Blog čtenářů : Hledá se vůdce Zn. spěchá

V rámci naší rubriky Blog čtenářů Vám přinášíme článek uživatele „BK Gooner“. Blog nebyl redakcí upravován a vyjadřuje osobní názory autora.


Poslední dobou se nám s blogy roztrhnul pytel, ono když se vypadne během dvou týdnů ze tří soutěží, spousta lidí má důvod být naštvaných nebo zklamaných, a tak hledají důvody svého naštvání/zklamání. I já se pokusím zamyslet nad tím, proč Arsenal v posledních letech pokaždé zpacká příležitost ukázat, že jeho tým konečně dospěl.

Nejzářivější příklad máme dle mého názoru právě v anglických pohárech. Vyřazení z Ligy mistrů s Barcou beru jako logické, každý kdo viděl zápas na Nou Camp musí uznat, že ten tým momentálně nemá ve světě konkurenci. Zápas na Emirates Stadium ukázal, že Barca se dá porazit, druhé utkání však jednoznačně prokázalo, že se nedá pravidelně porážet. Arsenal oproti loňské sezoně ukázal zlepšení zejména v obranné fázi. Srovnejme loňské celkové skóre 6:3 s letošním 4:3, ale Barca je stále o úroveň výš.

Jak si ale vysvětlit prohru ve finále ligového poháru s Birminghamem? Téměř všichni, včetně mě, čekali, že Arsenal ve finále jasně zvítězí. Dříve dosti podceňovanou soutěž AW správně pochopil jako příležitost naladit tým na vítěznou vlnu, místo pohárové euforie ale nastalo rozpačité krčení rameny. Nikdo to nechápal. S odstupem času si říkám, jakým jiným způsobem by Arsenal mohl prohrát pohárové finále, než školáckou chybou v závěru utkání?

V hlavě se mi promítlo takové male déja-vu ze sezony 2007/2008, kdy měl Arsenal na konci února luxusní náskok na čele tabulky. Byl to shodou okolností opět zápas s Birminghamem, který otřásl naší psychikou natolik, že nás nakonec přeskočili nejen United, ale i Chelsea. Co že se vlastně stalo? První poločas byl pro Arsenal hororový. Nejen, že prohrával 1:0, ale navíc přišel o Eduarda, kterému Martin Taylor zlomil svým nevybíravým zákrokem nohu a v podstatě tak ukončil jeho kariéru v anglické lize. Jenže díky dvěma gólům Thea Walcotta jsme utkání otočili a vše se zdálo na nejlepší cestě. Zápas se chýlil ke konci, když u postraní čáry udělal Gaël Clichy osudovou chybu, kdy naprosto nepochopitelně nechal kolem sebe projít hráče. Jeho následný obranný zákrok ve vápně rozhodčí posoudil jako penaltový a Birmingham vyrovnal na 2:2.

O dva tři roky později. Stejný soupeř, stejná situace. Zápas, ve kterém začneme špatně a prohráváme. Ve druhé půlce se zvedneme dáme gól a v podstatě celou druhou půli dominujeme. Pak přijde školácká chyba, Birmnigham se zadarmo dostává ke gólu, který znamená konec našich finálových nadějí. Oba zápasy zasadily týmu obrovskou psychickou ránu. Nedávná prohra bolela o to víc, že se jednalo o pohárové finále. Od tohoto zápasu jsme dokázali porazit jen slaboučký Leyton Orient. Sunderlandu doma nedáme gól, na Nou Campu nevystřelíme na bránu.

Pak zápas FA cupu s ManUTD. A opět typický příklad toho, proč Arsenal v posledních letech nic nevyhrál. Když budu parafrázovat arseblog, tak pokud je někdo nejlepší ve vyhrávání v zápasech, kdy se mu nedaří, jsou to United. Pokud bych hledal tým, který je nejlepší v prohrávání zápasů, ve kterých dominuje, pak je to Arsenal.

Nastává zcela oprávněná otázka, jak se Arsenal zachová v situaci, kdy všech deset následujícíh ligových zápasů pro něj bude jako finále poháru? Věřte mi, nic bych si nepřál víc, než aby Arsenal ve všech těch utkáních zvítězil a získal tak ligový titul, ale taky mi věřte, že po minulých zkušenostech je moje přesvědčení, že to opravdu dokážeme, citelně oslabeno.

Proč si myslím, že Arsenal to bude mít v boji o titul s United velice obtížné? V předchozím blogu uvedl Kozel řadu důvodů. Já bych vypíchl jeden, který je podle mě hlavní. Týmu chybí vůdčí osobnost. V zápasech, kdy se nedaří nebo kdy sice dominujeme, ale nemůžeme dát gól. O koho se mají hráči opřít, když jde do tuhého? O Fabregase? Ano je to skvělý hráč, ale je mu stále jen 23 let. Van Persie je starší, ale za prvé je podle mě psychicky až příliš labilní, za druhé to není vůdčí typ a za třetí byl poslední roky víc zraněný, než hrál. Nasri i Jack mají letos výjimečné sezony, ale Jackovi je 19 a Nasri se jako vůdce příliš neprofiluje. Střední obránci a gólmani se nám vzadu točí jak svatí na orloji a žádný výrazný lídr se mezi nimi zatím neobjevil (možná příští sezonu Vermaelen, když mu vydrží zdraví). Naši krajní beci jsou sice dříči, ale ne vůdci. Arsene Wenger neustále dokola opakuje fráze o duševní síle a velikém týmovém duchu. Ptám se kde je v klíčových utkáních? Týmový duch se může vytvořit jen kolem výrazných osobností, které svým příkladem potáhnou ostatní, a ty nám bohužel momentálně chybí.

V minulosti jsme byli několikrát na dosah velkého úspěchu, ale nebyli jsme schopni udělat ten poslední krok, který je vždy ten nejtěžší. V rozhodujících okamžicích jsme nebyli schopni vírou ve vlastní schopnosti a železnou vůli zvrátit váhy osudu v náš prospěch. Velký tým nedělají jen výjimeční hráči, ale i výjimečné osobnosti, dokud taková do týmu nepřijde nebo se neobjeví, bude to mít Arsenal se získáváním trofejí hodně těžké.

Teď to zní hodně pesimisticky, ale já věřím, že k úspěchu už nám zase nezbývá tak mnoho. Momentálně jsme těsně pod vrcholem a právě teď by byla věčná škoda to vzdávat. Je možné, že se mýlím a hráči Arsenalu to opravdu dokážou a položí tak základ nové vítězné éry. Jak rád bych se mýlil. Pokud se to ale letos nepovede, což je můj názor, není to ještě důvod k tomu mužstvo jako takové odepisovat. Čas hraje v náš prospěch. Naši hráči mají ty nejlepší fotbalová léta ještě před sebou. Klub je finačně zdravý. Úspěchy přijdou, jen to podle mne nebude tuto sezonu.

BK Gooner