Máme za sebou ponižující porážku s věčným rivalem.
Slyšeli jsme slova obou manažerů na tiskové konferenci po zápase, přečetli si hodnocení hráčů zde i jinde a kdo na to měl náladu a čas, i množství dalších článků a komentářů.
Každý z nás si určitě přehrál v hlavě spoustu okamžiků ze včerejšího zápasu a snažil se odpovědět si na některé otázky.
Odpovědi na některé otázky, které se po včerejšku objevují, jsou zřejmé, některé jsou spekulativní a na některé odpověď neznáme. Pojďme se podívat alespoň na některé. Určitě se v mnohém neshodneme, ale po včerejší potupě to takto cítím…
Mohl včera něco Wenger udělat lépe?
Odpověď je asi zřejmá. Ne, včera AW nic lépe udělat nemohl. Postavil v zásadě nejsilnější tým, který měl k dispozici, na lavičce mu skutečně nezůstal nikdo, kdo mohl udělat nějaký výraznější rozdíl. Jakákoliv změna v rozestavení (například na 4-4-2 nebo 4-4-1-1) by v konečném důsledku bez patřičným tréninkem získaných potřebných návyků byla spíš ke škodě.
Wenger postavil opravdu talentované hráče, kteří jednou budou plnohodnotnými členy týmu, ale dnes jsou to ještě vyjukaní zajíci. Jasně to bylo vidět na postupném poklesu výkonnosti Carla Jenkinsona, který se v průběhu zápasu propadal hloub a hloub do ligového podprůměru.
Navíc bylo zřejmé, že celkově si hráči nerozumí – spolupráce v defenzivní činnosti o obou postranních čar bylo spíš na náhodu a mezi obranou a zálohou čněla široká mezera, ve které volně operovali hráči United.
Opravdu nemohl Wenger udělat něco lépe?
To je jiná otázka – včera nemohl sice udělat nic, ale udělat něco lépe mohl. Příčina katastrofální prohry na Old Trafford neleží v letošní ani v loňské sezóně, v žádném z posledních čtyř přestupních období, není za ní ani přestup Fabregase, ne tak snad dokonce Nasriho.
Arsenal se dlouhodobě vydal cestou, ze které v tuto chvíli není návratu. Přesněji – touto cestou nejde Arsenal, ale Boss, který má podle vedení klubu plnou podporu.
Budujeme (ano, „my“, protože i my patříme ke klubu, protože je to náš zájem, který klub ve všech ohledech „živí“) tým, který vlastně v každé sezóně má potenciál a jehož čas přijde, ale nikdy to není letos. Náš manažer dokáže pracovat s rozpočtem, který je podstatně menší než rozpočty našich rivalů, jak v položkách na přestupy, tak v položkách na platy hráčů. To vše našeho Bosse ctí, ale rozhodně to také znamená, že takto vybudovaný tým nebude pro špičku ligy nikdy konkurence, ale pouze důstojný soupeř. Můžeme se posmívat týmům vybudovaným z petrodolarů či z rublíků, ale zcela jasně dokazují, že fotbal se dá dělat i takto – najmout žoldáky a nechat je nejen hrát, ale i vyhrávat.
Tak jako jsme v loňské sezóně museli překousnout domácí prohry s outsidery, utrpěnou remízu s Newcastlem, musíme letos přetrpět výprask od United a připravit se na nejhorší – příští rok nebude Arsenal v Lize mistrů. Jenom velká shoda náhod, díky které by po celou sezónu vydrželi v plném nasazení a bez zranění Jack Wilshere, Robin van Persie, Thomas Vermaelen a další aktuální tahouni týmu, může zajistit čtvrté místo. To je pro nás aktuální cíl, na vyšší mety myslet nemůžeme. Neexistuje způsob, jak hrát o víc.
Je vedení Arsenalu spokojeno s výkony týmu a s prací Bosse?
Vypadá to tak. Celé vedení Arsenalu zřejmě spoléhá na budoucnost a je spokojeno hlavně s ekonomickou stránkou klubu. Touto sezónou vstupuje do platnosti UEFA Financial Fair Play Policy. Nebudu se rozepisovat o jejích podrobnostech, které určitě znáte, ale důležitý je její dopad – v horizontu přibližně osmi sezón budou kluby nuceny stáhnout svoji roční ztrátu k hodnotě Ł8,8M. Kluby, které tuto podmínku, případně podmínky postupného snižování ztrát, nesplní, nebudou hrát evropské poháry. Arsenal, který hospodaří s vyrovnaným rozpočtem, má proti svým konkurentům velký náskok. Je ale otázka nakolik bude podobné pravidlo důsledně vymáháno ve chvíli, kdy bude UEFA stát před hrozbou, že nejbohatší týmy Evropy založí vlastní soutěž, ve které je podobná pravidla spoutávat nebudou. UEFA bude čelit ohromnému tlaku, jak ze strany velkoklubů, tak ze strany národních asociací, které by v případě vzniku nějaké supersoutěže byly nuceny účastníky vyloučit z domácích soutěží a tím drasticky snížit fotbalovou úroveň ligy a v důsledku i výši příjmů za televizní a marketingová práva. Stejný dopad by vznik samostatné soutěže měl na příjmy UEFA.
A navíc – nedělejme si iluze, že UEFA bude mít zájem nějak podrobněji studovat účetnictví velkoklubů. Takže nejsnažší cestou bude v účetnictví vykázat jen takovou ztrátu, aby UEFA byla spokojená.
Máme budoucnost?
Ale ano, máme. To je jediné, čím náš tým vždy oplývá až nadbytečně. Možná za rok nebo za dva… Pořád ještě neprocházíme tím nejhorším obdobím v historii AFC, vetšinu padesátých a celá šedesátá léta nevyhrál Arsenal vůbec nic, v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro nic, až devadesátá léta a začátek 21. století přinesly pravidelné oslavy. A většina tohoto období je spojena s osobou Arsene Wengera.
Má Wenger odejít?
Ano, má. Ale ne teď. Jeho odchod tři dny před koncem přestupního období nic neřeší. Neodepisujme ho ani nestavme na piedestal, berme jej realisticky. Je to nejlepší manažer v dějinách Arsenalu, určitě v něm pořád je ta jiskra, která zápalila ohňostroj pravidelných oslav, i když teď jenom doutná. Ale je čas, aby vedení dalo realizačnímu týmu reálný cíl a s ním pevně spojilo jejich osud. Není možné se dlouhodobě schovávat za úspěchy dosažené v minulosti a za neurčité předpovědi do budoucna. Zároveň takto jasně deklarovaný cíl ukáže ambice našeho klubu. Nebudu fanouškem klubu o nic míň, když budu vědět, že letošní cíl je minimálně čtvrté místo. Naopak – bude pro mne mnohem čitelnější (ne)aktivita na přestupním trhu, neustálé upřednostňování výkonnostně nevyrovnaných mladíků a obecné směrování klubu než „mlha přede mnou, mlha za mnou“ v současných vyjádřeních představitelů klubu.
(blog vyjadřuje osobní názory autora)
