Arsenal Football Club je připraven přijmout žádosti….asi tak jsem chtěl nazvat před půl rokem svůj blog. Arsenal byl v situaci, kdy by pomohlo snad jen řešení sira Norrise, který dal dne 11. května 1925 inzerát do „Athletic News“. Inzerát, ve kterém hledal managera pro klub. Ten inzerát by se dal za jarní situace parafrázovat asi takto : : „Arsenal Football Club je připraven přijmout žádosti o post Vůdce týmu. Žadatel musí být zkušený a splňovat nejpřísnější kvalifikace pro daný post, stejně jako schopnosti a osobní charakter. Gentlemani, jejichž schopnost uspět stojí pouze na požadavku na vysoký plat a tučné bonusy, nemusejí podávat přihlášku.“
Nefandím si, že tady sepíšu analýzu našeho jarního a pozdně letního neúspěchu, stejně tak nečekejte, že budu rozebírat zápasy od smolné prohry na hřišti kvoků či řešit demolici na Old Trafford. Berte to jen jako jeden pohled na věc, která nás trápila a která se zdá být vyřešená. Troufnu si tvrdit, že bez nalezení vůdčí osobnosti a stmelení se kolem ní by se Arsenal úspěchů v podobě pohledného fotbalu nebo nedej bůh ligového či jiného titulu zřejmě nedočkal. Proč? Inu protože bez něj jsme neměli mentalitu boxera, který se po tvrdém spodním háku zvedne z podlahy, oklepe se a znovu se zarputilým výrazem ve tváři se vrhne do nového boje, zmobilizuje své síly a s novou motivací se pustí, třeba i bezhlavě, do dalšího kola, věříc ve své schopnosti. Arsenal takový úder v posledních měsících dostal několikrát, v derby o sever Londýna, na Old Trafford nebo třeba na Ewood Park. Vždy se jednalo o nějaký úder, facku, po které se měl tým oklepat, zdravě a sportovně se naštvat a vzbudit v sobě touhu po odplatě, prostě normální lidskou zlost, že taková prohra se nesmí opakovat, pokud chci být nejlepší. Tým se měl semknout kolem svého vůdce, který by na sebe převzal břemeno odpovědnosti nejen herní, ale i psychické. Odpovědnosti za tým a hru v době, kdy se nedaří, v klíčových momentech zápasů, vůdce, který se objeví tehdy, když je to nejvíc zapotřebí. Takového „blanického rytíře“ jsme ale dlouho neměli, hledali jsme ho a on se hledal sám. Ten, na koho všichni dříve spoléhali, se totiž potichu odplížil zadními vrátky za svými kamarády na lavičku Camp Nou. A ten stávající byl tak trochu možná i nespravedlivě v jeho stínu.
Jasně, v předloňské sezóně byl tímto majákem Cesc Fábregas. Stačí si vzpomenout na jeho dnes už téměř legendární nástup do zápasu s Aston Villou na Emirates, kdy svým vstupem na hřiště zvedl celý tým, soustředil jej kolem sebe, dal týmu ten tolik nutný entuziasmus a víru v sebe sama, rozbouřil stadion a hráče a mohl si jít zase sednout na lavičku. Byl to prostě Cesc, kdo byl tehdy vůdcem, bral na sebe zodpovědnost za každý zápas, byl u každé akce, burcoval verbálně hráče a posunky celý stadion. Viděli jsme kapitána, který mluvil svým tělem, pohybem a dokázal svým příkladem strhnout všechny kolem sebe. Prostě 19 branek a nespočet asistencí hovořilo za vše. Loni ale bylo už vše jinak. Cesc zvolnil, zdaleka se tolik nesnažil, nebudil dojem motivovaného hráče a jeho vliv na spoluhráče se vytratil. Jestli to byla vleklá svalová zranění nebo barcelonská kauza spojená se soukromými problémy, to se už nikdy nedozvíme. Prostě místo tahouna jsme viděli otrávený obličej, nucená gesta a trapas na letním Members Day, po kterém se vypařil z klubu, jak kdyby za něj nikdy nehrál. A s ním se vytratil i starý známý Arsenal, tedy to, co z něj v té době ještě zbývalo.
Již loni byl ke splnění role vůdce, tahouna strašně blízko Robin van Persie. Myslím, že by tu roli naplnil, kdyby odehrál celou sezónu a kdyby nedošlo k nešťastnému vyloučení na Camp Nou. Robin je výborný fotbalista, s charakterem bojovníka, jeho sportovní zarputilost dokáže pozitivně ovlivnit ostatní. Návrat van Persieho na trávníky nám dal na jaře šanci zachránit sezónu, jeho góly a jeho výkon byly nedocenitelné. Ale bohužel si můžeme jen představovat, jak by vše dopadlo, kdyby Robin odehrál celou sezónu. Na kdyby se však fotbal nehraje. Charakterově podobným hráčem jako je van Persie se zdá být Thomas Vermaelen, ten však v důsledku tajemstvím opředeného zranění odehrál jen zlomek sezóny. Ale vůdcem týmu, i kdyby nebyl zraněný, by podle mého neměl být on, jeho roli vidím spíše v posílení koncentrace hry naší obrany. Vůdcem by měl být někdo, kdo má větší vliv na ofenzivní část hry a na zakládání a vytváření akcí. Hráč, který si bude jistý svým fotbalovým uměním a který se nebude bát převzít odpovědnost v těch nejtěžších chvílích a změnit hru týmu. Potřebujeme prostě někoho, kdo vidíc před sebou soupeře si v duchu řekne : „jdi mi z cesty nebo tě přejedu“.
Takové předpoklady má bezesporu Jack Wilshere. Vzpomeňte si, v kolika zápasech dokázal Jack ve svých 19 letech strhnout svým výkonem celý tým. Tak to prostě funguje v kolektivních sportech, když vidíš spoluhráče dřít na 100% a vydávat se z posledních sil, bojovat o každý míč, tak to automaticky zvedá výkon dalších hráčů. Takový výkon inspiruje, působí to někdy dokonce i na ty hráče, kteří z původu svého naturelu nepatří k těm angažovaným, jako je třeba Arshavin. Předloni byl takovým hráčem Cesc, loni se ho snažil nahradit Jack, ale myslím, že to na něj byla zatím příliš velká role.
Jack je zatím příliš mladý, van Persie by musel být zdravý a Cesc by se musel vrátit do optimální formy, vypořádat se s vleklým svalovým zraněním a především setřást ze sebe balvan v podobě kauzy Barcelona. To jsem si říkal někdy letos na jaře a trápil se. Bylo to příliš mnoho nejistoty, náš tým ale vůdce potřeboval hned. Dokonce jsem byl názoru, že pokud takového člověka, tahouna, vůdce týmu nenajdeme v našich řadách, tedy pokud Robin nebude schopen odehrát celou sezónu a Cesc se psychicky nesebere a nezapudí myšlenky na blaugranas, tak nejlepším řešením by bylo přivést takového hráče do klubu jako novou posilu. Kde však takové Vieiry a Keowny brát a nekrást, že?
Léto však celou kauzu vyřešilo úplně jinak. Cesc odešel hledat poháry na lavičku Barcelony, Jack se nám na dlouho zranil a tak Boss logicky sáhnul po Robinovi a dal mu důvěru. Byl to obdivuhodný krok, myslím tím od obou aktérů, od Bosse, že dokázal Robina přesvědčit a od Robina, že měl tu odvahu si za té situace ten balvan na hrb vzít. Tým byl bezpochyby po vystávkovaném odchodu Fabregase a vylhaném Nasriho prodlužování smlouvy v morálním rozkladu, kdo zažil někdy kolektiv, kde působí lidé, kteří za něj nechtějí kopat, ví o čem je řeč. Výsledek takového počínání se samozřejmě musel projevit a když si k tomu přidáme pár červených a nějaké to zranění, tak k manchesterské „bílé hoře“ muselo dojít. Tým byl na dně, s hlavou v blátě, byť jen mediálním. Skoro každý si do něj kopnul, někteří dokonce s rozběhem. Fuj! Boss ven! a další nesmysly se na nás valily z novin i z diskuzí fanouškovských serverů. Jen jediný a současně nejvíc okopávaný věřil, věřil svému týmu a kapitánovi, kterého si vybral, že by mohl vrátit našemu týmu radost ze hry. Vrátit týmového ducha, který se někam vytratil a který se nedá koupit.
Víte, naši hráči často ve svých rozhovorech hovoří o potřebě týmové spolupráce a o týmovém duchu, ale vše zůstávalo jen při slovech, na hřišti to nikdo dlouho neviděl, především pak v době, kdy se týmu nedařilo. Chtěli jsme všichni vidět víc motivujících výkřiků, víc emocí od hráčů, víc gest vůči tribunám, žádajíc větší podporu. Chtěli jsme vidět i třeba nějakou hádku našich se soupeři po tvrdém zákroku na našeho hráče, chtělo to možná občas slyšet o nějakém nesouladu v kabině, vždyť všichni víme, jak dobrým katalysátorem dokáže být hádka mezi spoluhráči. Určitě nikdo z nás nechtěl, aby naši hráči simulovali a hádali se jako šašci z Katalánska, jen jsme cítili, že chceme, aby dělali všechno pro splnění svého cíle. Motivovali se, hecovali. A to, i když dostaneme branku. Nepoložili se po ní, naopak kontrovali a soupeře přejeli. Na místo vzteku po soupeřově faulu a brance jsme ještě nedávno viděli jen svěšené hlavy, které se rychle rozcházely na určené místo, či smutným pohledem směrem k lavičce vyjadřovaly bezradnost.
Očekávajíc vítězství, muselo v týmu dojít k některým změnám. Změnám, které přilijí trochu nové krve. Tým spolu hrál dlouho a to se asi mohlo ukázat jako nedostatek. Sice to byl (pro někoho) nákup v sekáči a na poslední chvíli, ale zdá se, že posily zapadly. Především lidsky. Nechci přeceňovat jedno vítězství, navíc nad nejmladším londýnským klubem. Už slyším totiž hlasy tzv. realistů, že jedna kapka déšť nedělá. Ale ten kdo viděl buď z tribuny nebo přes obrazovku tu přirozenou, nefalšovanou radost našich hráčů, to bezprostřední objetí „sekáčového“ Artety s Robinem a výrazy očí a gesta Thea či Gervinha a dalších, ten pokud není slepý a je fanouškem, tak pochopí, že změna je tady. Pamětníci si jistě zamáčkli slzu v oku při vzpomínkách na The Invincibles, vždyť upřímně, takový výbuch radosti a kamarádství jsme naposledy viděli na Highbury. Tento tým se prostě zvedl z bláta, oklepal z mediálních kopanců a prokázal, že je silný a že dokáže otáčet nepříznivý stav. Zatím jen jednou, ale proti silnému soupeři. Syndrom z Newcastlu je tak snad na cestě pryč.
Nevím, jestli Arsenal obsadí letos místo v B4, nevím, jestli získá nějaký pohár. Vím však, že kola Arsenalu se pomalu roztáčí, máme tahouna a je mi nyní dost jedno, na jak dlouho má ještě smlouvu. Má ji teď a hraje za nás, tak si toho važme. We got him! Our Captain Vantastic! Neboť Robin je zkušený a splňuje nejpřísnější kvalifikace pro daný post, stejně jako schopnosti a osobní charakter. Snad Robin splní i další podmínku sira Norrise, tedy, že jeho schopnost uspět nestojí pouze na požadavku na vysoký plat a tučné bonusy.“ Because we are Arsenal!
Patrickův blog
(článek vyjadřuje osobní názory autora)
