Tak tedy nejdříve krátká rekapitulace… Londýnský Arsenal nezažívá v posledních týdnech zrovna zářivé období. Fanoušci Kanonýrů věděli, že listopad bude měsícem, který napoví, jak na tom jejich miláčci v této sezóně jsou. Osm zápasů, z toho pět na hřištích soupeřů, a to ještě mohou být londýnští rádi, že jim los čtvrtfinále Carling cupu přisoudil proti Wiganu domácí prostředí.
Arsenal nevkročil do tohoto náročného měsíce správnou nohou. V zápase Ligy mistrů v Doněcku si už prakticky mohl zajistit postup z 1.místa ve skupině, jenže prohrál 2:1 a výrazně si tak zkomplikoval vůbec cestu za postupem! V náročném měsíci tak zavrhl možnost nechat odpočívat kostru týmu už v zápase proti Braze, navíc ho čekalo, byť doma, příjemné překvapení letošního ročníku Premiér League, výborně hrající Newcastle.
Arsenal nezvládl ani souboj proti výborně bránícímu „nováčkovi“, pak sice přetlačil poměrně šťastně Wolverhampton a urval i cennou výhru v Goodison parku, nicméně další dvě důležitá střetnutí znovu nezvládl. Nejprve bolestně prohrál v prestižním derby se Sp*rs, mrzet ho to může o to víc, že promarnil dvoubrankový náskok. O tři dny později v podstatě přišel o možnost prvního místa ve skupině Ligy mistrů a nasazení proti papírově slabším soupeřům, navíc ještě nemá jistý ani postup ze druhého místa!
Ve všech těchto zápasech se projevila jedna z největších slabin londýnského velkoklubu. Kanonýři hrají nádherný fotbal, je těžké vzít jim balon, je těžké ubránit jejich útočnou vozbu, na začátku sezóny Gunners mazali soupeře mnohagólovými příděly. Šest branek si odvezl Blackpool, Braga rovněž nechtěla zůstat pozadu, jen o dvě branky méně inkasoval Tott*nham nebo Blackburn… Jenže styl Arsenalu je stále stejný. Arséne Wenger budiž výborným manažerem. Fanoušci Kanonýrů jistě mohou jásat, že Arsenal se jakožto podnik pohybuje stále v zelených číslech, úspěšně splácí půjčku na nový stadion a jako jeden z mála klubů v celé Evropě vůbec netrpí několikamilionovými dluhy, nicméně jako trenérovi Wengerovi něco chybí.
„Le Proffeseur“ sice naučil hrát Arsenal „Wengerball“, nepůjčit soupeři balon, krátkými narážečkami zesměšňovat soupeře a zakončovat do prázdné brány, problém je ale v tom, že nic víc vlastně Arsenal neumí. Příkladem za všechny budiž dnes Braga. Soupeř, jenž zhustí prostor a znemožní Arsenalu kombinovat, dokáže vygumovat všechna velká jména. Málo platná jsou pak slova „Bosse“ o tom, že Arsenal má jeden z nejlepších týmů za poslední léta, že Fabregas je zápas od zápasu lepší a kdesi cosi.
Arsenal zkrátka a dobře neumí změnit rytmus hry. V momentě, kdy vede nad neškodným Tott*nhamem 2:0 se i nadále tlačí dopředu. Ano, sympatické gesto, ovšem i sami hráči vědí, že pokud chtějí už konečně něco vyhrát, musí jít občas „krásný fotbal“ stranou. A tak místo aby bránili dvoubrankový náskok a v klidu drželi balon, nechají Sp*rs otočit zápas. Jak? Jeden gól z brejku, další dva ze standardních situací. Po brejcích… A tak místo aby Arsenal šetřil po zranění se vracející hráče, v Lize mistrů rozhodoval o svém postupu dávno před skončením základních skupin a nechával hrát mladíky, jejichž případné zranění by nemuselo ohrožovat první tým, a v lize využil slabší formy United i Chelsea, honí body na poslední chvíli a riskuje, že znovu, jako již tolikrát v minulých sezónách, mu všechny trofeje utečou v závěru sezóny.
Upřímně řečeno – nefandím Arsenalu kvůli trofejím, Arsenal miluju kvůli hře, kterou předvádí, kvůli legendám jako Thierry Henry, Denis Bergkamp nebo hráčům jako Cesc Fabregas či Robin van Persie, ale přiznejme si upřímně – letos už musíme něco vyhrát!
A když se podívám na termínovou listinu, kde případné semifinále Carling cupu je naplánované 3 dny po třetím a 3 dny před čtvrtým kolem FA Cupu, jistě netřeba domýšlet, které soutěži dá Wenger přednost, byť v Carling cupu je cesta za titulem momentálně nejschůdnější ze všech soutěží.
Stačí vzpomenout na nedávný zápas na Stamford Bridge, kde Arsenal rozhodně nebyl horším týmem, přesto však prohrál 2:0. Chelsea stačil jeden průnik Ashl*yho Col*a z křídla aby dala rozdílový gól. Možná, že kdyby dnes Arsenal v Braze zkusil místo bezúčelných nepřesných přihrávek rychlou akci po křídle a centr na sebevědomou rozhlednu s 52 na zádech, mohlo to vypadat úplně jinak.
Zkrátka a dobře – pokud chce Arsenal konečně vyhrát něco velkého, ať už v Lize mistrů, v Premier League, či v FA Cupu, musí se naučit přizpůsobovat svou hru stylu soupeře tak, aby dokázal vyhrávat i zápasy, v nichž není lepším týmem, tak, aby bez taktické porady s Wengerem dokázali hráči na hřišti překonat val protivníka a donutit ho otevřít hru. Není to o jménech, není to o zraněních, je to pouze o předváděné hře. Ano, Chelsea se možná může vymlouvat, že bez třech zraněných opor se přeci nedá bojovat o titul, ale Arsenal to zvládá již několik let, byť nakonec vždy skončí o několik bodů vzadu, a to se naše marodka nemůže s marodkou Blues měřit. Věřím tomu, že hráči jako Rosický, Clichy, van Persie, Fabianski, Fabregas, Chamakh, Nasri, Song a další nejsou horší než Essien, Ivanovic, Nani, věřím tomu, že mladíci jako Walcott, Bendtner, Vela, Gibbs mají na to, zastoupit zraněné hráče, ale nevěřím tomu, že někdy v brzké době uvidím vypálit Arshavina z 25 metrů tak, jako když k nám přišel, nevěřím tomu, že uvidím rychlý brejk tak, jako to předvedl Arshavin s Walcottem v 90.minutě při úchvatné přestřelce na Anfield (4:4) a nevěřím tomu, že uvidím Arsenal pravidelně vyhrávat zápasy, v nichž nebude lepším týmem.
Dokud se tohle Arsenal nenaučí, nevyhraje žádnou velkou trofej…
Arsenal for life! Till I die…
/sestinozen/ 24.11.2010
BLOG vyjadřuje osobní názor autora, článek nebyl redakcí upravován. Redakce nenese za údaje, uvedené v tomto blogu, žádnou odpovědnost.
/Zájemci o zveřejnění blogu, prosím využijte redakční e-mail : redakcegunners.cz@gmail.com/
