Tajemství Alexovy kerky je odhaleno, čtěte dál o soukromí naší hvězdy….
Alexandre Song, 22 let, narozen v Kamerunu, vychovaný ve Francii, dotvořený Arséne Wengerem. Vždy elegantně oblečený, stylový, nenápadný. Jeho bývalý trenér z Charltonu, kde strávil půl roku na hostování, Alan Pardew o něm řekl : „Jsem přesvědčený, že je to nejoblíbenější chlapík v šatně Arsenalu, je to prostě takový typ, lidé ho mají rádi“.
Svůj první zápas za Arsenal odehrál pouhých 10 dní po dovršení svých 18 let, ale nevypadal na hráče, který by se Arsenalu hodil. Neuměl levou nohou, ztrácel míče a chybělo mu všechno, co by se dalo nazvat kreativitou. To vše ale pominulo. V předchozím roce se stal hráčem šitým na míru pro Arsenal. V aktuální sezóně je již pro Arsenal nepostradatelným. Role defenzivního záložníka je přímo stvořená pro něj, no řekněte, kdo lépe odebere míč a nahraje Fabregasovi? A ze začátku zaražení fanoušci nyní zpívají oslavné „One Song, one Song, we’ve only got one Song“. A zpívají pravidelně.
Alex potvrzuje slova Pardewa, usmívá se, když hovoří o své neobvyklé rodině. „Je to tak, mám 17 sester a 10 bratrů a jsme si velice blízcí. Když něco potřebuji, stačí jen zavolat a objeví se. Jsem šťastný, že jsem součástí takové rodiny“. Narodil se v Douale, kamerunském městě obchodu. Jeho život změnila smrt otce, když mu byly tři roky a přestěhování do Francie z rozhodnutí jeho matky Catrine, která mu chtěla zajistit vzdělání. On však upřednostňoval fotbal. Když mu bylo 13 let, všiml si ho François Ciccolini, trenér mládeže v Bastii na Korsice, který mu nabídl místo ve své akademii. Matka byla proti, ale on ji přesvědčil.
„To byla pro mne složitá změna, bydlel jsem v internátě pro hráče akademie. První měsíc mi moc chyběla rodina a chtěl jsem se vrátit, ale François mne přesvědčil, abych zůstal. Stále jsme v kontaktu, volá mi a jezdí na zápasy Arsenalu. Chtěl bych mu říci, děkuji. “
V roce 2005 jde na roční hostování do Arsenalu.
„Příchod do Arsenalu v 17 letech byl složitější než ten na Korsiku, když mi bylo třináct. Tam jsem měl někoho, a tady – nikoho. Neznal jsem jazyk, jídlo bylo úplně jiné, nikomu jsem nedůvěřoval. Bydlel jsem v hotelu a když jsem skončil trénink, seděl jsem celý čas na pokoji u telefonu. Opuštění všech známých ve Francii a příchod do nové země, to nebylo jednoduché. Ale začalo to být lepší, když jsem si uvědomil, že je tady Boss. Mluvil se mnou stále a dal mi novou motivaci.“
Anglie se stala příjemnější, když se jeho kamerunská dívka Olivia přestěhovala z Paříže za ním do Londýna. „Přestěhoval jsem se z hotelu do bytu, ale stále jsem nemluvil anglicky a nevěděl jsem ani, jak platit místními penězi. Ale Olivia věděla víc a znala lépe anglicky. Byla mi oporou a nyní je mojí ženou.“
Jejich první syn se narodil, když měl Alex 19 let a od té doby se narodil ještě jeden. Chce, aby jeho děti měli to, co on neměl nikdy a aby dávaly smysl jeho hře. „Pokaždé, když hraji za Arsenal, hledám očima na tribuně mého tříletého syna Nolana a snažím se pochopit, co chce, abych na hřišti udělal.“ Jeho vystupování dosvědčuje, že i tak časně založená rodina hráči nepřekáží.
„Lidé mi říkají : Jsi na to příliš mladý, je ti 22 let, máš ženu a děti. A já odpovídám : To je můj život, jsem s nimi šťastný a nechci nic jiného. Můj syn než jde každý den do školky, hraje v kuchyni fotbal. Ten kluk fotbal miluje.“
„Říká : táto, táto, zahraj si se mnou. Ráno jsem unavený, ale když řeknu „ne“, začne plakat, takže to nikdy neříkám. Má tolik energie. Může hrát non stop, celý den! A když mu dělám radost, dělá mne to šťastným. Vím, co mi jako dítěti chybělo.“
Pardew vždy věřil, že se Alex dostane do top týmu. „Měli jsme z něj v roce 2007 velkou radost, z jeho schopnosti narušovat akce soupeře. Poslední zápas v Premier League jsme hráli na Anfieldu s Liverpoolem a remizovali jsme 2-2. The Reds postavili do zálohy Gerrarda a Mascherana, ale byl to Alex, kdo byl na hřišti nejlepší. Pak se vrátil do Arsenalu a já jsem cítil, že je zbytečně ve stínu Flaminiho.“
Song hrál v té samé francouzské juniorce, jako Samir Nasri, ale nakonec si vybral Kamerun. Ciccolini ho přemlouval, aby hrál za Francii, ale vybral si rodnou zemi. „To bylo podle mého srdce. Kdybych se rozhodoval hlavou, volil bych Francii, ale srdce promluvilo za mne a tak jsem řekl Kamerun.“
Když přešel do Charltonu, hodně nasvědčovalo, že tam zůstane, bylo to na začátek dobré místo. Ale Alex tak nepřemýšlel : „Věřil jsem ve svou budoucnost v Arsenalu, když mi Boss řekl, že ve mne věří.“
„Řekl : Povídal jsem Ti, aby si sem přijel, protože jsem viděl, jak hraješ a věděl, co můžeš dokázat.“ Mohu s ním pracovat na zdokonalení své hry. Teď mi občas říká: „Pamatuješ, když jsi sem poprvé přišel? Tvůj první kontakt s míčem?“ A já odpovídám „Ano šéfe, pamatuji.“
Ačkoliv se Alex teprve minulý týden vrátil z Poháru národů Afriky, jeho význam pro klub vykresluje fakt, že již za dva dny vystoupil na hřišti v zápase s United. Jeho hodnota pochází z jeho fyzické síly, schopnosti odebrat míč a z přesnosti přihrávek. Nesnaží se být někým, kým není. Když se ho ptám, jestli někdy přemlouvá ostatní záložníky Arsenalu, aby mu pomáhali s bráněním, diplomaticky říká, že tu otázku neslyšel.
„Moje role je důležitá, protože chráním obrannou čtveřici a současně jsem prvním hráčem, který posílá míč dopředu. Když jsem na té pozici začínal, díval jsem se v televizi na Makeleleho. Je to inteligentní hráč, vždy se chová odpovědně.“
„Když zůstávám na své pozici, ostatní mohou útočit, ale když útočí soupeř, mým úkolem je zpomalit jeho akci, aby se ostatní mohli vrátit.“
