Výlet na Arsenal – Everton 1. 3. 2015

Nápad jet na zápas je u všech fanoušků starý skoro jako oni sami. Já osobně jsem chtěl jet už kolem roku 2011 (fandím od sezóny 2007/2008), ale vždycky tomu stálo něco v cestě. Peníze, čas, nebylo s kým jet. Až když se Bohy vydal v prosinci 2013 na zápas beze mě, nakoplo mě to konečně k tomu, že už bych v té záležitosti mohl taky něco podniknout. Tehdy se psal srpen 2014, začínala nová sezóna a my přilepení ke kalendáři vymýšleli, jak to uděláme. Nakonec padla volba na zápas s Evertonem, který nám přišel jako dost atraktivní soupeř, ale zároveň takový, u kterého bychom snad mohli vidět výhru a nějaký ten gól v síti Toffees.

Když jsme se zhruba v půlce ledna dozvěděli, že nám byly přiděleny lístky, začalo plánování. (Mimochodem, za lístky znovu moc díky Supporters Clubu. Snažil jsem se poděkovat i tou fotkou, tak snad to aspoň trochu pochopíte. Vězte, že tu dlaždici jsme hledali asi 10 minut. Děláte fantastickou práci, kterou možná někteří neocení, ale bez vás bychom na ten zápas nejeli.) Letenky jsme objednali přes Ryanair, bookovali jsme asi měsíc a půl před odletem a zpáteční letenka nás vyšla na 1350 Kč (Brno – Stansted). Ubytování jsme měli zařízené u kamaráda ve vypůjčeném bytě, takže tam s radama moc sloužit nemůžu. Po pátečním příletu jsme dorazili na byt, kde jsem musel provést takové malé čakry s kotlem, abychom se aspoň trochu ohřáli (luštit návod na kotel v angličtině je fakt chuťovka) a zhruba o půl třetí ráno jsme konečně ulehli do postele. Znavení, ale šťastní, protože nás čekal den v jednom z nejatraktivnějších měst na světě.

V sobotu jsme vyrazili poznávat Londýn. Město je fakt velké, moc se toho za jeden den stihnout nedá, ale něco přece jen jo. My dorazili vlakem na Liverpool Street a tam jsme viděli fanoušky West Hamu, proto nás nenapadlo nic lepšího, než na chvíli schovat čepice a šály s logy našeho milovaného klubu a vydat se s fanoušky Hammers k jejich svatostánku, abychom už pomalu začali nasávat anglickou fotbalovou atmosféru. Průvod na stadion byl celkem zážitek, i když ne ten správný, protože se přece jen zpívaly chorály špatného klubu. Chvíli před zápasem se nás ptal jiný fanoušek, jestli bychom chtěli lístky, my automaticky odpověděli, že nic nechceme a po deseti vteřinách jsme se na sebe podívali se slovy: „Proč jsme mu řekli, že nechceme? Vždyť chceme!“ Mezitím ale překupník už vyrazil prodávat jinam.

My se tak odebrali do centra, kde jsme si prohlídli ty nejvýznamnější památky Londýna a také Starbucks Coffee nedaleko od Trafalgar Square. Kafe můžu jenom doporučit. Když se setmělo, rozhodli jsme se ještě využít naší celodenní jízdenky a vydat se k chrámu anglického fotbalu, k Wembley. Na místě jsme zjistili, že už tam všechno připravují na finále Capital One Cupu mezi Slepicema a Čukotkou, takže jsme akorát rychle prošli kolem Mourinha namalovaného na zdi, odfotili pár fotek (nutno říct že ve vydatném dešti) a odebrali se domů. Večer padlo pár jablečných ciderů (doporučuju, prodávají je ve 2l petkách a jsou výborné), nějaké nachos a šlo se na kutě.

Neděli jsme celou věnovali našemu milovanému Arsenalu. Ke stadionu jsme dorazili už kolem půl jedenácté (zápas začínal ve dvě), abychom všechno stihli odfotit a užít si atmosféru. Několik desítek minut jsme strávili také ve fanshopu (Jestli jedete poprvé jako já, vyčleňte si čas, nebudete vědět, co si koupit dřív) a obdivováním soch Henryho, Bergkampa a sira Herberta Chapmana. Kolem čtvrt na dvě už jsme vešli dovnitř na stadion. Nebudu popisovat zápas, všichni jste ho asi viděli. Byli jsme po středeční blamáži s Monacem trochu nervózní, co nás čeká, ale kluci po trošku rozpačitějších úvodních 25 minutách začali šlapat a výsledkem bylo skvělé představení, korunované gólem Toma Rosického. Řeknu vám, na to jak jsme s ostatními fanoušky odpovídali komentátorovi na: The Arsenal goal was scored by number seven, Tomááááš.. Rosickýýýýýýýý!!!, na to asi nikdy nezapomenu. J

Po zápase jsme chtěli ještě nakoupit něco na večer, ať máme tu výhru jak oslavit, ale bohužel, v Anglii je v den zápasu v okruhu kolem stadionu na několik hodin zakázáno prodávat alkohol. Takže jsme výhru neoslavili až tak patřičně, ale srdíčko uvnitř bušilo ještě několik hodin po zápase. V pondělí už jsme vyrazili jen na krátké nákupy na Oxford Street (zajděte si do Primarku a taky do SportsDirect, dá se tam slušně nakoupit), dali jsme ještě jedno kafe ve Starbucks a vyrazili jsme směrem letiště. Ještě jedna rada, doražte na Stansted co nejdřív. To letiště je fakt velké a pokud vám při kontrole zabaví batoh tak jako mně, může se vám stát, že budete mít na přesun k bráně asi 10 minut a dopadnete takhle:

10 minut do zavření brány: „Tak Duty Free zóna nebude no, není čas. Jdem k bráně.“

5 minut do zavření brány: „Tyjo, Bohy, ta brána tu furt není, asi trošku zrychlíme.“

2 minuty do zavření brány: „Hej kámo tak asi běžíme, to tu furt není.“

2 minuty po zavření brány jsme k bráně konečně dorazili a uff, letadlo mělo 20 minut zpoždění. Mohli jsme tak letět do Brna, kde sice stálo auto s vybitou baterkou (ne, nechávat svítit světlo v autě tři dny není dobrý nápad), ale s trochou štěstí jsme našli pána s kabely a ten nám pomohl. Tímto jsme tak zakončili velkolepý trip do Londýna, který snad ještě několikrát zopakujem, protože ten zážitek prostě stojí za to.

COYG!