Od milovaného, k litovanému, přes nenáviděného až opět k milovanému? Život profesionálních fotbalistů, aspoň tedy některých, opravdu není žádné peříčko, když pomineme vydělané miliony. Aaron Ramsey je toho krásným příkladem. Ve 22 letech toho prožil možná až moc. Musím se přiznat, že k napsání tohoto blogu mě tak trochu inspiroval blog na švédských stránkách gunnerského supporters clubu, který rovněž pojednával o našem Rambovi.
Ale pojďme hezky od začátku po stopách Aaronovy kariéry v Arsenalu a připomeňme si některé okamžiky, které výrazně ovlivnily jeho samotného, jeho hru a postoj fanoušků vůči němu. Prakticky vše z toho, co se nyní dočtete, je většině známé. Přesto opakování je matka moudrosti a některým (třeba mladším fanouškům, kteří Aarona zažili až v bídné formě) to možná pomůže změnit pohled na celou věc.
Aaron přicházel do Arsenalu jako největší talent waleského fotbalu spolu s Garethem Balem. V létě roku 2008 mu bylo stále ještě 17 let a už o něj usiloval Manchester United a Everton. Aaron se nakonec rozhodl pro Arsenal, kde mu měl více sedět styl hry, a tudíž „obětoval“ možnost zahrát si se svým velkým vzorem Ryanem Giggsem. Pamatuji si první start Ramba v Premier League. Na hřiště přišel během druhé půle zápasu v Ewood Parku spolu s 16letým Jackem Wilsherem a hned po pár minutách poslal waleský mladíček krásnou kolmici mezi obránce na Adebayora, který se nemýlil. První zápas v Premier League se vydařil. Arsene Wenger od začátku Ramseyho působení v klubu deklaroval, že nemíní nový klubový poklad přetěžovat a určil, kolik Aaron odehraje zápasů během své první sezony na nejvyšší úrovni. Rambo si tak zahrál ve všech soutěží, ochutnal i Ligu mistrů a první branku v novém dresu zaznamenal proti Fenerbahce ranou za hranicí velkého vápna.
Sezona 2009-2010 se pro něj vyvíjela víc než slibně. V období kolem Vánoc si Aaron svými výkony začal říkat o zařazení do základní sestavy, kde nastupoval po boku Cesca Fabregase, který zažíval asi nejlepší sezonu v klubu. Spolupráce fungovala výborně. Aaron byl všude, střílel výborné branky viz. v zápase v Upton Parku proti West Hamu v FA Cupu či ve Fratton Parku v Portsmouthu, kde čistě odebral protihráče, dalšímu udělal kličku, přehodil si míč na levačku a krásnou ranou zpoza vápna nedal brankáři šanci. Ke gólům přidával Aaron výborný celoplošný pohyb, nápadité přihrávky a začalo se mluvit o tom, že až jednou Cesc odejde, Arsenal se nebude muset ničeho bát.
Jenže zde pohádka končí a začíná tak trošku hororový příběh. Přišel únor 2010, zápas na Brittania Stadium a souboj s řízným obráncem Potters Ryanem Shawcrossem. Aaron byl u míče o zlomek vteřiny rychleji a faul měl tragické následky. Dvojitá zlomenina nohy. Lýtková a holenní kost pravé nohy byly na dvě půlky. Ten zápas si pamatuji, tedy aspoň do onoho zranění. Aaron svíjející se na zemi v nepředstavitelných bolestech, Whelan, který zachoval chladnou hlavu a byl mu v té chvíli oporou, hráči Arsenalu nevěřícně kroutící hlavou, Fabregasův zděšený pohled, protože tohle už jednou viděl, Sol Campbell křičící cosi na rozhodčího a Shawcross opouštějící hřiště se slzami v očích. Pamatuji si, že jsem v té chvíli seděl u televize a jedl uzenou makrelu. Po odvozu Ramba do nemocnice jsem už nemohl jíst a vypnul jsem televizi. Nikdy se mi nestalo, abych nemohl takhle jíst. Fakt to bylo na mě silné kafe. Až později ten večer jsem se podíval, jak ten zápas dopadl a měl tedy aspoň jedno pozitivum, vítězství, i když to v tu chvíli nebylo to hlavní.
Anglie a celý fotbalový svět byl v šoku. Nicméně se zvedla obrovská vlna solidarity. Fanoušci Arsenalu a nejen jeho zasílali waleskému mladíkovi povzbudivé zprávy, které mu byly předány v knize (snad tam našel i moji). V prvním zápase po zranění visel na Emirates plakát s Aaronovým vyobrazením a popiskem „One Aaron Ramsey“ a hráči nastoupili na hřišti v tričkách s jeho jménem a přáním brzkého uzdravení. Aaron měl štěstí, nohu mu zachránili a mohl se vrátit k fotbalu. Odhadoval se rok mimo hřiště. Nikdo však nevěděl, v jakém psychickém a fyzickém stavu se talentovaný záložník vrátí.
Rambo odehrál svůj první zápas po zranění v listopadu roku 2010 v zápase rezerv proti Wolves. Bylo jasné, že Aaron asi nebude moci hned hrát za první tým Arsenalu, a tak byl poslán na hostování do Nottinghamu a posléze domů do Cardiffu. Poté, co odehrál několik utkání v Championshipu a zvykl si na vyšší tempo a tak nějak si vyzkoušel svoji fyzickou a hlavně psychickou připravenost, vrátil se zpět a právě včas, aby se postaral svým gólem o porážku Manchesteru United. I přes vstřelenou branku všem však bylo jasné, že to ještě chvilku potrvá, než to bude zas starý známý Rambo před zraněním. Nikdo, a asi ani on sám, nečekal, že to bude trvat skoro další dva roky.
Přišla sezona 2011-2012. První celá sezona po zranění. Měla to být odrazová sezona zpět na výsluní. Jenže v té sezoně nevycházelo vůbec nic. Odešly dvě největší opory Fabregas a Nasri, po první celé sezoně a neskutečném progresu se zranila anglická a arsenalská modla Jack Wilshere, který právě s Aaronem měl být novou osou týmu. Arsenal začal sezonu tragicky, dostal nakládačku na Old Trafford, doma prohrál 2-0 s Liverpoolem a Aaron si vstřelil nešťastný vlastní gól. Arsenal byl evidentně rozhozený. Na Aaronova bedra byla naložena neskutečná tíha tlaku a odpovědnosti, kdy měl nahradit na pozici ofenzivního záložníka Cesca, jednoho z nejlepších hráčů světa na své pozici.
Hráč po zranění, který se do toho teprve dostával, musel přijmout ohromně těžkou roli, navíc roli, ve které nikdy před tím nebyl. Bylo mu teprve 20 a neměl vedle sebe nikoho, kdo by mu poradil nebo pomohl. Samozřejmě se to podepsalo na jeho výkonech, Aaron nehrál dobře, zdaleka ne tak, jak se od něj čekalo. Aby toho nebylo málo, zemřela osoba, které pro něj byla mentorem, člověkem, o kterého se mohl opřít, který mu věřil asi jen jako Arsene Wenger, člověk, který ho udělal kapitánem Walesu, když se vrátil po zranění.
Gary Speed byl pro Aarona hodně důležitý a nikdo z nás si asi nedokáže úplně přesně představit jak moc. Tíha odpovědnosti, tlak, smrt waleské legendy, to vše mělo obrovský vliv na jeho hru. Aaron herně upadal, nevěřil si, nebyl to on, zdaleka nedosahoval výkonnosti, kterou by měl mít hráč jeho potenciálu a kvalit. Čas běžel, boss však Aaronovi nepřestával věřit a neustále ho stavěl proti nevoli fanoušků, a ač jsem se Aarona zastával po celou dobu, tak musím sportovně uznat, že měl hrát místo něj někdo jiný. Kritika na jeho adresu byla oprávněná, jenže byla krutá, až za hranicí určité slušnosti a nejen zde na gunners.cz. A to se nás, jeho zastánců, možná dotýkalo nejvíce. Rambo se stal obětním beránkem, fackovacím panákem, nenáviděnou osobou vlastními fanoušky, do které si všichni rádi kopli, stal se loserem.
Myslím, že Aaron vše cítil a vnímal, i když noviny ani různé sociální sítě nesledoval. Procházka růžovou zahradou to pro něj rozhodně nebyla a letní přestávka a začátek nové sezony mu taky zrovna nepomohl. Aaron díky příchodu Santiho Cazorly a uzdravivšího Diabyho začal sezonu na lavičce. Jenže místo aby Rambo hrával po příchodu na hřiště na své přirozené pozici středního záložníka, začal ho Wenger tlačit na křídla. Nicméně to pomalinku začalo vypadat, že ten chlapec nebude ještě tak úplně marný. Aaron po příchodu na hřiště působil vždy živě, v Lize mistrů dal z pozice levého křídla parádní branku po prodloužení od Giroud, kdy si to namířil k bráně a nádherně přeloboval brankáře hostí. Za náznak návratu ztraceného syna lze zmínit i jeho výkon na City of Manchester Stadium, kdy byl prostě všude a začínal nabývat na sebevědomí.
Měsíce ubíhaly, Arsenal procházel krizí, Aaron začal postupně nastupovat na své oblíbené pozici i díky zranění Jacka Wilshera. Klub ze severu Londýna se začal pomalu nadechovat k finiši, ztráta na Spurs byla velká, bylo bezpodmínečně nutné, aby tým vyhrával co možná nejvíce, aby se týmu podařilo urvat alespoň 4. místo. Tým se semknul, začalo se pravidelně bodovat a vyhrávat. Obrana či obranná fáze mužstva začala pracovat na výbornou, tak jak to bylo na začátku sezony. Nyní to však bylo ještě lepší. Vypadá to, že jedním z důvodů také bylo vypadnutí z Ligy mistrů a uvolnění programu. Na té vlně se vezl i Aaron Ramsey, i díky bezmezné důvěře Arsena Wengera (jiní manažeři by s ním asi takovou trpělivost neměli), která mu možná zachránila kariéru.
Vezl možná není úplně to správné slovo, tu vlnu možná rozjel či hnal dopředu právě on svými neskutečně zlepšenými výkony. Poslední tři měsíci sezony patřil mezi nejdůležitější hráče klubu. Vše se odrazilo i v hlasování fanoušků o hráče utkání, kdy dva krát po sobě vyhrál cenu pro hráče utkání, několikrát se umístil v Top 3 a v květnu si vysloužil nakonec i ocenění pro hráče měsíce. Zdálo se skoro neuvěřitelné, jak se člověk za tak krátkou dobu může zlepšit. Jenže Aaron týmu začal dávat něco, co to mužstvo postrádalo. Nejenže začal hrát jednodušeji, netočil se za míčem, ale dával ho rychleji od nohy, přidal obrovskou bojovnost, nad jeho fyzičkou začínal rozum stát, až si z toho dělali spoluhráči legraci (viz. akce s Running manem tuším), ze své pozice napadal rozehrávku soupeře, operoval na obrovské ploše, jak dříve bývalo jeho zvykem, začal si o dost více věřit, tím pádem se nebál jít 1 na 1 a co víc, jeho přesně načasovaný tackling začal být nejen obdivovaný, nýbrž také milovaný. Navíc to také vypadá, že mu ohromně sedla spolupráce s Artetou a oba dva si umí na hřišti vyhovět a oba ví, co mají hrát a co se od nich očekává. Také díky jejich spolupráci se Arsenal vezl na vítězné vlně.
Aaron zlepšenou výkonnost potvrdil i na azijské tour i na Emirates Cupu. Ukázal, že dopředu hrát umí a zejména za zmínku stojí jeho křížné pasy, které jsou velmi přesné. Trošku nadneseně mi začíná svou hrou připomínat Stevena Gerrarda, který se v dlouhých pasech taky vyžívá a tackling zvládá taky výborně. Jenže musím být soudný a říct, že do Gerrardovi velikosti mu ještě dost chybí. Myslím, že hlavním cílem pro novou sezonu musí být střelba branek. Od zranění jich moc nevstřelil, přitom střelu má slušnou a i výběr místa. Jenže to je tak trošku nemoc našich záložníků. Jack v tomto ohledu je na tom snad ještě hůře.
Zajímavé bude sledovat rotaci Ramseyho, Artety a Wilshera. Aaron s Mikelem se už ve dvojici osvědčili. Jenže často slyšíme v médiích, jak se Aaron těší na spolupráci s Jackem, že díky zraněním neměli šanci si spolu moc zahrát. Oba tvoří naše britské jádro, na kterém se má stavět budoucnost Arsenalu, a je proto důležité, aby si oba dva sedli, přeci jenom Mikel pomalu taky začíná stárnout. A zde alespoň pro mě nastává otázka, zda je možné, aby Jack s Aaronem vytvořili legendární nebo aspoň dobřeklapající dvojku v arsenalském dresu. Trošku se obávám toho, aby nenastala situace jako v anglickém nároďáku, kdy to Gerrardovi s Lampardem dva krát neklapalo.
Aaron i Jack jsou oba typický box-to-box hráči. Oba hrají na stejné pozici, cpát je na post ofenzivního záložníka je nesmysl. Aaron tam hrál špatně i díky výše zmíněným okolnostem a Jack taky není typ hráče jako Rosa či Santi. Radši rád vyveze míč z hloubi pole, to samé rád dělá i Aaron. Oba jsou silní chlapíci, umí pokrýt balón, přitvrdit, zajet do hráče, když je potřeba. Jack je asi více techničtější, Aaron houževnatější. Jde o to, aby Wenger dokázal skloubit všechny jejich přednosti tak, aby z toho klub vytěžil co nejvíce v případě nepřítomnosti Artety. Zatím to nevypadá, že by Mikel byl ten, co bude střídat jednoho či druhého. Podle letní přípravy však zatím lze soudit, že během sezony a v budoucnu však Mikelovu pozici zaujme Ramsey a bude hrát něco jako defenzivního záložníka a Wilshere si udrží svoji stávající pozici na střední záloze.
V následující sezoně se ukáže, co a jak Wenger zamýšlí s Aaronem a Jackem v srdci zálohy Arsenalu. Asi nejsem jediný, který by si přál, aby ti dva hráli spolu, sedlo jim to a v budoucnu byli motorem týmu, který se požene za tituly a poháry. Potenciál na to mají, jen to vše skloubit dohromady, ale to zřejmě ještě bude nějakou dobu trvat. Ale kdo ví, třeba už tahle sezona bude jejich.
NorthGooner
/blog vyjadřuje osobní názory autora/
