Včera to sice mohlo být kvalitou obrazu, ale nebylo.
Když si pustíte sice přes značkový kabel a superpřipojení, ale přeci jenom internetový přenos na 50 ´´ plazmu, není to prostě ono, bolí z toho i dost pěkně oči, ale ty včerejší slzy nebyly z toho důvodu. Naposledy jsem viděl někoho u televize brečet snad za Husáka u Angeliky a jako malý capart jsem se tomu smál. A pak až včera, zčista jasna a ještě k tomu na stará kolena, já sám. Totiž, ač mým úkolem bylo sledovat na hřišti vše v žlutém od Eastmonda dopředu, s cílem nepropásnout nic a takto získané znalosti pak zúročit v nevděčném hodnocení, přesto jsem se neubránil, zprvu chvílemi a pak skoro vždy při útocích soupeře, dívat se na jednoho protivníka, Eduarda.
I když, protivníka, myslím, že všichni na Emirates dali v minulém kole jasně najevo, že ho stále pokládají a dlouho za svého pokládat budou. Bouřlivé ovace při brance do domácí sítě, určitě první a na dlouho jediný zážitek podobného charakteru nejen na ostrovech. Naši fans prokázali skutečné srdce. A Eduardo v obou zápasech zase ukázal, že je skutečně bojovník, profesionál a striker světového formátu, takový, který se před ničím nezastaví. Už jen ten scénář prvního zápasu byl jak vystřižený z hollywoodského filmu, návrat ztraceného syna, který si u nás tolik protrpěl a který vsítil čestný gól po pár minutách na hřišti. Samozřejmě bez oslav, není každý Adebayor. Byl to na Emirates tak trochu smutný gól a já myslím, že Dudu by ho neoslavoval, ani kdyby byl vítězný. Vemte si kluka, který v mládí opustí rodinu a jde přes oceán do Chorvatska hledat fotbalové štěstí, až pak zamíří na ostrovy, aby ve slavném Arsenalu stál již jen jeden krůček od světové extratřídy. Vzpomínáte? Dvojice, nad kterou tehdy nebylo, Eduardo, Adebayor, tehdy jsem je obdivoval oba, dnes uznávám logicky jen jednoho. Ten větší mi totiž nedávno potvrdil, že dlouhé vlasy mohou někdy skutečně znamenat kratší rozum.
Potom však přišel ten únor 2008 a strašný faul, který šokoval každého slušného člověka, sebral Arsenalu titul a Eduardovi šanci na top kariéru. Vzpomínám, jak jsem hltal zprávy o jeho postupném uzdravování, vzpomínám na nervozitu, jestli mi pojede stream, když Dudu poprvé po zranění nastoupil na Underhill za rezervu. Vzpomínám, jak jsem s upřímnou radostí sledoval, jak kamera na strašnou dálku pod sporým osvětlením stařičkého stadionu hledá Bosse, který se přišel na svého Eduarda podívat. Snad právě kvůli němu jsem jel i přes odpor svého šéfa na dovolenou minulé léto do Bad Waltersdorfu a věřil, že pomůžu se Duduovi pořádně připravit na sezónu. Sezónu, která však byla jeho u nás poslední. Zranění, zranění, konkurence a strašná chuť hrát fotbal, to vše vedlo k tomu, že Boss jako správný gentleman nestál Eduardovi v cestě a nechal ho za rozumné peníze odejít a snít si dál svůj sen brazilského chlapce.
Mnozí se v létě divili, kam že to Dudu jde, mnozí se zlobili, že to odstupné je strašně malé. Shakhtar je pro mnohé jen nějaký klub z daleké Ukrajiny, ruku na srdce, kolik z nás ví, kde je přesně ta Ukrajina, co to je Donbaská pánev či kde je vůbec Doněck, ale Dudu si podle mého vybral dobře. Ambiciózní a bohatý klub, klub, se kterým má šanci podívat se v Lize Mistrů hodně daleko. A nejen letos. Příběh Eduarda s Arsenalem se začal jeho brankou na Emirates v dresu Dynama Záhřeb a skončil, věřím, včerejším vítězným gólem v Donbas Aréně. Gólem, který sice Dudu neoslavoval, stejně jako ten čestný na Emirates, ale tentokrát bylo vidět, že radost z něj má, možná by se v jeho očích či gestu našel i malinký pocit zadostiučinění, alespoň já to přes ty slzy tak viděl. Právě proto věřím, že Osud už nebude nikdy tak krutý k nám a ani k Eduardovi a nedovolí, aby při losování ke jménu Arsenal zaznělo i Shakhtar. Dudu si to nezaslouží, protože po včerejšku už patří jinam. Ať se daří Dudu, naší legendou ale zůstaneš.
He came to us when Henry went, Eddie, Eddie,
He scored more goals than Darren Bent, Eddie, Eddie,
He broke his leg,
But he’ll be back,
And Darren Bent will still be cack,
Eduardo Silva Arsenal’s Number 9!!
la,la,la,la,la,la,la…
/Patrickův blog/
(článek vyjadřuje osobní názory autora)
