Brno – Londýn
pá 25.11. 2011
Je zima, první sníh. Už na brněnském letišti zahlédnu 11ti letého klučinu s šálou Arsenalu – jedou se starším bratrem též na Arsenal. Odbavení v pohodě, nakonec s oběma bratry Kanonýry sedíme v letadle a probíráme zítřejší zápas, jak kdo dlouho fandí, formu RvP a vůbec vše kolem Arsenalu. Doporučuju jim Fotbalovou horečku od Hornbyho, mám ji i sebou. Po tvrdším přistání a letištních procedurách čekám před Stansted na kamarádku Lucku, která si jede z Ipswitche užít víkend v Londýně. Je teplo. Kupuju lístky a po hodince nasedáme na easyBus směr Baker Street. Poté metrem na Euston. Tam už v hospodě čeká kamarád Abbé, co jsem ho léta neviděl a u kterého budeme spát. Pár piv, pokecat, kód na záchod je 3-5-2. Několik pokřiků („Oh to be a Gooner“, „Red army“, etc.) s náhodnýmy Gooners před nádražím. Po půlnoci z Euston vlakem na Watford Junction. Ve vlaku si mě dobírá podnapilý fanoušek West Hamu – vše se obejde bez konfliktu. Ještě dáváme kus řeči před spaním a pak spánek samotný.
Londýn
so 26.11. 2011
Ráno čaj, nákup, snídaně, odpočinek a kolem poledního se začínám opravdu těšit. Píše Asyd, se kterým na zápas jdeme, že doletěli v pořádku a domlouváme sraz na 16:45 u Clock Endu. Před druhou s Luckou vyrážíme na vlak opět na Euston. Počasí ideální, občas vysvitne slunko, teplota kolem 12 stupňů. Ve vlaku se zapovídám s asi 50ti letou fanynkou Arsenalu, která jede s manželem poprvé na Emirates, k hovoru se přidá asi 70ti letá paní a vzpomíná na nějaký užasný gól George Besta. Skvělé bylo, s jakým nadšením dokázala tato paní v letech ukazovat, jak balon letěl do sítě. Lucka si původně chtěla jít prohlédnout centrum, ale nakonec se jí nechce samotné, rozhodne se tedy se alespoň podívat, jak vypadá stadion a ukousnout trochu atmosféry z nadcházejícího zápasu. Houstnou zástupy červenobílých šál, cítím se jako ryba ve vodě. Na Euston hledám v mapě metra nejkratší cestu k Emirates, z ničehonic mne osloví mladík s mikinou australského rugbyového nároďáku a říká, že nejlepší je vzít to Victoria Line (světle modré metro) na Finsbury Park, nebo Highbury & Islington – velice příjemné setkání, máme prý Fulhamu nakopat prdel a užít si zápas. Vystupujeme tedy na Highbury & Islington (čekal jsem , na které stanici se většina Gooners přesune ke dveřím a jal jsem se je oddaně následovat). Cíl – prohlédnout si stadion na Highbury a dát si před zápasem pár piv v Gunners Pubu. Pohodová procházka přes Highbury Fields, mladí kluci hrajou fotbal, krásné odpoledne, srdce mi buší radostí. Pak přichází první z mnoha fantastických chvil – vcházíme na Avenell Road a před námi se ve vší kráse rýsují nápisy East Stand, Arsenal Stadium a obligátní kanón – jak jinak, než good ol‘ Highbury. Je mi skvěle. Pár foteček, na rohu Avenell Road a Bwood Street pokecáme s olomoučákem, co tam v bílém stánku prodává hamburgery a podobně (původně jel na rok, už je tam 9) a pak se vydáváme směrem ke Gunners Pubu. Už ze vzdálenosti 200 m je mi jasné, že atmosféra tam vládne špičková, před pubem hrozen lidí – našich lidí. U vchodu dva sympatičtí černoši (později se s oběma seznámím) – vyhazovači, věnují nám úsměv a pobídnou nás ke vstupu. Stávám se naprostou Alenkou v říši divů. Neskutečné! Napravo na pódiu hrají Away Boyz (2 MC’s a CD player) všemožné hity s texty jak jinak, než o Arsenalu (např. Beatles – I want to hold your hand s textem „We love you Arsenal…“ = „I wanna hold your hand…“ apod.). Nalevo je bar. Celkově je dost narváno, půl hospody řve „Oh to be a Gooner“ a „We love you Arsenal“. Lucka čeká opodál baru, kde je trochu místa a já zatím objednávám 2 Stelly. Během čekání se dávám do řeči se skupinkou štamgastů – poté, co vyjde najevo, že jsem letěl na zápas z ČR a že je to moje první návštěva Emirates, jsem přivítán ještě bouřlivěji, podání rukou, „I wish, they will win for you today…“ a podobné projevy sounáležitosti a podpory. Cítím se jako doma, nikde jinde jsem tenhle pocit neměl intenzivnější. Patřím sem, tohle je moje místo. Absolutní štěstí! Jdeme na zahrádku, kde je atmosféra stejně úžasně červenobílá. V průběhu se přidávám ke skandování, jsem v euforii. Užiju si chvilku slávy, kdy sám začnu předzpívávat „Red army“ a celá zahrádka se sborově chytí. Všude úsměvy, naprosto božská a přátelská atmosféra. Bavím se s jednou skupinkou 3 starších chlapíků a 1 pubertálního syna o zápase a hráčích, koho koupit a koho vyhodit. Ptají se mě na Rosického. Přiznávám, že je spíš za zenitem, ale šajtli že má pořád dobrou. Ve frontě na záchod se mě 50ti letý chlapík ptá, jak vidim výsledek. Odpovídám: „I hope 4:1 – it’s my first time on Emirates, so we have to win!“ – reakce: „I see it 3:1. And welcome home, son.“ A mnoho dalších podobných malých a přesto milých okamžiků. Malí kluci (10 – 12 let) si se mnou dávají high-five. Kupuju odznáčky od chlapíka, co má mikinu „Why trust in god? We are Arsenal!“ Píšu Asydovi, že jestli sem nepůjde alespoň po zápase, je nula. Užívám si každou vteřinu. Slast! Po 3 pivech jdeme na stadion, mezitím se setmělo, uličky Highbury dostaly pohádkový nádech, davy se pokojně šinou k Emirates. Stadion je krásnej. Dvě 70ti leté babičky o hůlkách, omotané klubovými šálami a oděny v dresech debatují o Nasrim („Of course, he’s a greedy little cunt…“) U Clock Endu (konkrétně vchod N) čeká Asyd. Jedno větrné foto, domluva s Luckou, kde bude čekat a jdeme dovnitř. Lístek do čtečky a turniket se otvírá. Vestibul plnej lidí, bzukot, semtam nějaké skandování. Jsem v tranzu. Berem dvě vody s sebou a jedno pivo na půl v dolním vestibulu a jdeme hledat vchod na blok 123. Bary jsou v pohodě, ani jsme nečekali nějak dlouho, celkově dobré zázemí. Po schodech vyjdeme nahoru, včelí úl. Vcházíme tunelem na místa. Mekka! Na to, že má Emirates kapacitu 64000 mi připadá útulnější a možná menší, než třeba Andrák v Olomouci. Trochu mě to mate, ale po chviličce se s tím spokojeně smiřuji. Hřiště perfektně střižené, výhled na něj super. Všechno jako na dlani. Zdravíme spolusedící z ČR (Martina, Petru a Pavla). Nalevo zase sedí pár z Izraele. Mužstva vchází na hřiště, jsem neschopen slova. Zápas samotný podrobně popisovat netřeba, všichni jsme ho viděli. Přidám ovšem pár poznatků. Akustika stadionu by mohla být lepší, chanty nezní moc jednotně. I když jsme byli poměrně vysoko, výhled byl díky strmým tribunám výborný. Vzhledem k tomu, že jsme v zásadě kromě posledních 20ti minut nehráli nic moc, se nefandilo nijak vášnivě, nervozita byla cítit jak v hřišti, tak v hledišti. Andrej měl dát víc pozor a nebýt v ofsajdu, mohli jsme pohodlně vést už od začátku. Taky se vůbec nevrací, lenoch. Theo je možná větší miláček publika, než RvP (Sekavé pokřiky (až z toho běhal mráz) „Theo“ byly slyšet během zápasu nejvíc a po zápase Theo jako jedinej oběhl kolečko a zatleskal fanouškům. Všichni zmizeli zklamaně do kabin.). Jinak to bylo samozřejmě jak z jiného světa, vidět celý zápas na vlastní oči, člověk má přehled o všem (a řekl bych, že jsme si lepší úhel – seděli jsme takřka za brankou – nemohli přát), o každém hráči, o tom, jestli se čárovej dloube v nose, nebo tom, jak Arséne nervózně popochází kolem lavičky. O poločase nic zvláštního, trošku fronty na záchod, jinak žádná mačkanice, spíš pohoda. Dal jsem si fish and chips a chutnalo. Jdem zpátky na místa a už se hraje. Když jsme pak inkasovali gól, kromě sektoru fanoušků Fulhamu bylo ticho, jak v hrobě. Polilo mě horko. To přece nemůžem prohrát. Nicméně se začalo víc fandit, začali jsme mít víc ze hry, ale na víc, jak na remízu to bohužel nestačilo. Oslava gólu byla samozřejmě grandiózní, hukot, celej stadion skákal, jako pominutej, my taky, Izraelec se najednou objevil o tři místa vedle, inu euforie. Nejvíc mne ovšem překvapil fakt, že celej zápas i s přestávkou v mym prožívání trval 15 – 20 minut. Neskutečný, jak to uteklo. Konečný hvizd, standing ovation, nadáváme na fanoušky, co odcházej bez děkovačky, nakonec i Theo mizí do šatny. Další cíl – vyzvednout Lucku a jít ještě do Gunners Pubu. Před stadionem se ještě zakecáme z obřím černochem a jeho přítelkyní, nadává, jak je to na hovno, že jenom remíza a že „Tottenham is shit“. Smíšeni s davem jdeme už známou cestou kolem Highbury k olomouckému stánku, vyzvednem Lucii a míříme do ještě nenaplněného Gunners Pubu. U vchodu mě vyhazovači s podáním ruky pozdraví, jeden prohodí: „We should be glad for that point.“ Dáme nějaký piva, probíráme zápas, Gunners Pub se plní, Away Boyz jedou na plné obrátky, zpívá se, nálada i přes výsledek výborná. Po dvou pivech se loučíme s Asydem, manželka na něj už čeká a ještě zůstáváme. Dobře děláme – venku se rozjede velký fandění, poslechnu si i pár nových chantů – nejvíc se mi líbilo „Per Mertesacker“ na melodii Macarena. Pak se často zpívalo „Red Army“, „We won the title on the Shat Hart Lane“, „We Love You Arsenal“, nějaká věc na Harryho (Redknappa), které jsem rozuměl jen zčásti. Taky chvíli kecám s nějakejma švédama, byli aj na Bedrychovi a fandili mu. Jeden chlapík, co jsme se seznámili u olomouckého stánku („Hey, are you from Czechoslovakia? You speak like that!“) se se mnou chce vyfotit před fotkou Bergkampfa s pohárem, povídáme si o tom jeho památnym gólu po přihrávce Pirese a tak. S blížící se půlnocí se Pub pomalu vyprazdňuje, v klidu se loučíme, přátelská obětí, „Come back soon, lad!“ a pomalou procházkou jdeme přes vylidněné a klidné Highbury na metro. Nad Highbury Fields ještě krouží vrtulník. Před hospodama u Highbury & Islington to ještě žije. Příští stanice – Euston – tam přesedáme na Overground domů. Na gauči cigaretu a trochu Cideru, ještě ofrankuju a napíšu pár pohledů a se zavřením očí usínám. Naprosté emociální vyčerpání. Víc krásy jsem v jednom dni ještě nezažil.
Londýn – Brno
ne 27.11. 2011
Na 10:00 na ráno jsem měl koupený lístek na easyBus z Baker Street na Stansted. Večer jsem se koukal, že vlak na Euston, abych to stíhal, jede 9:05. Vstávám po půl deváté, kvapně se rozloučím a jdu na vlak. Zjišťuju, že jsem se díval na Mondays – Fridays, ne na Sundays. Takže jedu až 9:27 a bus mi samozřejmě ujede. Mňo, na lístku píšou, že do hodiny po odjezdu zaplaceného busu mě bez příplatku vezmou dalším, pokud nebude plno (čehož se zlehka obávám – jsou to minibusy pro cca 15 lidí). K tomu o víkendu nejezdilo metro, kterym jsme přijeli v pátek z Baker Street na Euston Square, takže musím hledat alternativní spoje (příjemná věc, když spěcháte). Jedu oklikou přes Oxford Street. Je přesně 10:20 – sprintuju k zastávce, autobus startuje, zaťukám, řidič otevře, řekne: „Lucky boy…“ – místo naštěstí je. Na letišti snídaně v Burger Kingu, na zahrádce před letištěm čaj s mlékem – můžu se slunit a číst program včerejšího zápasu (rozhovor se Santosem, Theem a další spousta zajímavého čtení), než bude čas k odletu. Nechce se mi vůbec odlítat, je krásný den, teploučko a navíc – pryč od Arsenalu, to je smutný pocit. Odlet…
Více fotek ZDE nebo ZDE.
/Burkhar/
