“His first name is Lukas, Lukas, Lukas, his second name’s Podolski, Podolski, Podolski, and that is why we like him, we like him, we like him, in fact we f*****n love him, we love him, we love him.”
Popularita tohoto pokřiku, který poprvé zazněl na Craven Cottage v srpnu roku 2013, kdy Podolski svými prvními dvěma brankami v sezóně vystřelil výhru 3:1, vzrostla zejména v letošní sezoně. To už ale Lukas Podolski nastupoval zřídkakdy a fanoušci si tedy z tohoto pokřiku udělali jakýsi protest-song, se kterým začali, když se opomíjený hráč jal rozcvičovat během zápasu u postranní čáry. Při všech jeho třech letošních gólech zase přišli příznivci Arsenalu s vtipnou modifikací na ohranou melodii – “He scores when he plays, he scores when he plays, Lukas Podolski, he scores when he plays.”
Je snadné pochopit, proč „Poldiho“ fanoušci zbožňují – stále rozesmátý před médii, vždy dobře naladěný a hlavně je to hráč, který pravidelně umí potěšit oko fanouška povedenou střelou (která když netrefí síť, tak alespoň výrazně naruší statiku brankové konstrukce – pozn. překladatele). Lukas miluje kontakt s fans, ať už pomocí fotek po vítězných zápasech se Spurs v březnu 2014 nebo po nervydrásající výhře ve finále FA Cupu, po které také honil po hřišti s lahví šampaňského svého managera, na kterém ve výsledku nezůstala nit suchá. A když se objeví sebemenší pochyby, jako například na jedné z tiskových konferencí před finále pohárové soutěže, „Poldi“ je bez rozmyslu rozmetá. Novinář tehdy ani nestačil dokončit otázku, ve které se ptal na údajnou útočníkovu nespokojenost s brzkým střídáním; dostalo se mu okamžité odpovědi od Lukase: „Ne, ne, já jsem vždycky spokojený.“, kterou, jako obvykle, doprovodila rozesmátá tvář.
Podolskiho absence ve většině zápasů dala vzpomenout na roli jakéhosi smíška kabiny (a modlu fanoušků – pozn. překladatele), kterou zastával ve své poslední sezoně v červenobílém dresu Emmanuel Eboué. Arsenal vstoupil do letošní sezony velmi nevyrovnaně a pro mnoho fans existovala jednoduchá logika – Lukas nehraje a Gunners tedy také nehrají nijak valně. Toto lze těžko napadnout, protože když hráč nehraje, stěží může prokázat svůj herní přínos. Pojďme se ale na tento problém zaměřit.
V rámci celé Premier League při sebevětším úsilí nenajdeme leváka s tak vybroušenou technikou a sílou střely. Také jeho centry z levé strany nejednou našly přesně ve vápně zakončovatele. Dá se tedy říci, že když dostane v útočné třetině trochu prostoru, je nebezpečný. Tak proč že tedy nehrál častěji?
Na začátek bych rád zmínil problém, co se týče smluv. Když hráčovi pod 30 let zbávají dva roky do konce kontraktu, klub je zatlačen do kouta. Když vedení není přesvědčeno o prodloužení smlouvy, sáhne k prodeji hráče (příkladem z nedávné minulosti může být Gervinho; autor si zde přímo nemyslí, že by se ho Wenger opravdu chtěl zbavit, ale po dvou nevyrovnaných sezonách nebyl zkrátka boss přesvědčen o prodloužení smlouvy, nemluvě o zvýšení platu). Na začátku sezony 2012-13 se podobné tahanice udály kolem posledního roku smlouvy Thea Walcotta, který byl krátkodobě posazen na lavičku kvůli nevyjasněné budoucnosti (ta se poté vyjasnila kompromisem mezi hráčem a klubem – pozn. překladatele).
Zpátky k Poldigate – s příchody Welbecka, Sancheze a z hostování se navrátivšího Campebella se zdálo, že osud německého útočníka je zpečetěn už v létě. Kvůli (původně) dlouhodobému zranění Girouda ale Wenger k prodeji nesáhl. Manager Arsenalu tehdy ale čelil problému, který tkvěl v nesehranosti útočné vozby (Özil, Alexis a Welbeck byli v klubu maximálně 12 měsíců , Cazorla s Giroudem jen o sezónu déle). Všichni potřebovali čas k vybudování týmové chemie a porozumění mezi sebou, proto tedy Podolski (který byl shledán neperspektivním – pozn. překladatele) nedostal šanci k opravdovému začlenění se do nově budovaného útoku.
Proč ale Podolski nemá budoucnost? Ani předseda jeho fanklubu nemůže nesouhlasit s tvrzením, že Němec podával stabilní výkony. A to i přesto, že sestřihy jeho gólů vypadají dost dobře. Důležitější věc ale je, že jeho herní styl dnes prostě není „in“. Nemá potřebnou technickou vyspělost na křídelníka a není stavěný na roli středního útočníka. Na začátku 20. století byste si mohli říct, že je přesně šitý na roli vnitřního útočníka (pův. the inside forward position – pozn. překladatele), na konci milénia zase na roli druhého útočníka (pův. the second striker – pozn. překladatele) ve 4-4-2. Problém ale je, že v roce 2015 žádnou z těchto pozic nenajdete u těch nejlepších celků…
Podolski se na hřišti většinou usídlí mezi křídelním prostorem a středem hřiště, kde číhá na nepříliš častý moment, kdy zaspí obrana soupeře a nabídne mu prostor, aby nabil svoji levačku a ohorzil branku. Tyto situace ale nejsou tak časté, aby mohl pravidelně rozhodovat zápasy. Často mívá v zápasech dlouhá hluchá místa, kdy se ani příliš nesnaží nabízet se v útočné třetině. Není to velmi pohyblivý hráč a co hůř, nedisponuje ani „chytrým pohybem“ okolo branky, ani technickými schopnostmi 1 na 1. Takže ve zkratce, jeho jediná přednost je nadmíru kvalitní kopací technika (, ale pouze – pozn. překladatele) levou nohou.
Závěrem si položme otázku – proč vůbec Arsene Wenger kupoval tohoto, zjevně nehodícího se, hráče kupoval? Přestup tehdy SEDMADVACETILETÉHO (zdůrazňuji, abych předešel problémům a nesmyslným osočováním v diskuzi – pozn. překladatele) německého internacionála se upekl velmi rychle, když bylo zřejmé, že toho času kapitán a nejlepší střelec ligy Robin Van Persie vyslyší volání manchesterských United. Arsenal byl údajně připraven Podolskiho koupit už v lednu 2012, kdy Gervihno a Chamakh odjeli reprezentovat na Africa Cup of Nations. Tehdy ale vše vyřešila neochota zachraňujícího se 1.FC Köln prodat svého klíčového hráče, na což Wenger reagoval krátkým hostováním klubové ikony Thierryho Henryho. Lukas Podolski si tedy odbyl debut v dresu Arsenalu až v srpnu proti Sunderlandu, kde nastoupil jako střední útočník (Giroud začínal na lavičce). Z toho se dá soudit, že Podolski byl podepsán jako přímá náhrada za hrotového útočníka van Persieho (případně náhrada za Walcotta na kraj útoku, jehož nová smlouva byla také podepsána po dlouhých peripetiích). Olivier Giroud byl od počátku brán jako záložní a nouzový plán. Zanedlouho ale trenéři správně odhalili, že Němec není vhodný hrot pro arsenalský herní systém a obsadili ho do stejné role jako v národním týmu – na levý kraj útočné trojice s Giroudem na hrotu a Walcottem napravo. Jak praví autor článku, tato trojice se několikrát v sezoně potýkala s útočnou nekreativitou (Zde si dovolím oponovat. Tehdy i s přispěním zatím nejlepší Cazorlovy sezony se tento problém eliminoval, ale je však pravda, že spíše díky individuálním výkonům této čtveřice. Walcott zakončil sezonu s 19 góly, Podolski 16, Giroud 15, Cazorla 12. – pozn. překladatele).
Závěrem autor podotýká, že je škoda, když Lukas Podolski ve své kariéře neudělal vše proto, aby se stal opravdu top útočníkem (za kterého ho pár z nás považuje 🙂 – pozn. překladatele). Po dvou průměrných působeních v Bayernu a Arsenalu jsou pochybnosti, zda může ještě zazářit ve špičkovém klubu. Jsou tu otázky, zda za selháním v dresech gigantů stojí špatná nátura hráče. Lukas ale není defenzivně tak špatný, jak si většina může myslet. Nedá se řící, že by byl líný na krok, ale když je v obraných pozicích, tak neví, jak si efektivně počínat (asi zřejmě jako každý, kdo byl vychován ke hraní na hrotu útoku a tedy s minimálními defenzivními povinnostmi – pozn. překladatele). Arsenal a Lukas Podolski se tedy v nejbližší době rozjedou se smíšenými pocity a nenaplněnými očekáváními z obou stran.
/goonersphere.com/
Pozn. překladatele: Jsem rád za povětšinou kvalitní diskuzi, která vznikla pod článkem o hostování v Interu, a rozhodl jsem se přeložit podle mě zajímavý blog (odkazoval na něj Gunner_Pav). Další názory více než uvítám. COYG!
