl z Alsaska?

Kdybych nebyl Alsasas, jsem především občan Zeměkoule, nemám moc rád hranice.

Mnoho lidí to neví, ale jste fanouškem Boba Marleyho…

Miluji boba Marleyho. Je to světová extratřída, v takové klidné rovině. Jeho hudba pro mě byla překvapením. Je velmi smutné, že zemřel již v 35 letech. Miloval sport, hudbu… tohle všechno pro mne představuje Jamajka. Hudba a sport spolu velmi dobře vycházejí, myslím.

Jak to všechno začalo?

V jedné malé restauraci. Místní fotbalový klub ji používal jako svoji základnu, v jednom malém městečku nedaleko Štrasburku. Jen fotbal a náboženství. Ráno mše a odpoledne na rozptýlení fotbal.

Byl jsem u všech rozhovorů týmových organizátorů, už od malička, od šesti let. Rychle jsem pochopil, že ten tým nebyl z nejlepších, začal jsem chodit na zápasy.

Myslel jsem, že jim může pomoci jen Bůh. Četl jsem modlitby během zápasu i během přestávky. Ale řeknu vám, že je lepší mít dobrého  hroťáka než kostelní zpěvník.

Ten tým koučoval Váš otec?

Vytvořil tým, protože viděl, že jsem tou hrou fascinovaný, začal jsem hrát někdy ve třinácti letech. Ten tým neměl kouče, vlastně až do 19 let mě nikdo netrénoval. I přesto jsem měl, kupodivu, docelou dlouhou fotbalovou kariéru. To je dílo Štěstěny.

Hrál jste ve Štrasburku, od 33 let jste tam byl trenérem. Nebyla ta touha trénovat spojena s nedostatkem trenérského dohledu v mládí?

Víte, nejprve jsem nevěřil, že mám schopnosti být trenérem, už proto, že jsem neměl zrovna oslnivou hráčskou kariéru. A nevěřil jsem, že mám přirozenou autoritu.

Že na to mám, mne přesvědčili lidé okolo, kteří ve mně něco viděli. Něco, co jsem já sám neviděl. Začínal jsem obklopen hráči, kteří byli starší než já.

Je paradoxem, že mi nikdy nechyběla autorita, ani u starších hráčů, nikdy jsem nemusel zvyšovat hlas.

Zlomem ve Vaší kariéře byl rok 1996, přišel jste jako cizinec do Premier League. Přišel jste prakticky odnikud a  ihned uspěl. Bylo to překvapující?

Ano, samozřejmě. V Anglii existovalo přesvědčení, že cizinec jako trenér tu prostě nemůže uspět.

Netoužili po cizincích a existovala kupa teorií, jak cizinec nemůže nikdy nic vyhrát – „je to příliš těžké“, říkali.

Přišel jsem ikongnito, z Japonska, které jsem miloval. Rád jsem se vracel do Evropy, ale pořád jsem počítal s tím, že když to nepůjde, vrátím se.

Na začátku jste moc nevycházel s některými novináři, jak jste se s tím vyrovnával? Doslova Vás chtěli poslat pryč nebo aspoň vykolejit.

Vypustili spoustu příběhů, spoustu lží. Děláme veřejnou práci, takže jsme často cílem spekulací a pomluv. Vyrovnat se s tím můžete jen tak, že zůstanete soustředěný na svoji práci a ostatní hodíte za hlavu. Když za tím není pravda, zmizí to samo.

A tady vidíme ono proslulé zvládání stresu. Do anglické fotbalu jste vnesl revoluční změny – změnu stravování, přístupu k tréninku, důraz na detail.

Vždy jsem se snažil, aby lidé fotbal milovali. Aby třinácti- či čtrnáctileté děti byly přitahovány k fotbalu, ke hřišti, aby tu hru milovaly.

Když se z něj stane vaše práce, je to víc o „musím“ než o „chtěl bych“. Musíte trénovat, musíte vyhrávat, musíte dávat branky. A v tomhle bodě to už přestane být taková zábava.

Snažil jsem se vždy rozvíjet touhu prostě hrát. A tu touhu kultivovat.

V sezóně 2003/04 jste získal titul bez jediné porážky. Co bylo tím tajným receptem?

Ve skutečnosti jsme neprohráli rok a půl, 49 zápasů. Když jsme získali titul v roce 2002, řekl jsem novinářů, že bych chtěl vyhrát titul bez jediné porážky.

Byl jsem označen za povýšeného, arogantního a tak podobně. V příští sezóně jsme skončili druzí za Manchesterem United, ptal jsem se hráčů, proč jsme nevyhráli titul a oni prý – „to je Vaše chyba, dostal jste nás pod příliš velký tlak.

Zajímavé, já jim potom řekl, že jediný důvod, proč jsem to prohlásil, bylo, že jsem tomu věřil, oni ale ne. To dokazuje dvě věci.

Za prvé, občas nejsou naše ambice dostatečně vysoké. Nesnažíme se, bojíme se. Ale laťku si musíte nastavovat tak vysoko, jak jen můžete. A za druhé, občas musíte zasadit semíno a čekat až vyklíčí a vyroste.

A jak udržet koncentraci po 10 ,20, 30 zápasech?

To je složité. Hodně složité. Člověk se rád spokojí s tím, co už má. Tým musíte neustále živit novými ambicemi, novými cíly.

Všichni máme tendenci k pohodlnosti. Nechceme bolest. Bohužel, bez bolesti není vítězství. Bez vědomého rozhodnutí ptát se sám sebe: „Čeho chci dosáhnout? Kam chci dojít? Co je mým cílem?“ se nikam neposunete.

A to nemá platnost jen ve vrcholovém sportu. Ten není pro každého. Klíčovým faktorem není intenzita motivace, ale její výdrž, řekněme houževnatost.

Je to o těch, kteří dokáží jet naplno od pondělí do neděle, ne od úterý do čtvrtka.

Pobavme se o Vaší fotbalové filozofii. Jak vidíte dnešní fotbal a fotbal obecně?

Mojí vizí je vyhrávat a vyhrávat stylově. Vítězství by mělo být výsledkem Vaší kvality a toho, co ukážete na hřišti.

Celý můj život mi lidé říkali, že v sobotu musíme vyhrát. Jako trenér to vím, ale jak toho dosáhnout?

Rád si představuji, že fanoušek ráno vstane a říká si, dnes hraje můj tým, hurá. A pak se přenese do světa hezčího než je jeho denní rutina.

Mojí ambicí bylo dát mu tuhle naději, to vzrušení z nadcházejícího zápasu, i když vím, že jsem to nedokázal vždy naplnit.

Nemůžete být trenérem a nemít tuto ambici. Jinak zůstanete průměrní, musíte chtít lidi těšit fotbalem.

Jaká je, podle Vás, definice dobrého trenéra či manažera?

Někdo, kdo dokáže ze svého týmu vytáhnout to nejlepší. Jak z pohledu kolektivního pojetí, tak z pohledu výsledků.

Nejlepší kouč v lize nemusí být nutně ten, kdo vyhraje titul. Ne. Nikdo to nedokáže posoudit. Prostě to nedokážete. Nemůžete to posoudit, protože nevíte, jestli dosahuje plného potenciálu svého týmu.

Proto mojí naprostou ambicí bylo vyhrát titul bez porážky. Protože i když to možná dokáže někdo zopakovat, nedokáže to udělat o mnoho lépe.

Musel jste zvládat hráče, tisk, vedení klubu, fanoušky…

Trénování má tři hlavní části. První z nich je styl, jakým hrajete a výsledky, jakých dosahujete. Tou druhou je individuální rozvoj hráčů. Někteří lidé tvrdě pracují s hráči, aniž by se to promítlo do výsledků.

A za třetí je to struktura a hodnoty, které vnášíte do klubu. To je více o morální odpovědnosti a oddanosti vašim hodnotám. To může vašemu klubu dodat úplně nový rozměr v globálním měřítku.

Často mluvíte o hodnotách. Co tím myslíte? Jaké jsou hodnoty ve fotbale? A v trénování?

Hodnoty ve fotbale jsou vše to krásné, co přináší kolektivní sport. Vyjádření sebe sama v kolektivním prostředí, sdílené nadšení upřednostněné před individualismem. Společné vyjádření té krásy je mnohem více. A také je to respekt ke spoluhráčům, protivníkům, rozhodčím, fanouškům.

A hlavně se nikdy nesmířit s průměrností. To je v mých očích nejdůležitější hodnota. V tomto smyslu se sebou nesmíte nikdy být spokojen, nespokojit se s tím, kde jste. Musíte být velkorysý, vždy se snažit ze sebe vydat něco navíc.

Čeho litujete, že jste musel pro svoji kariéru obětovat?

Lituji všeho, co jsem musel obětovat, protože si uvědomuji, že jsem mnoha lidem okolo ublížil. Mnoho lidí jsem zanedbával, zanedbával jsem rodinu i mnoho blízkých. Hluboce si uvědomuji, že je člověk velmi sobecký, pokud se věnuje tomu, co miluje. Hodně věcí ignoruje. Ale člověk nemůže mít všechno.

Často se mě lidé ptají, zda mohou Patrick Vieira a Thierry Henry být dobrými trenéry a já vždy říkám, že ano. Mají všechny potřebné kvality, jsou inteligentní, znají fotbal, mají úžasný talent a chtějí obětovat to, co je třeba obětovat. Je to jako posedlost, která víří dnem i nocí ve vaší hlavě.

Probudíte se ve tři ráno a přemýšlíte nad sestavou, taktikou, rozestavením…

Po 22 letech v Arsenalu, co Vás čeká teď?

Sám sobě dávám stejnou otázku. Možná zůstanu u toho, co jsem dělat doteď, kdo ví. Nebo snad všechny ty znalosti a zkušenosti, které jsem sbíral po roky, budu sdílet jiným způsobem? Na tohle si sám musím odpovědět v příštích měsících.

Vraťme se zpátky k vašemu příchodu do Arsenalu. Mezi Anglií a Francií bylo hodně nevraživosti, ale jedno setkání změnilo Váš život.

Ano, David Dein, který mne přivedl do Arsenalu. V lednu 1989 jsem letěl do Turecka přes Anglii. Dnes už je trochu neuvěřitelné, že byla oddělená místa na tribunách pro muže a ženy, ženy seděly u hostujících fanoušků. V tu dobu jsem ještě kouřil a o přestávce mi půjčila zapalovač manželka Davida Deina.

Začali jsme si povídat a večer jsme společně zašli na večeři. A protože měli jachtu na Cote D´Azur a já trénoval v Monaku, zůstali jsme v kontaktu. David navštěvoval zápasy Monaka a říkal mi: „Co děláš, se mi líbí, jednou ti dám práci.

Když jsem odcházel do Japonska, potkal jsem se s Peterem Hill-Woodem, který měl k angažování cizince do anglické ligy výhady. Ale potom mi zavolali do Japonska s tím, že mě určitě berou. A tak se to stalo.

(Ke konverzaci se připojuje telefonicky David Dein.)

Christine Kelly: Přijal jste Arsene Wengera do Arsenalu?

David Dein: Ano, to potvrzuji.

AW: Davide, co tu děláš?

DD: Ahoj, Arsene.

AW: Ty jsi opravdu kouzelník!

DD: To sice říkáš, ale ty jsi ten s kouzelnou hůlkou, jako vždy, Arsene.

David má aktuálně přestávku mezi dvěma lety, takže je trošku komplikované ho dostat k rozhovoru.

AW: Samozřejmě. Musím říct, že má úžasně zvládnutou logistiku, David je taková jednočlenná cestovní kancelář.

Davide, jaké jsou hlavní kvality Arsena jako trenéra?

DD: To je jednoduché, je to velmi inteligentní člověk, který zná fotbal jako své boty. Je zásadový, schopný organizátor, je motivovaný a má velký smysl pro humor.

Co lidé často neví, že umí být velmi vtipný, večer s ním není nikdy nudný. Doufám, že svou kouzelnou hůlku bude používat dál, ať už se vydá kamkoliv.

Davide, díky za tvůj čas.

(David Dein opouští rozhovor.)

AW: Je to skvělý přítel, výjimečný muž. Vždy jsme si byli blízcí, velmi blízcí. Oba jsme šli po nesnadných cestách, ale vždy jsme si zůstali blízcí.

Je to vizionář, absolutní. Něco vám o něm musím říct. Ne mnoho lidí ví, že David navštívil 85 ze 102 britských věznic, aby pomáhal vězňům. O víkendech jako dobrovolník navštěvuje stovky škol.

Dělá také spoustu charitativní práce pro FIFA. A je také jedním z klíčových posuzovatelů videozáznamů ze zápasů.

Ano, video. Vaše velká vášeň. Pět či šest zápasů za den, je to tak?

Ano, doma nemám nábytek, jen přehrávače. Když posuzovali můj genetyp, říkali mi, že mám gen závislosti. Celý můj profesní život jsem jej využíval, lepší využití pro něj jsem opravdu najít nemohl.

Nyní pár rychlých otázek… Který hráč na Vás nejvíc zapůsobil?

Ten nejtalentovanější, kterého jsem trénoval… Tedy nejspíš Thierry Henry.

A kterému byste nejradši dal pohlavek?

No, těch pár je. Všechny ty velké chyby ve velkých zápasech. Ale nemůžu je jmenovat konkrétně, oni jsou silnější než já.

Jakého novináře byste nejradši uškrtil?

Žádného.

Opravdu?

No dobře, Christine Kelly.

Dobře, dobře. A který zápas Vám udělal největší radost?

Asi porážka Barcelony, když byli opravdu na vrcholu. Byli prakticky neporazitelní. To byl úžasný fotbal z obou stran.

Na kterého hráče, z těch co jste podepsal, jste nejpyšnější?

Hmmm. Asi na ty, kteří stáli málo a ze kterých se stali hvězdy. Toure, Henry, Campbell, Anelka.

Kdo byl Vaší nejhorší posilou?

Těch je docela dost. Je to složitá práce, hodnotit někoho, kdo přichází do klubu. Klíčem je nezůstat tvrdohlavý a netlačit na pilu. Je třeba uznat chybu a posunout se dál. Nebát se dělat chyby,

Existuje podle Vás úplně perfektní hráč?

Nikdo takový neexistuje, každý má nějakou slabinu. Například i Messi, který je nejlepší, protože dokáže přinutit své spoluhráče hrát lépe a ještě sám skórovat, má také slabiny, ačkoliv si to lidé často nemyslí.

Když sledujete zápasy, víte, že není dobrý ve vzduchu, že je slabší v defenzivě. Ale nevyužíváte své slabiny, využíváte své silné stránky. Proto musí kouč maximálně rozvíjet vaše silné stránky a obklopit vás hráči, kteří vyváží vaše nedostatky.

Kdybyste v roce 2010 nebyl trenérem Arsenalu, převzal byste francouzský národní tým místo Domenecha?

Ano, několikrát jsem takovou nabídku dostal. Už nevím přesně, zda to bylo před Domenechem nebo po něm. Možná tak i tak. Vždy mě víc zajímaly každodenní aspekty trénování, přišlo mi to více podnětné.

Často jsem se ptal sám sebe, zda bych měl být trenérem reprezentace. Reprezentační trenér vede deset zápasů za rok, v klubu jich je šedesát. Mojí drogou je příští zápas…

A kdybyste netrénoval Arsenal, převzal byste PSG, pokud by od katarských majitelů přišla nabídka?

Možná…

A kdybyste netrénoval Arsenal, měl by už PSG svůj první pohár z Ligy mistrů?

Myslím, že nikoliv nutně. PSG je uprostřed náročné práce a vývoje, kdy titul z Ligy mistrů nemusí být nutně cílem. Vyhrát Ligu msitrů by mělo být výsledkem dlouhé cesty vývoje a tvrdé práce v klubu.

Trofej téhle velikosti je trochu nerealistický program – vždy je tu šest či sedm klubů, které jsou na podobné úrovni, je to i otázka štěstí, nejde to prostě naplánovat.

Jaké máte rád knihy?

Sociologické, filozofické.

Kdybyste měl nějakou vybrat?

Vybral bych „Confiance en soi“ (Sebedůvěra). To je něco, co v dnešní společnosti potřebujeme více a více. Je snadnější než kdy dříve o sobě pochybovat.

Tajemství ze šatny? Kostlivci ve skříni? Co týmu říkáte před zápasem?

Musíte svá slova přizpůsobit okolnostem. Vždy vás nečeká stejný soupeř, váš tým nemá vždy stejnou úroveň energie. Rozumět energii týmu je velmi důležité.

Řekněme, že tým nemá moc energie, co mu před zápasem řeknete?

Neakceptuji, že tým nemá energii, to by v šatně byla pohroma. Nedokázali bych naplnit naše cíle. Je čas proudit se. Hej, ty tam, viděl jsem tě na rozvičce, ty nejsi připravený! Je ti jasné, co musíš udělat? Jsi připravený?

Musíte svou řeč přizpůsobit okolnostem. A pokud hrajete za Arsenal, jste vždy favorit, musíte hráčům připomenout, že musí zvítězit a musí se dostat do rozpoložení, ve kterém ze sebe dokážou vydat to nejlepší.

Do takového rozpoložení se dostáváte krůček za krůčkem. Velkou pastí pro vrcholové sportovce je, že si pamatují okamžiky, kdy byli na vrcholu, kdy bylo všechno snadné. Zdá se nám o návratu do takové pohody, ale jde to jen pomalu.

Je třeba začít od základů, hrát jednoduše a potom jde vše snadněji.