Když na konci roku přišel email s možností lístků na semifinále Carabao Cupu s Chelsea, nenapadlo mě, že bych za pár týdnů opravdu mohl být přítomný postupu The Gunners do finále pohárové soutěže po 6 letech! Ale pěkně popořadě…
Vzhledem k velkému zájmu o lístky na ligová utkání jsem byl k možnosti získat lístky opravdu skeptický. Všeobecně je sice CC vnímán jako méně prestižní soutěž, ale pořád přeci jde o semifinále poháru a navíc proti “modrému” rivalovi z Londýna! Šance na přidělení lístků jsem tak považoval za minimální. Upřímně: nebýt optimismu mé manželky o lístky bych ani nežádal. Její “ za zkoušku nic nedáme” se nakonec ukázalo jako rada nad zlato!
V rámci nedůvěry jsem ani dlouho nekontroloval email (notifikace mám v rámci duševního zdraví vypnuté 😊). Nutkání zkontrolovat schránku jsem dostal na opravdu “příhodném” místě: na hřbitově…. Tomu nutkání jsem aspoň v nejméně vhodné chvíle návštěvy místa věčného odpočinku odolal, ale při odchodu už jsem na displeji hltal úvodního slova emailu od SC “Arsenal vám přidělil požadovaný počet lístků”!
Na euforický telefonát Terce jsem počkal aspoň na odchod z onoho vskutku nepříliš vhodného místa pro čirou radost a po jejím radostném a však nepublikovatelném projevu překvapení začalo plánování směn v zaměstnání a cesty do Londýna.
Tady si dovolím trochu osobní odbočku:
Arsenalu fandím od dob Thierryho Henryho, Denise Bergkampa a podobných velikánů kdy mě uchvátily záběry na romantické Highbury a krásné pojetí fotbalu, kterým se equipa Arséna Wengera prezentovala. Musím přiznat, že pro mě existují, kromě obligatního Totte*hanu, který byl v té době spíše pro smích, dva úhlavní rivalové. Po sportovní stránce to byl jednoznačně Manchester United (odpornou penaltu při přerušení Invincibles série jsem regulérně obrečel a dodnes Rooneymu nedopustil) a s nástupem Romana Abramoviče a Josého Mourinha pak právě Chelsea. V letech naivní puberty byl pro mě vstup bohatého investora do (nejlépe) průměrného klubu nepochopitelnou zásahem do mého romantického vnímání fotbalu jako hry. Od té doby jsem tak kromé NLD a bitev s Man United nejvíce prožíval právě matche s The Blues. Při představě, že opravdu uvidím na vlastní oči odvetu semifinále právě proti tomuto “nepříteli” se mě zmocnila euforie, skoro jako by mi bylo zase bezstarostných “náct” kdy pro mě zápasy Arsenalu bylo alfou a omegou a jedinou “starostí”.
V lednu jsem tak bedlivě sledoval první zápas semifinále a bojoval se smíšenými pocity, zda litovat otevřeného stavu do odvety 3:2 nebo mít radost že by mohlo jít o dramatický boj až dokonce. Všechny emoce pak umocnil email s lístky na zápas. Block 25 Row 5. Po několika překontrolování, zda opravdu špatně nevidím, mohla propuknout další euforie. Block 25 kde sídli Ashburton Army? Clock End? Páta řada za bránou? Otevřená bitva o finále CC, luxusní místa přímo vmě fanouškovské sekce? Co víc si přát! Následně pak už stačilo počítat dny, přežít klasicky náročný konec měsíce v práci a 02.února vyrazit směr Londýn!
Pro ubytování jsme zvolili už osvědčenou lokalitu nedaleko londýnského Toweru, odkud jsou dobře dostupná turistická místa ale i stanice metra Arsenal (půl hodina s jedním přestupem).
Úterý, tedy den zápasu, nás celým dnem provázelo počasí pro Anglii typické – déšť. Přesto jsme si užili něco z památek a po návratu na hotel již netrpělivě (upřímně hlavně asi já 😊) začali plánovat cestu k Emirates Stadium. Bohužel únava z cestování si vybrala svou daň – odpočinek se trochu protáhnul. Přesto když jsme dorazili k nedaleké stanici Aldgate chlácholil jsme se, že pořád máme dvě hodiny do výkopu, tedy že to v pohodě stihneme i s obligátními předzápasovými procedurami. Bohužel jsem se nemohl snad více mýlit. Z půl hodinové cesty metrem se díky výpadku jedné z linek stala cesta třikrát tak dlouhá. Přervaná doprava nám dokonce znemožnila přestoupit na první pokus. Následně bylo více než náročné narvat se do vlaku metra směr Arsenal. Přes dav nedočkavých fanoušků se nám to podařilo až na čtvrtý pokus.
Když jsme vystoupili kolem půl osmé na kýžené stanici potvrdilo se, že vše zlé je pro něco dobré – atmosféra při výstupu z metra byla perfektní. Popěvky fanoušků Chelsea protnul výkřik “shut up” jednoho z fanoušků v davu za námi. Pak už stanci rozeznívalo ikonické “Red Army” a další pokřiky na podporu Gunners. Přímo u metra jsme v silném lijáku zakoupili zápasovou šálu na památku a popěvujícím davem, se zastávkou na zakoupení zápasového programu jako dalšího cenného suvenýru, jsme se sunuli k Emirates Stadium.
Na místa jsme dostali při konci naší krásné hymny North London Forever (kolegům z SC se tímto omlouváme za pozdní příchod 😊) a zápas mohl vypuknout. To, že zápas nebyl žádnou oslavou útočného fotbalu asi nemusím rozepisovat. Upřímně? V takové atmosféře, při takovém zápase to bylo úplně jedno. Ashburton Army po levici hned vedle nás tvořila po celý zápas perfektní atmosféru, šperkovanou gesty a provokacemi k fanouškům hostům nad námi.
“Allez Allez Allez” nebo “Declan Rice in Red and White” zpříjemňovalo atmosféru taktické bitvy a upřímně jsem po celý zápas nepocítil větší nervozitu. Z našich borců prostě byla cítit sebejistota, to že postup je jasný cíl, za kterým si “kanonýři” prostě půjdou. Tuto atmosféru ještě umocnila možnost sledovat v druhém poločase naše obranná esa a jejich emoce zblízka. Gabriel, Saliba a speciálně Declan – sledovat tyhle borce a jejich nasazení tak bezprostředně je opravdovým zážitkem.
Nejpříjemnější moment samozřejmě přišel v závěrečných chvílích zápasu. Gól Kaie byl čirou explozí emocí, všem v ten moment bylo jedno, že v konečném součtu už vlastně nic neřešil. Emirates vybouchlo a “ 60 milions down the drain, Kai Havertz scores again” burácelo všude kolem nás. Sektory podporovatelů Chelsea se okamžitě po gólu vyprázdnil a euforie byla cítit ještě dlouho po závěrečném hvizdu. A následný zpěv “North London Forever”? Asi největší fanouškovský zážitek v životě (ta hymna se fakt sakra povedla), o to sladší, v jaký moment Emirates Stadium zněla – takže nás nemuselo mrzet, že jsme si ji tolik neužili před výkopem 😊.
Následná cesta na hotel už byla přes neutichající déšť klidná, zpříjemněná právě prožitými zážitky a melodiemi vítězných popěvků stále znějících v hlavě.
Na závěr navážu na slova z minulých reportů. Obrovský dík všem, kdo se podílejí na chodu SC i webových stránek. Přebírat se všemi žádostmi, tvořit obsah webu pro celou komunitou při zaměstnání a rodinném životě opravdu vyžaduje čirou vášeň pro věc, takže ještě jednou – díky za to všem!
A pokud jste dočetli až sem, dovolím si ještě jednu osobní poznámku. Emoce ke sportu patří, ať už ty pozitivní tak ty negativní. Ale pojďme si tenhle “vztah” k našemu milovanému klubu víc užívat. Takový, jaký je, se vším, co přináší – bez všudy přítomné negace, urážení a zatracování tady v diskusích (smutné trolly nepočítám 😊). Zažíváme po letech skvělou sezonu, buďme za to vděční. COYG!
