Když mi Mikec během zápasu s AC říkal, že se chystá setkání několika goonerů v Olomouci, nevěděl jsem, jestli pojedu. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a dnes už vím, že jsem udělal dobře. Akce totiž i přes pár komplikací byla naprosto bezvadná. Ale hezky popořádku.
Invaze na Hanou byla naplánována hned z několika stran. Z Prahy se vypravil Hans, ke kterému se měl v Pardubicích připojit Princezna. Ze Šumperka vyráželi Patrik a Ondra. Naše nejpočetnější skupina postupovala od jihu. Přesun začal krátce před jedenáctou, když jsem v Blansku nasedl na rychlík. V Brně se ke mně přidali Mikec se Zeekem. Společně jsme pak vyrazili vstříc Králi Hané, zápasu s Villans a snad i nějakému tomu pivku.
Idylka však netrvala dlouho. Když jsem viděl Mikecův zachmuřený obličej během telefonátu s Princeznou, dělal jsem vtípky, že indiáni asi vytrhali koleje. Bohužel jsem nebyl daleko od pravdy. Emma totiž Arsenalu nefandí a tak ji nenapadlo nic jiného, než shodit pár stromů na trať, kterou měli přijet Hans a Princezna. Nálada v kupé rázem o něco poklesla, přece jen však v nás zůstávala malá jiskřička naděje, že by to mohli stihnout. Nás naštěstí stejná kalamita nepotkala a tak jsme krátce před třináctou hodinou dorazili do Olomouce.
Tam už nás na nádraží očekával Král Hané. Po nezbytných uvítacích ceremoniích nám oznámil, že mají ještě dorazit dva kluci ze Šumperka. Taky nás uklidnil informací, že vichřice se už Olomoucí prohnala, takže nehrozí, že by nás někde cestou zachvátila. Bohužel zprávy o Hansovi a Princezně byly stále černější a my jsme se začali postupně smiřovat s tím, že se k nám dnes už nepřipojí. Po půl hodině dorazili Ondra a Patrik a tak už nic nebránilo tomu, abychom se pomocí trolejového královského kočáru přesunuli na místo určení.
Restaurační zařízení vybral Král opravdu stylové. Znáte snad lepší místo pro sledování zápasu Kanonýrů než je Zbrojnice? Pár piv po dlouhé cestě přišlo vhod. Spolu s hladinou alkoholu postupně stoupalo očekávání i nervozita z blížícího se zápasu. Přes informace některých „seriózních“ internetových plátků, že vedoucí trojice v tomto kole potká lehčí soupeře, jsme všichni věděli, že Villans si asi jen těžko dají 3 vlastní góly a s ostudou se vrátí domů. Chvíli před zápasem se naše skupinka rozšířila ještě o jednoho goonera, jmenovitě o Afra, který, ač nemocný, si takovou událost nemohl nechat ujít.
Samotný zápas jste snad viděli téměř všichni, takže vám musí být jasné, jak to u našeho stolu vypadalo. Po nešťastném vlastním gólu byly nejčastěji slyšet prosby o vyrovnání do poločasu. Po přestávce se zase ozývaly modlitby za rychlý gól, ani ten ale nepřišel. S postupem času čím dál víc klesala nálada a množily se nadávky, ale i prosby. V nastaveném čase i největší optimista Mikec slevil, ze svého požadavku na výhru a modlil se spolu s námi za gól na 1:1. Spousta z nás už přestávala doufat, když najednou přišla spása z nebes, přesněji tedy z Nicklasovy kopačky a my tak mohli nakonec přece jen dát průchod svojí radosti. Ten okamžik byl nepopsatelný, naprostá exploze štěstí, okamžik vysvobození, tohle doma u televize nezažijete. Proto mne a myslím, že nejenom mne, mrzel pohled na prázdná místa na Emirates Stadium, kterých ke konci zápasu stále přibývalo. Nechápu, jak někdo může odejít ještě před koncem takto napínavého zápasu. Srdce mi bilo zrychleným tempem ještě půl hodiny po něm.
Pohroma tedy byla zdárně zažehnána a my jsme se mohli vrhnout do oslav těžce vydřené remízy. Zazněly první chorály, včetně nové klubové hymny „The Wonder of You“, proběhlo hromadné focení, živě se diskutovalo na všechny možná témata kolem Arsenalu. Zhruba hodinu po zápase se ve Zbrojnici zavíralo, a tak jsme se pod Královým a již i Královniným vedením přesunuli o pár metrů dále a níže do jakéhosi klubu. Tam už zpěv chorálů propukl naplno. Hlavně díky Mikecovi po pěti minutách všichni přítomní věděli, že Arsenal opravdu milujeme, že Arsene Wenger je jenom jeden a že Ashley Cole je zku*venej s*áč. Obzvlášť chorál na Eduarda mi velmi silně utkvěl v paměti. „Duu-du, Duu-du, Duu-du, Dudu“ mi zní v hlavě ještě teď, když to píšu. Po necelé hodině však personálu došla trpělivost a byli jsme požádáni, abychom se „trochu ztlumili“. Se slovy: „Co je to za hospodu, že si tady člověk nemůže ani zabékat?!“ jsme postupně dopili a vyrazili do ulic hanácké metropole, kde jsme ve skandování vesele pokračovali.
To už se ale přiblížil čas odjezdu naší jihomoravské skupiny. Dali jsem si ještě rychlé pivko, trochu si zaskandovali na tramvajové zastávce a nastal čas loučení. To proběhlo natolik rychle, že jsme ani nestačili Králi Hané pořádně poděkovat. Učiním tak tedy nyní. Děkujeme Jeho Královské Výsosti, za jeho vzornou péči o všechny přítomné goonery. Doufám, že mu to budeme někdy moci oplatit. Děkuji i Ondorovi, že s sebou dovezl vlajku a dotvořil tak správnou atmosféru. Díky Mikecovi za skvělou organizaci při zpěvu chorálů a taky díky všem ostatním goonerům za milou společnost. V neposlední řadě děkujeme všem členům personálu i hostům námi navštívených restauračních zařízení či dopravních prostředků za toleranci a shovívavost.
Jedinou poskvrnou na jinak téměř dokonalém večeru tak zůstala nepřítomnost Hanse a Princezny, na které jsem se nejen já velice těšil. I tak to byl pro mne úžasný zážitek. Bylo to poprvé, co jsem sledoval zápas Gunners v tak velké skupině goonerů a musím říct, že je to paráda. Ti z vás, kdo sledují zápasy jenom doma u televize netuší, o co přicházejí. Proto neváhejte a když se dozvíte o nějakém srazu někde poblíž místa vašeho bydliště, určitě dorazte. Nebojte, my nekoušeme. Jediné, co vám v naší přítomnosti hrozí, je mírný ranní bolehlav a unavené hlasivky.
{mos_fb_discuss:36}
