Výkon na Stamford Bridge sice příznivcům Arsenalu krapet vylepšil jejich ponurou náladu, nicméně vzpomínka na „rychtu“ na Anfieldu je stále ještě děsivá. A počínání klubu v letním přestupním období stále vyvolává přinejmenším rozpaky a nechápavé pohledy.
Arsenalu se sice v posledních letech daří žnout úspěchy v FA Cupu, nicméně až pátá příčka v minulém ročníku Premier League a z toho vyplývající neúčast v Lize mistrů jsou vzhledem k tradici, podmínkám a ambicím klubu neúspěchem a varovným signálem, že je něco špatně.
A to samozřejmě už v delším časovém horizontu, protože mistrovský titul se slavil naposledy v sezoně 2003/04, v Lize mistrů se pak alespoň mezi osm nejlepších týmů kontinentu dostal Arsenal naposledy v sezoně 2009/10.
Arséne Wenger je bezpochyby velikánem, s nímž je spjata celá moderní historie klubu. Přišel na Ostrovy jako věrozvěst moderního kombinačního fotbalu a velký inovátor. Nikdo mu nevezme, že Arsenal dovedl ke třem mistrovským trofejím a sedmi výhrám v FA Cupu, stejně tak i do finále Ligy mistrů.
Jenže to už je všechno trochu dávno. Z Inovátora Wengera se postupem času stal bojovník s větrnými mlýny – a nyní takřka 68letý muž, u kterého se všichni stále častěji a hlasitěji ptají, kdy už půjde do penze.
Dlouho se mu příznivci Arsenalu snažili rozumět. Když klub investoval do stavby stadionu Emirates, musel vsadit na mladší, levnější hráče – a ty mu záhy vykoupila movitější konkurence. Francouzovy nářky, že částky kupříkladu z kapes arabských šejků vyplácené nyní za přestupy hráčů a jejich platy, zůstaly plané.
Pak si i Arsenal pořídil dva hráče světové třídy: Alexise Sáncheze a Mesuta Özila. K titulu, ani k průlomu v Lize mistrů však ani ti dva Arsenal nedovedli. Rok se s rokem sešel a scénář se opakuje, těm dvěma v létě 2018 vyprší kontrakty. A nejenže nejeví zájem o jejich prodloužení v Arsenalu, Wenger je navíc neprodal, když za ně klub ještě nějakou rozumnou cenu mohl stržit.
A tím už se dostáváme do (ne)logické smyčky, která vykreslí velký otazník. Tak o co tady ve skutečnosti vlastně jde?
Usiluje Arsenal o tituly? Tak proč svůj zájem o největší perly na přestupním trhu (letos kupříkladu o Mbappého, ale zdaleka nejen o něj) vždycky jen naznačí a pak ucukne?
Jde majitelům klubu, přesněji řečeno Stanu Kroenkemu, který drží kontrolní balík akcií, jen o to udržovat dlouholetý sportovní i ekonomický status quo a platí tedy, že už pouhá účast v Lize mistrů, jíž Wenger od roku 1998 pravidelně dosahoval, byla pro něj úspěchem? Proč tedy z jeho strany nebo od managementu klubu nepřišla nějaká viditelná reakce poté, co se letos této mety dosáhnout nepodařio?
A pokud ve skutečnosti nejde o úspěchy, ale o stabilizovanou ekonomickou bilanci klubu, tak proč se tedy Wenger tváří, že mu vůbec nevadí, když Sánchez nebo Özil brzy odejdou za nulu?
Ať to celé berete zleva nebo zprava, žádná varianta nedává logický smysl. Nabízí se tedy úvaha, že poté, co Arséne Wenger odvykl velkým vítězstvím a jeho tým ztratil DNA šampionů, pozbyl francouzský manažer i schopnost hrát úspěšně „poker“ na velkém přestupním trhu.
V souvislosti se Sánchezem se zprvu spekulovalo o Bayernu či Juventusu, pak intenzivně o Paris SG. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že si to pod Eiffelovku namíří Neymar s Mbappém, zbývala už jen jediná odchozí adresa, a to Manchester City.
Wenger v posledním transferním dni prodal Oxlade-Chamberlaina do Liverpoolu a zintenzivnil zájem o Thomase Lemara z Monaka. Jenže na poslední chvíli už se celou transferní kombinaci dotáhnout nepodařilo. Lemar zůstal v Monaku, Sanchez naštvaný v Arsenalu – a všem zbyla tradiční deprese. Jen Wenger se jako obvykle tváří, jako by se nechumelilo.
Nová smlouva, kterou francouzský expert od klubu dostal, mu poběží v této a v následující sezoně. Jak už jsme předeslali, v říjnu mu bude 68 let. Jeho souputník Sir Alex Ferguson končil na laviče Manchesteru United v 71 letech. Odešel s mistrovským titulem jako král – a po něm zbyla spoušť, ze které se na Old Trafford navzdory extrémním investicím do kádru či angažmá slavných koučů vzpamatovávají výsledkově dodnes.
A to je nejspíš hlavní důvod toho, proč se šéfové Arsenalu tak děsí myšlenky, že by měl Wenger jednoho krásného dne na Emirates skončit. Protože přinejmenším po sportovní linii je Arsenal od roku 1996 klubem jednoho muže, počítejme s tím, že snad až 95 procent rozhodnutí dělá Wenger a zástupnost za něj uvnitř klubu neexistuje.
Místo toho, aby se vedení Arsenalu případu „United po Fergusonovi“ děsilo, mělo by se z něj poučit a už teď pracovat na období po-wengerovském. Jenže to se neděje. Alespoň tedy o tom nic nevíme.
Pokud si snad někdo myslí, že třeba Wenger v létě 2019 skončí a všichni nejlepší trenéři světa ihned všeho nechají a budou se ucházet o jeho uvolněnou židli, pak se ukrutně plete. Jak známo, Ferguson majitele United svým odchodem na penzi zaskočil. A David Moyes, který po něm tým převzal, byl proto asi až sedmou volbou mezi narychlo vytipovanými adepty. A také to podle toho dopadlo…
Přesuny skutečných trenérských kapacit se dnes ve velkém fotbale plánují s dvouletým, tříletým předstihem. Někdy z toho vznikají i lehce bizarní situace, jako když Jupp Heynckes opouštěl Bayern Mnichov po zisku „treble“, ale na další sezonu už byl prostě nasmlouván Pep Guardiola. A kdyby nebyl, Bayern by ho nezískal.
Pokud se chce Arsenal i v letech budoucích řadit mezi nejsilnější kluby světa, měl by otázku Wengerova nástupce řešit koncepčně, a ne nahodile, ve stylu „až děda skončí, tak se rozhlédneme, kdo je kde zrovna k mání“.
Optimální by bylo, kdyby Wengerova nástupce vybíral už teď někdo fundovaný, kdo tuší, který kouč by se svým stylem práce a představami o fotbale mohl s Arsenalem a stavem jeho současného kádru optimálně protnout. Nikdo takový ale ve vedení Arsenalu, obávám se, nepracuje. Ředitel klubu Ivan Gazidis si počítá svoje „má dáti – dal“, a tím to u ně, obávám se, začíná i končí.
Snahy o zřízení funkce sportovního ředitele Arsenalu, v níž se mohl ocitnout třeba Marc Overmars, už Wenger před několika měsíci rázně uťal. Nesnese, aby se kolem jeho práce kdokoli ochomýtal nebo mu do ní dokonce mluvil. Bohužel.
Sportovní ředitel mohl připravit přechod na dobu po-wengerovskou. Vybírat nového kouče a manažera a směřovat k tomu i další přestupní politiku klubu. Aby se nestalo, že se jednoho dne objeví na Emirates pan XY a bude chtít vyměnit polovinu hráčů. Jenže právě k tomu současný vývoj nejspíš spěje.
Pokud nyní Arséne Wenger opravdu razí model „po mně potopa“, tak tím bohužel popírá všechno, co předtím v Arsenalu po 21 let budoval.
Luděk Mádl je Fotbalový reportér, nositel novinářské Křepelky za rozkrývání korupce v českém fotbale. Jeho práci dnes pro sportovní fanoušky symbolizuje zlidovělý slogan „Ivánku, kamaráde“ z odposlechů fotbalových bossů. Patří mezi několik málo českých novinářů, kteří jsou ceněni za objektivitu a investigativní způsob práce. Patří rovněž mezi členy našeho SC CZ&SK Gooners.
