Vracíme se k článku, jehož první část jsme vydali na jaře, po porážce od ManU. Druhá část se v závěru sezóny na náš web nějak nedostala… dnes tedy přinášíme blog v celém znění.
Porážka s Manchesterem United znamenala vyřazení ze tří soutěží během dvou týdnů. Znamená to, že morálka týmu spadla určitě dramaticky k bodu mrazu. Znamená to ale, že je důvod k panice či k pochybnostem o filosofii Arséne Wengera? Myslím, že zatím ne a podrobněji k tomu odpovídám níže…
Co se vlastně stalo?
V roce 1993 bylo Highbury předěláno na stadion pouze pro sedící diváky. A tím pádem počet fanoušků, kteří mohli sledovat zápasy na stadionu, klesl z 57 tisíc na 38,5 tisíce. Při zápasech Ligy Mistrů to bylo ještě dokonce méně. V důsledku toho klesly příjmy klubu ze vstupného a tak jediné, co mohl klub v tom čase dělat, bylo pozorovat tisíce nešťastných fanoušků, kteří nemohli vidět svůj milovaný klub.
O šest let později ohlásil klub ze severu Londýna plán na výstavbu nového stadionu. Objektu, který měl mít kapacitu více než 60 tisíc diváků. Stadion měl být otevřený již v roce 2003. Měla nastat situace, kdy by do pokladny klubu při ceně byť jen 10 liber za lístek mělo ročně přitéct navíc 6,5 miliónů liber. Takže rozdíl mezi novým stadionem a Highbury by v příjmech ze vstupného byl ohromný. Nakonec to skončilo tak, že kdo chce vidět kanonýry v akci, musí počítat s cenou 50 liber a to znamená, že do pokladny klubu plyne ročně navíc 30 miliónů liber (z toho 20 je nutné vyhradit na splátky za financování stadionu, pozn. Patrick).
K tomu všemu je nutné připočítat příjmy ze sponzorských smluv, prodeje hráčů nebo také příjmy z různých investičních akcí, jako například Highbury Square. Mohlo by se zdát, že díky tomu se klubu podaří rychle se vypořádat se všemi půjčkami na vybudování Emirates Stadium (kolem 470 miliónů liber).
Několik let předtím, než se objevily plány Emirates, se na severu Londýna objevil nový manager – Arséne Wenger. Francouz se od samého počátku začal velmi výrazně lišit od jiných trenérů v Premier League, minimálně přístupem k transferům. Wenger se bránil vydávání velkých částek na tehdejší hvězdy ostrovní ligy a raději přivedl mladé, talentované hráče ze zahraničí, vědom si ale toho, že nesmí oslabit mužstvo. Takoví hráči jako Thierry Henry, Patrick Vieira, Nicolas Anelka, Kolo Toure, Fredrik Ljungberg nebo Robert Pires jsou výsledkem právě tohoto postupu Bosse.
Berouc do úvahy skutečnost, že Boss má nos na nalézání mladých talentů a současně fakt, že díky stavbě stadionu byl rozpočet klubu velice omezený, bylo rozhodnuto vytvořit mnohaletý plán budoucnosti Arsenalu. Jedním z jeho hlavních principů bylo dosažení stabilní finanční situace (finanční samostatnosti) prostřednictvím hráčů z akademie Arsenalu, místo kupování hvězd za velké peníze.
2002-2003: první etapa
Chvíli před tím, jak svět oběhla zpráva o ‚The Invincibles‘ z anglické první ligy, Arséne Wenger spolu s vedením klubu vytvořili plán, díky kterému se měl Arsenal v průběhu následujících 10 let přeměnit ve finančně samostatný moderní klub, který si nebude muset kupovat fotbalové hvězdy, aby mohl hrát fotbal nejvyšší úrovně. Bylo rozhodnuto, že do Londýna se přivedou 16-18 letí mladíci, kteří se do několika let stanou oporou kanonýrů. Takže v Colney začali trénovat takoví mladíci jako Cesc Fabregas [16], Johan Djourou [16], Gael Clichy [18] nebo Nicklas Bendtner [16] či Emmanuel Frimpong a Jack Wilshere [9].
2004-2006: druhá etapa a velká změna
Zanedlouho po první přišla do týmu další skupina teenagerů – Alex Song [18], Theo Walcott [17], Abou Diaby [19], Carlos Vela [16], Vito Mannone [17] a Denilson [18]. Díky těmto mladíkům se v akademii začal vytvářet nový tým. Ale jeho největším problémem byl obrovský věkový rozdíl mezi nimi a zkušenou generací ‚The Invincibles‘. Logicky se tedy stalo, že éra ‚The Invincibles‘ rychle skončila a na výkonech kanonýrů se začaly objevovat první problémy.
Ve chvíli, kdy londýnskou Chelsea převzal Jose Murinho, změnil se navíc charakter celé Premier League. Před tímto momentem se boj o titul odehrával jenom mezi Arsenalem a Manchesterem United. Nyní se do souboje vložila ještě Chelsea, a také Liverpool se snažil oprášit zašlou slávu. V té době navíc z Arsenalu odešlo mnoho důležitých hráčů – Dennis Bergkamp, Martin Keown, Thierry Henry, Robert Pires a Patrick Vieira. A výsledkem bylo, že mladí kanonýři nebyli schopni nést na svých berdrech tíži před ně postavených nadějí a očekávání.
Je samozřejmé, že ideálním řešením pro každý klub je systém, ve kterém se mladí hráči vhodně kombinují se staršími a výrazně zkušenějšími fotbalisty. Staří učí mladíky filosofii klubu, učí je odpovědnosti, kterou nese hráč po dobu zapojení do hry, a mladí si v té době mohou v klidu rozvíjet své schopnosti. Bez takového mixu jsou mladí ponecháni jen sami sobě a musí se namísto od starších učit pouze ze svých chyb a to může celý tým stát skutečně mnoho.
2008: třetí etapa
V této době se v klubu objevily další nové talenty, jako na příklad Aaron Ramsey [18], Ignasi Miquel [16], Kyle Bartley [16], Francis Coquelin [17]. Záměrem bylo, přivést vždy s odstupem několika let do klubu další „skupinu“ talentovaných mladíků a vyhnout se tak situaci, která nastala s jednorázovým odchodem hráčů generace ‚The Invincibles‘. Nástup třetí vlny talentů přišel v době, kdy hráči, kteří přišli ve vlně prvé, měli již jisté své místo v prvním týmu. Na druhou stranu Wenger si byl vědom toho, že pokud hráči nezískají nezbytné zkušenosti a nedosáhnou určitého věku, tak výsledný efekt tohoto plánu je nejistý.
2010-2011: čtvrtá etapa
Hráči první a druhé vlny jsou již členy prvního týmu, jsou oporami týmu a prokazují jeho sílu [Fabregas, Walcott, Clichy, Djourou, Song, atp] a v době, kdy hráči třetí vlny plní roli náhradníků nebo ještě hrají za klubovou rezervu, objevují se na Ashburton Gorve další mladíci, tedy čtvrtá vlna. Jsou to hráči jako Wellington Silva, Jon Toral-Harper, Samuel Galindo nebo Ryo Miyachi, oni mohou být jednou z posledních vln, než první tým pod vedením Arséne Wengera získá nezbytné zkušenosti a naplní tak bezezbytku plán ze začátku tisíciletí.
Současnost
K dosažení dlouhodobě plánovaného úspěchu toho plánu zbývají ještě dva roky. V této chvíli je první tým silný a samozřejmě hraje lépe než před několika lety. Navíc hráči, přivedení do Arsenalu v první etapě jsou v nejlepším hráčském věku.
V letošním sezóně tým vedený Arsénem Wengerem dlouho bojoval o minimálně druhé místo v nejlepší fotbalové lize světa. Kdyby nebylo té jedné lidské chyby v zápase ve Wembley s Birminghamem, stál by na polici v muzeu Arsenalu pohár pro vítěze Ligového poháru. Kdyby Nicklas Bendtner trefil v závěru zápasu na Camp Nou do branky Barcelony, mohli jsme dále bojovat v Lize Mistrů.
Cokoliv se stane po skončení této sezóny, jedním si můžeme být jistí. Z roku na rok je Arsenal stále lepší, stále více zkušený tým. Úspěchy na nejen evropské fotbalové scéně jsou zřejmou věcí a jsou jen otázkou času.
2013-2014: pátá etapa
V této chvíli jsou to pouze spekulace. Arsene Wenger v letním transferovém termínu 2011 určitě přivede do Arsenalu několik mladých, slibných hráčů a opakujíce ten samý model budou ti hráči za několik let pravidelně hrát na Emirates Stadium. Pátá etapa bude současně znamenat konec desetiletého plánu The Gunners a hráči, kteří přišli do klubu v letech 2003-2004 budou na vrcholu své formy a začnou se se svými zkušenostmi již dělit s mladšími kolegy.
V té samé době budou hráči ze třetí a čtvrté etapy ve věku kolem 20 let a budou připraveni na první kroky v A týmu, tedy pokud některého z nich nepotká delší zranění nebo nepřestoupí do jiného klubu. Díky tomu bude mít klub dostatek fotbalistů různého věku a to zajistí týmu dominanci v Evropě na dlouhá léta. Tak se to přepokládalo od samého počátku plánu.
V tom případě, ale co s Wengerem?
Především, podle mého, v době realizace plánu nic z toho, co bylo stanoveno jako hlavní cíl, nebylo vykonáno chybně. Na řadu věcí je nutné pohlížet s časovým odstupem a vzít v potaz, že celý vývoj byl doprovázen řadou nevýhod či komplikací. Na druhou stranu je faktem, že se objevily čtyři problémy, které způsobily nečekaný „pád“ kanonýrů po fantastické sezóně 2003/2004:
1. zkušení hráči odešli z klubu příliš brzy, Wenger ani vedení nemohou být viněni odchodem každého z nich, ale mohli prostě o své hráče více bojovat. V případě Vieiry či Henryho byla záležitost docela prostá. Oni prostě chtěli zkusit něco jiného a jestli hráč není srdcem se svým klubem, tak to ani není hráč. V případě Pirese a Flaminiho mohl Arséne udělat rozhodně více, aby je zadržel, ještě měli co klubu přinést.
2. věkový rozdíl – mezi hráči z první vlny a těmi z ‚The Invincibles‘ byla příliš velká věková propast. Wenger s tím nemohl nic dělat, ale možná ten dlouholetý plán se mohl začít aplikovat dříve. Asi by se klub té situaci vyhnul.
3. dlouhodobý plán je prostě o interaktivitě, když se s 16 letým teenegarem domlouváš na tom, že za několik let bude odpovědný za úspěchy klubu hrajícího světovou špičku, je nutné pečovat o jeho psychiku, hlavně o pocit bezpečí, přátelství a přízně. Takové přístupy vytvoří v týmu dobrou atmosféru na lince hráč – klub, to se nedá vnutit. Jedním z hlavních problému Arséne Wengera je příliš velká důvěra v mladé hráče. Francouz dává některým šanci za šancí, ale oni prostě ještě nemají na to, aby ji využili.
4. odchod Vieiry, Gilberta a Flaminiho naboural zadní řady, Alex Song se za dva roky ještě nedostal do vrcholné formy. Kdyby Wenger udělal jednu výjimku a přivedl zkušeného hráče na jejich místo, mohlo být období 2006-2010 trochu jiné.
Závěr :
Absence jakýchkoliv pohárů po dobu šesti let je nejvíc bolestná právě pro mladé fanoušky, kteří již nepamatují doby, kdy rok co rok zvedal kapitán kanonýrů nad hlavu pohár. Tak to ale už bývá s dlouhodobými plány, musí uplynout spousty času, aby se efekt začal projevovat. Takovým nadstavbovým pohárem pro Wengera, fanoušky a klub bude nezávislost na transferovém trhu a tým, který bez investice 50 milionů liber do Torrese bojuje na špičce anglické ligy.
Momentálně začínáme pomalu vidět ovoce těžké práce trenérského týmu a vedení klubu. Většina hráčů v týmu jsou produktem první a druhé vlny z před několika let. Ale stále ještě budeme muset několik let počkat, aby tito hráči dosáhli optimální fotbalového věku a jediné, co můžeme nyní udělat je být trpěliví a věřit ve svůj tým.
Hlavním problémem v celém plánu se zdá být skutečnost, že Arséne Wenger nepřivedl minulé léto zkušeného středního obránce, defenzivního záložníka a brankáře. Lidé ztratili víru ve schopnosti Manuela Almunii a tým nemá náhradu za Alexe Songa.
Ten zakopaný pes je v tom, a Boss o tom mnohokrát mluvil, že nákup zkušeného hráče může zruinovat celý plán budování týmu. Takovým krokem by se zastavil vývoj a šance mladých hráčů. Součástí takového plánu je to, aby každý hráč mohl rozvíjet své schopnosti možností hrát na nejvyšší fotbalové úrovni. Pokud by tedy Wenger přivedl do týmu zkušeného 27 letého defenzivního záložníka, tak by automaticky na dobu pěti let byla tato pozice blokovaná bez možnosti rozvoje hráčů, kteří byli na tento post plánováni.
Jsem přesvědčený, že za několik let, až se podíváme zpátky na současnou neefektivnost ve snaze dosáhnout nějakého úspěchu, tak se budeme smát. Trofeje jsou blízko a my fanoušci musíme věřit svému týmu, podporovat ho a neztrácet trpělivost. Do konce dlouhodobého plánu ještě zbývá několik let a my již bojujeme o titul a jsme ve finále pohárů.
Více víry a Arsenal bude dominovat celé Evropě.
/arsenalreport.com/
