Poprvé jsem se s Robinem van Persiem setkal u něj doma ve staré čtvrti Rotterdamu zvané Jaffa. Robinovi bylo 19 let a žil se svým otcem, umělcem Bobem van Persiem. Na stěnách obývacího pokoje byly některé Bobovy koláže s tématikou Feyenoordu – klubu, za který Robin v tu dobu hrával – a jejich stadionu. Na stropě a na stěnách Robinova pokoje byly fotbalové dresy, mnohé posbírané na zahraničních turnajích.
Robin mi ukázal jeho malou sbírku memorabilií Diega Maradony. Na osmiminutové nahrávce, kterou jsem toho dne zaznamenal, jsme mluvili o jeho spoluhráčích z holandské U-19: Rafaelu van der Vaartovi, Johnny Heitingovi, Nigelu de Jongovi, Arjenu Robbenovi a také o Wesley Sneijderovi. Jak pěkné by to bylo, říkal tehdy, kdyby si spolu opět mohli zahrát i v seniorské reprezentaci. O osm let později, v roce 2010, jich všech šest nastoupilo ve finále Mistrovství světa proti Španělsku.
O toho prvního setkání jsem zůstal v kontaktu s tím otevřeným, mladým mužem, který se zdál tak dychtivý po učení se nových věcí. Nyní už vyrostl z toho nevypočitatelného a často náladového adolescenta, a stal se z něj dospělý muž s rodinou. Navíc je to jeden z mála profesionálních fotbalistů, který je schopný sebereflexe a sebekritiky. Také je součástí jen velmi malé menšiny fotbalistů, kteří si v restauraci, po rozhovoru s novinářem, řeknou o účeta zaplatí ho.
Nyní, v 28 letech, jen týden před startem Mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině, se Robin van Persie nachází na křižovatce své kariéry, jak v národním týmu, tak ve svém klubu – v Arsenalu. Osvojí si Holandsko opět ten slavný, útočný styl fotbalu, který kdysi bavil celý svět? A bude schopen jeho klub, Arsenal, přesvědčit Robina, aby učinil rozhodnutí a zůstal na severu Londýna, rozhodnutí, které nemá co dočinění s penězi?
I když je Robin van Persie nejlepší svého druhu (byl zvolen Fotbalistou roku 2011/2012 jak Asociací profesionálních fotbalistů, tak Asociací fotbalových odborníků v Anglii), stále je schopen obdivovat talent ostatních. V roce 2011, když jsem s ním dělal rozhovor pro holandskou televizi, neustále chválil Dennise Bergkampa, bývalého spoluhráče z Arsenalu z doby, kdy se Robin ke Kanonýrům v roce 2004 připojil: „Toho muže jsem obrovsky respektoval. Seděl jsem vedle něj v šatně. On měl čísto 10, já číslo 11, takže jsem každý den mohl sedět vedle svého idolu. Jednou jsem viděl způsob, jakým trénoval, a to mě utvrdilo v tom, že ten muž byl zvláštní. Už jsem měl po tréninku, takže jsem seděl v bublinkové koupeli a sledoval jak trénuje. Trénoval ještě s několika spoluhráči přihrávky, a za těch 45 minut nedal ani jednu špatnou přihrávku. Neudělal chybu, vše dělal na 100%, vše na maximum. Přihrávka, zpracování a zase přihrávka z první – taková nádhera. Tenkrát jsem si říkal, že je to umění. A Dennis mi takto dal odpovědi, které jsem hledal. Byla to jeho vnitřní energie a koncentrace, které mi otevřely oči. Ten den jsem zjistil, že mě čeká ještě předlouhá cesta, pokud chci někdy dosáhnout na takovou úroveň. Od toho dne jsem vždy všechno dělal na 100%, protože jsem chtěl být jako Bergkamp.“
Van Persie popisuje tyto své ambice s typickým holandským pouličním dialektem, kde jsou slyšet marocké prvky, trocha karibské holandštiny a typický rotterdamský slang. Vždy mluví velkomyslně a soustředěně, proto je vždy radost s ním dělat rozhovor, a vždy mluví o typických ambicích vrcholového sportovce. Zkrátka musí vyhrát.
Když jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Hard Gras, řekl mi: „ Mám doma stůl na ping-pong, a každý, kdo přijde na návštěvu si se mnou musí zahrát jeden set. Nikdy jsem ještě neprohrál, vždy své návštevy převálcuju.“
A to, že absolutně musí vyhrát, se může stát problémem Arsenalu, až se bude snažit přesvědčit van Persieho, že ambice klubu se shodují s těmi obrovskými ambicemi samotného hráče.
Opravdu chce Arsenal vyhrát ligu? Vážně chtějí vyhrát Champions League? Van Persie chce, a pokud neuvidí stejnou rozhodnost a energii i v klubu, může se porozhlédnout jinde, přestože on i jeho rodina milují život v Hampsteadu, který je trochu jako vesnice uprostřed velkoměsta, i přesto, že si rád zajde na večeři do restaurace v sousedství se svým kamarádem a spoluhráčem Thomasem Vermaelenem.
Poslední nákupy Arsenalu nebyly přesvědčivé. Andrej Aršavin byl drahý, neefektivní a navíc je nepopulární v kabině. Marouane Chamakh byla chyba a Gervinho se nehodí do Premier League. Rozhodně také nepřidá Wengerova přehnaná protekce Aarona Ramseyho, který prokázal špatný přehled o hře a mizerné statistiky (2 góly a 4 asistence za celou sezonu).
Na druhou stranu Arséne Wenger koupil playmakera Mikela Artetu, který se během 6 měsíců stal skutečným hráčem Arsenalu a základním kamenem hry na krátké přihrávky. Shodou okolností mohl mít Arsenal ve středu pole, místo Ramseyho, Rafaela van der Vaarta. „Chtěl bys přijít do Londýna a hrát za Arsenal?“ zeptal se ho van Persie a van der Vaart, který v Madridu upadl v nemilost, nemohl uvěřit svým uším. S van der Vaartem nalevo by Robin vždy věděl, kdy a kde má očekávat přihrávku. Naneštěstí ale Wenger ve van der Vaarta nevěřil, i když ho mohl mít jen za £8m, což je třeba v porovnání s Arshavinem, který stál £15m, velmi příznivá částka. Van er Vaart se tak nakonec připojil k největšímu rivalovi Arsenalu, ke Spurs, a od té doby Arsenalu nastřílel již 4 branky.
Van Persie opakovaně vyjádřil svůj obdiv směrem ke spoluhráčům Artetovi, Songovi a Walcottovi, ale stále mu chybí Cesc Fábregas, který po odchodu do Barcelony stále nemůže najít bývalou formu. Robin nazývá Cescovy přihrávky uměním a nadšeně se vyjadřuje o Španělově schopnosti vyslat útočníka do šance nečekanou kolmicí. „Cesc je pomalý, víš,“ řekl mi jednou.“V Arsenalu byl nejpomalejší z nás, ale přesto byl nejrychlejší, protože vždy jakoby myslel 2 vteřiny napřed. Jednou jsem za ním běžel na tréniku. Měl náskok tak 3-4 metry, tak jsem si řekl ‚Teď tě doženu!‘, ale on udělal jednu malou narážečku a získal tak další 2 metry k dobru. Když už jsem ho zase doháněl, udělal kličku a zase mi o kousek utekl. Bylo to tak iritující. My utočníci od něj můžeme čekat balon za obranu. Ostatní záložníci se nejdřív koukají, komu lze přihrát do strany, ale Cesc se vždy koukal nejprve vpřed.“
Cesc týmu stále chybí a nelze očekávat od Robina další 30-ti gólovou sezonu, pokud nebude mít k sobě vhodného playmakera, který by ho zásoboval přihrávkami. Při natáčení jednoho dokumentu pro televizi mi Robin řekl, že playmaker a útočník musí vytvářet jednu dvoučlennou jednotku. A v Arsenalu chápou, že tomu Robin veří, proč by jinak posílali Gillese Grimandiho, aby sledoval Hazarda, Belhandu nebo Gourcuffa. Ale mohou zaplnit místo po Fábregasovi? Jediný způsob, jak by se mohl van Persie znovu potkat se svým oblíbeným playmakerem je přestup za ním do Barcelony.
Jak se rozbíhá přestupové období, rozbíhají se i rozhovory o nové smlouvě pro Robina van Persieho a on zatím dál žije pro hru, kterou tolik miluje. Jednou mi řekl:“Víš, co je tak krásně na fotbalu? Když trénuješ, vidíš rychle zlepšení. Dřív jsem si po tréninku ještě přidával a s Flaminim jsem na sebe stříleli rychlé, tvrdé přihrávky. Bylo to jako krotit letící kulky, opravdu úžasné.“
Dnes trénuje hlavně s Walcottem, který skóruje příliš málo, na to, jak často se dostává do šancí. Po tréniku mu tedy van Persie přihrává 20-30 metrů od brány, Walcott sprintuje a maximálně se koncentruje na překonání brankáře. Vzpomínám si na jeho gól do sítě Aston Villy, který dost možná mohl být odeměnou, za tuto tvrdou práci. Pěkné je, že Robin, i přes všechny starosti a povinnosti všedního života, zůstává tím malým klukem, který dribloval s míčem v ulicích Rotterdamu. „Když jsem byl malý, nosil jsem pořád teplákovou soupravu. A všude jsem chodil s míčem, do školy, do obchodu, všude,“ říká. „Ostatní kluci jezdili tramvají, ale já když jsem někam šel, vzal jsem si teplákovku, balon a šel jsem driblovat. Navíc cesta utíkala daleko rychleji, protože byl člověk neustále zaměstnaný s míčem. Viděl jsem někoho, jak jde po chodníku a hned jsem ho měl za soupeře a snažil jsem se ho obejít s míčem. Jestli se někdy dostaneš do čtvrti Kralingen, jen se tam zeptej, jak jsem chodil nakupovat. Majitel krámku ze mě šílel. I v obchodě jsem neustále žongloval s míčem na chodidlech, na kolenou, na hlavě a nebo jsem nasazoval jesle ostatním zákazníkům. Když se na to podívám dnešníma očima, říkám si, že to bylo asi trochu moc, ale pak si uvědomím, že jsem takový tak trochu pořád. Sranda, co?“
Autor: Henk Spaan je fotbalový sloupkař, televizní moderátor a editor fotbalového magazínu “Hard Gras”.
Přeložil: Ikaros
