Chelsea – Arsenal aneb za vším hledej ženu

Do výkopu dlouho očekávaného klání zbývalo pouze pár minut, a Stamford Bridge se otřásal v základech. Fanoušci Chelsea se ze všech sil snažili vytvořit před zápasem pro své hráče skvělou atmosféru, no možná by se jim to povedlo, kdyby dokázali tleskat do rytmu otřesné skladby Harryho J Allstarse. V sektoru hostí dávali najevo svou hrdost k rudému dresu fandové Arsenalu, kteří jako vždy hostitele velmi zdvořile informovali o tom, že klub ze západního Londýna postrádá jakoukoli významnou historii.

V útrobách stadionu se zatím hráči připravovali na veledůležitý zápas.

Carlo Ancelotti se klimbavým krokem přiloudal do šatny domácích a několikrát tleskl dlaněmi. „Okej, poslouchejte. Ah…Ještě jednou si projdeme náš herní plán a pak budete připraveni. Obránči, čo budete dělat?“

Obrátil svou pozornost k obrané čtveřici, která seděla na lavici nejblíže k němu.

Ricardo Carvalho se na něj nepřítomně usmíval, a kýval hlavou do rytmu písně, která k nim doléhala, až mu jeho plavá hříva černých vlasů vytvořila velmi prazvláštní účes. Naproti tomu Branislav Ivanovič zíral do země, automaticky mrkal očima a neslyšně pohyboval rty, jak si snažil vybavit si instrukce manažera. Ashleyho Cola plně zaměstnávalo vyjednávání o tom, ke komu do skříňky si může dát zbytek svých věcí a John Terry se věnoval pouze svému mobilu.

Ancelotti si pročistil svůj krk několika zakašláními a oslovil kapitána mužstva: „Johne?“

Terry překvapeně vzhlédl. „Oh, omlouvám se šéfe. Právě jenom píšu smsku Joeově manž…mojí manželce, jestli dorazila v pořádku na stadión.“

Ancelotti opět zatleskal do rytmu nějaké pouze jemu známé italské opery a zkusil to znovu. „Soustřeďte se! Takže, obránči…“

„Pane Ancelotti“, přerušil ho tichý hlásek.

Všichni hráči otočili svou pozornost na Franka Lamparda, který seděl sám v rohu šatny a momentálně byl zcela zaměstnán pojídáním dvojitého cheersburgra. Ani si nevšiml, že mu po tvářích stéká směska kečupu, majonézy a oleje. Po chvíli se mu přece jenom podařilo se dosyta najíst a zbytky hodil přes celou místnost do koše vedle Petra Čecha, který na něj jenom obdivně zíral.

„Když se hraje zápas takhle pozdě, v kolik hodin že je večeře?“

Ancelotti byl absencí pozornosti od svých hráčů už pěkně frustrován. Podíval se na hodiny a v panické snaze zaujmout zvedl obě ruce nahoru a začal jimi mávat ze strany na stranu. „Ale no tak kluči, na tohle nemáme čas. Takže, uděláme…

„Vypadají moje copánky pěkně? Sluší mi?“
, zeptal se nervózně bledý Florent Malouda, který kontroloval svůj vzhled v odrazu mastných vlasů na hlavě Michaela Ballacka.

Ancelotti už soptil vzteky a hlasem plným amoku pokračoval. „Ale tak už doprčič, mohli byste prostě…“

„Pane Ancelotti, hodný Paolo dostane dnes zahrát si šanci?“
, otázal se Ferreira.

„To už stačí!“, zařval Ancelotti. „Poslouchejte mě!“

Ale stále se mu nedařilo získat si pozornost svých svěřenců, když tu náhle vrazil do kabiny svojí hlavu rozhodčí. „Hráči Arsenalu jsou už připraveni a čekají už v tunelu, máte zpoždění!“

Hráči Blues se s námahou a protesty zvedli z vyhřívaných lavic a zamířili ke dveřím. Po cestě si protahovali svá unavená těla a Ashley Cole ještě urychleně uklízel posledních pár předmětů do skříňky Alexe, pár stoliberovek si ale musel vecpat do štulpen.

Jak ho míjeli jeho fotbalisté, Ancelotti ještě uděloval poslední pokyny. „Dva z vás budou neustále nalepení na Fabregasovi! A pamatuj si Didiere, kdybys nevěděl, čo dělat, prostě spadni a začni řvát!“

Petr Čech si nasadil své bílé rukavice a jako poslední odcházel směrem k tunelu.

Manažer ho jen tak tak doběhl, a zatáhl ho za dres. „Petře! Dávej si pozor na…“

Brankář se mu vyškubl, nasadil si svou helmu a upustil na adresu Itala pár nelichotivých poznámek ve svém rodném jazyce. Nakonec se s posměšným úšklebkem otočil a se slovy „To bude dobrý, to bude dobrý“, zamířil do čela svých spoluhráčů.

Hráči Blues ještě pro uvolnění poskakovali ze strany na stranu a protahovali se. Malouda celkem znuděně konverzoval s některými francouzskými protihráči, zatímco Ashley Cole se s pohledem upřeným do země a ruměncem na tváři vyhýbal všem pohledům svých bývalých spoluhráčů.

„Johne“, zašeptal Drogba, jakmile okolo něj procházel jeho kapitán, aby zaujmul svou pozici v čele řady hráčů Blues. Terry se na něj překvapeně díval, zatímco ho Didier chytil za rameno a odváděl ho stranou. „Říkal jsem si, že bys asi měl vědět, pokud tě pořád trápi ta věc s Vanessou…Nejsi v tom sám. Taky jsem s ní něco měl.“

Terry nemohl uvěřit svým uším. „Cože?…“

„Jo, je to tak“, šeptal dál Drogba. „Chvíli jsem s ní chodil. Někteří další taky. Takže bychom ti chtěli říct, aby sis to nebral moc osobně, řešit to můžeš i někdy jindy. Potřebujeme tě, abychom získali tři body.“

„Ale…jak se tohle k sakru mohlo stát?“

Drogba se nervózně ohlédl okolo sebe, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. Samir Nasri, který evidentně natahoval uši, aby slyšel, o čem si povídají, začal nervózně pohybovat očima ze strany na stranu, a najednou se začal strašně zajímat o logo sponzora na svém dresu.

Útočník se otočil nazpátek na svého kapitána. „Jednou jsme se spolu prostě sešli a užili si spolu skvělý večer…Dělali jsme si navzájem copánky a náramky pro štěstí…a pak se to prostě stalo. Vydrželo to pár týdnů, a bylo to mezi námi celkem vážné.“ Na chvíli se mu v očích objevil nepřítomný, zasněný pohled, a pak pokračoval. „Měli jsme se spolu jet potápět na Seychely. Ale mezitím mi jí přebral někdo jiný a tak se to nikdy nestalo.“

Najednou mezi ně vrazil hlavu Ashley Cole, a s omluvným výrazem spustil. „Jo, promiň, Drogu. To jsem byl já.“

Terrymu z takto rychlých a nečekaných zpráv vystřelovalo každých deset vteřin oboči nahoru, jak se nedokázal smířit s promiskuitou bývalé manželky Wayna Bridge a také s tím, jak populární vlastně v kabině Chelsea byla. „A co si s ní sakra měl jako ty, Ashley?“

„Zašli jsme si spolu do luxusní restaurace na kraji města…“ Colův obličej pohltila nostalgie. „Měli jsme rozkošnou večeři při svíčkách…Vypadala nádherně. Popíjeli jsme drahá francouzská vína a smáli jsme se jako malé děti. Pak jsme zašli na nějakou diskotéku, kde jsem jí ukázal, jak skvělý tanečník jsem. Na konci večera jsem jí odvezl v limuzíně k ní domů, po cestě jsme se jenom mlčky dívali na romantická světla okolo Temže.“

Najednou se v tunelu rozhostilo hrobové ticho. Všichni se dívali jejich směrem a oni nevědeli, kam s očima. Dokonce i Mikael Silvestre si asi dokázal uvědomit, o čem se baví, a zíral se na ně přísným, rodičovským pohledem.

„Ááále…co bych lhal, jenom si dělám legraci.“, prohlásil rychle a nervózně Cole. „Vzal jsem jí v noci na tréninkové hřiště, kde jsme si spolu zadováděli. Za taxi si ale musela zaplatit sama, kdo jsem, abych jí to platil? Tom Cruise?“

/Článek jsem objevil na jednom z mých nejoblibenějších blogů, arsenality.com. Připadal mi opravdu vtipný, a tak jsem se o něj s vámi chtěl s pár úpravami podělit. Pro někoho, kdo by nechápal, je myšlen v ironii. Pro fanoušky Chelsea – Neberte to osobně, jenom sranda :)/