Táta a syn na Arsenalu.
Jak je dobrým zvykem, dovolím si poslat krátkou reportáž z cesty na zápas našeho milovaného klubu. Na stadion jsem se tentokrát dostal díky skvělé práci Dana a dalších lidí z CZ&SK supporters clubu. Chtěl bych jim hned na začátku moc poděkovat – je za tím spousta práce, která není moc vidět. Moc si toho vážím.
Tentokrát to ale nebyl jen tak ledajaký výlet. Na zápas jsem vzal svého syna Míšu. A když vezmete dítě poprvé na Arsenal, víte, že to bude něco speciálního.
Musím začít ale úplně od začátku. Někdy kolem roku 1992 se zničehonic objevila Premier League v české TV. Pro mě – tehdy desetiletého kluka – to byla úplně jiná planeta. Ta soutěž měla všechno, plné stadiony, obrovské nasazení, tvrdý chlapský fotbal. A něco, co jsem tehdy miloval a mám rád dodnes. Když se obranný zákrok nebo obětavý návrat slaví skoro stejně jako gól. Ve srovnání s tehdy technicky možná kvalitnějšími ligami, hlavně italskou Serií A, to působilo neskutečně svěže. Každý týden jsem čekal na pondělní sestřih víkendových zápasů. Ze začátku jsem nefandil konkrétnímu týmu – spíš jednotlivým hráčům. Těm, kteří dokázali hře dát něco navíc. Třeba Gianfranco Zola, Matt Le Tissier nebo Eric Cantona. Ale jeden hráč nad všemi vyčníval.
Dennis Bergkamp.
Na něj jsem se mohl dívat pořád. Ta elegance, technika, klid… Fotbal jako umění.
Postupně stalo něco zvláštního, začal jsem víc sledovat právě Arsenal. Líbila se mi jejich hra, styl, tým jako celek. Neuvěřitelně rychlý Marc Overmars. V záloze zeď jménem Patrick Vieira. A obrana jak skála. A když přišel Thierry a začal pomalu, ale jistě ukazovat, kdo je králem PL, ten tým jsem si ohromně oblíbil a sledoval jeho tehdejší úspěchy.
ALE pořád bych neřekl, že jsem byl zapálený fanoušek. To přišlo až později. Zlom nastal v roce 2006. Finále Ligy mistrů proti Barce. Pamatuju si, že před zápasem jsem to přál Arsenalu, ale jen tak vlažně. Barcelona tehdy hrála fantastický fotbal, navíc tam zářil Ronaldinho, ten tým jsem měl taky rád. Vlastně hráli moji dva oblíbenci proti sobě. Jenže už během prvních minut bylo jasno, při každé akci Arsenalu se mi zrychlovala tepovka a čím déle se hrálo, tím víc jsem věděl, komu patří moje fotbalové srdce. A když přišel ten nešťastný závěr… Právě tehdy jsem se stal opravdovým fanouškem. Takže letos je to vlastně 20 let, co jsem Gunner.
Možná paradoxně jsem si tak neužil tu nejzlatější éru prvních let pod Arsènem. Místo toho jsem s klubem prožil dlouhé období druhých míst, těsných neúspěchů a nenaplněných očekávání. Ale zpětně si myslím, že právě to můj vztah ke klubu ještě víc utužilo.
Arsène mě mimochodem ovlivnil i jinak než jen fotbalem. Jeho pohled na sport, snaha o krásný fotbal, harmonie, dlouhodobá vize a věrnost klubu – to všechno mi bylo vždycky blízké.
Zažil jsem éru fantastické zálohy Rosa – Cesc – Flamster a Alex. Zažil jsem období, kdy klub vsadil na mladé hráče a málem to vyšlo… A také roky, kdy klub kvůli stavbě nového stadionu šetřil, ale přesto stabilně končil v top čtyřce.
To všechno formovalo můj vztah k Arsenalu.
Mimochodem – jako bývalý aktivní fotbalista dnes trénuji a jsem předsedou malého klubu. A přiznávám, že spoustu věcí se snažím dělat a budovat tak, jak jsem to „okoukal“ právě od Arsèna 🙂
Střih a je rok 2026. Dnes mám tři děti a můj nejstarší syn Míša je také velký fanoušek Arsenalu. Jeho velkým snem bylo dostat se na Emirates Stadium. Já už tam byl dříve – naposledy v době, kdy se na krátko vrátil Thierry z MLS. A to bylo něco – vidět svého nejoblíbenějšího hráče všech dob.
Ale tentokrát to bylo ještě úplně jiné, protože tentokrát jsme chtěli jet společně. Oprášil jsem tedy členství v Supporters klubu a začal doufat.
Lístky na ligu jsou prakticky sci-fi – stadion je vyprodaný permanentkáři. Pokud se ale snažíte na Arsenal dostat, zpětně doporučuji zkusit zápasy FA Cup, kde permanentky neplatí. A právě tam se na nás usmálo štěstí. Když přišla zpráva, že máme dva lístky na zápas proti Wiganu, nebylo co řešit. Okamžitě jsem koupil letenky a vyrazili jsme na prodloužený víkend do Londýna.
Dorazili jsme už v pátek a prošli část centra – Tower Bridge, Tower of London, The Shard, Tate Modern, Millennium Bridge nebo St Paul’s Cathedral. V Londýně jsem před zhruba dvaceti lety krátce bydlel a musím říct, že se neuvěřitelně změnil. Centrum je mnohem modernější a plné nové architektury a mrakodrapů. Samozřejmě jsme nevynechali moji vášeň – skvělou kávu a street-food markety.
Ubytovali jsme se v AirBnB u Finsbury Parku v severním Londýně. Tu lokalitu můžu doporučit – asi 15 minut chůze na stadion a skvělá dopravní dostupnost. Jen je tam možná trochu rušněji, než jsme čekali. V sobotu dopo přišla jedna z největších událostí celé cesty: Tour – prohlídka stadionu a muzea. Lupeny jsem koupil dopředu ještě z Česka a byl to fantastický zážitek. Já jsem totiž nikdy předtím prohlídku stadionu neabsolvoval– vždy jsem přijel jen na zápas. VIP prostory, šatna, tunel, přesně zóna, masérna, pohled na hřiště… člověk si najednou uvědomí, že se to fakt děje. Že tu je. Navíc právě při vstupu k pažitu nádherné zasvětili sluníčko. Po prohlídce jsme se šli podívat i na Highbury Stadium. Dnes je z něj obytný komplex, ale tribuny zůstaly zachované a místo hřiště je park. Dokonce se nám povedlo nakoupnout dovnitř hlavním vchodem. Na člověka dýchne historie. Druhou polovinu dne jsme udělali další okruh v centru – Green Park plný veverek, St. James Park, Buckinghamský palác, Trafalgar square, Národní galerie, Big Ben, London eye a opět nějaká gastronomie 🙂
V neděli přišel ten hlavní moment. Den zápasu jsme strávili už jen v severním Londýně – prošli jsme Finsbury Park, projeli se double-deckerem směrem ke Camden Marketu a pak jsme podél Královského kanálu zamířili zpět na sever ke stadionu. A pak už přišel samotný zápas. Všichni víme, že Arsenal vyhrál jasně 4:0 a my měli obrovské štěstí, seděli jsme za brankou, do které padly všechny čtyři fíky. Takže jsme je viděli doslova jako na zlatém podnose.
Sestava byla něco mezi áčkem a lavičkou, ale výkon byl skvělý. Po zápase jsme ještě čekali u výjezdu z garáží a povedlo se nám zamávat několika hráčům a členům realizačního týmu.
Zajímavé bylo, že Mikel Arteta, Gabriel Magalhães a někteří členové realizačního týmu byli jediní kteří sami řídili auto, navíc stáhli okénko, pozdravili fanoušky a podepsali pár autogramů. Naopak zbytek hráčů odjížděl v zatmavených autech s řidičem, takže jsme ani nevěděli, kdo uvnitř sedí. Trochu jiný svět, než před deseti lety, kdy většina hráčů řídila sama a vždy mávala. Ale náladu nám to rozhodně nezkazilo. A protože je skoro tradice, že o matchday v Londýně prší, mazali jsme domů a stejně jsme zmokli jako slepičáci 🙂
Večer jsme se vrátili na ubytování a brzy ráno už nás čekal vlak na letiště a cesta domů. Byl to fantastický víkend. Výlet do Londýna přitom nemusí být ani extrémně drahý – a zážitek, zvlášť když ho sdílíte se svým synem, za to opravdu stojí.
Ještě jednou díky supporters klubu za lístky.
A snad zase někdy příště.
Michal a Míša
