GERRARDS – London Football Trip (AFC v. MUFC)
Part 1 (prequel vynechán…)
Zabalil jsem si věci do batohu s logem Arsenalu. Jiný batoh ani nemám, každopádně celá procedura se vešla do pár minut. Pár nutných kusů oblečení, dres a hlavně letenky, autobusový lístek z letiště do Londýna a samozřejmě to nejdůležitější – lístky na fotbal.
V úterý večer jsem vyrazil na Letiště Václava Havla, kterému já nikdy nepřestanu říkat Ruzyně. Z balkonu téměř koukám na runwaye, z Řep je to opravdu kousek. Už když jsem v Praze nastupoval do letadla (oděn do červené bundy s kanónem na hrudi) slyšel jsem první narážky. Nějaký chlápek ve středních letech prohodil směrem ke své manželce, když jsem okolo nich procházel uličkou: „See, Arsenal supporters are everywhere.“ (Vidíš, fanoušci Arsenalu jsou všude). Ale neříkal to nadšeně, znělo to spíš tónem, že už jich má po krk.
Když jsme přistáli na Stanstedu, prošel jsem nutnou kontrolou. Cestovat na lehko má nespornou výhodu v tom, že nemusíte čekat na bagáž a starat se, jestli vám ten kufr někde neztratili. První, co jsem na letišti udělal, byla návštěva trafiky. Měl sem s sebou spoustu dvacetilibrovek, jinou bankovku britského šterlinku má peněženka neznala. První poundy padly na FourFourTwo, nejlepší fotbalový magazín na světě, nové březnové vydání. V jedenáct večer britského času vyjel můj autobus do Londýna, na nádraží Stratford.
Hned vedle Stratfordu je London Olympic Park, kde je umístěna většina sportovních budov a zařízení, které hostily předloňské Hry. Je tam i park Lee Valley (podle řeky Lee), což mi připomnělo olympijský vodní kanál Lee Valley White Water Centre (a hlavně Roberta Zárubu, jak se to snažil vyslovovat co nejbritštěji to dovedl… „lííí uoli uájd uodr sedr“). Ten kanál Vávry Hradílka je ale mnohem dál severněji, až za městem.
K Olympijskému stadionu jsem se bohužel nedostal, celé okolí je rozestavěno a přestavováno, takže na mohutnou konstrukci jsem koukal jen zpovzdálí (navíc ve tmě). Procházel jsem kolem London Aquatics Centre, budovy, kde se odehrávaly olympijské plavecké závody. Vydal jsem se pěšky do hotelu, který jsem měl směrem na západ na Hassett Road (od nádraží Stratford ho dělil přibližně právě ten Olympic Park). Měl jsem vytisknutou nějakou provizorní mapu s pár hlavními ulicemi. Ale jinak to beru tak, že jsem přece z města, tak se neztratím. Vím, která zastávka je nejblíž, tak si vždycky poradím. Alespoň podle toho, co jsem si doma našel na mapě a jak si to pamatuju.
Chtěl jsem se projít pěšky, horší bylo, že kvůli rozestavěnému Stratfordu jsem si musel trochu zajít. Došel jsem ke sportovní hale Copper Box Arena, ale odtud cesta nevedla přímo, musel jsem to obejít až na Eastway, která se stáčí zase zpět na jih, takže jsem udělal takový půlkruh kolem rozestavěných ploch, abych se dostal dál za Copper Box Arenu. Pak už to byl jen kousek do mého hotelu Silkhouse. Je to 1* hotel, v zásadě jsem chtěl pouze postel, ale nemínil jsem bydlet v nějakém smíšeném pokoji na ubytovně. Chtěl jsem pokoj sám pro sebe, abych si tam mohl nechat nějaké věci a tak. Silkhouse byl fajn. Na recepci mou rezervaci akceptovali, ale přidělili mi rodinný pokoj, protože zřejmě neměli žádný volný single room. Takže jsem měl pro sebe mísnost se dvěma dvojpostelemi. Navíc tam byla telka, tak jsem ještě zhlédnul na ITV pořad Guinness World Records a šel zalehnout.
Ráno jsem se vypravil na nejbližší zastávku Homerton, za 11.40 liber koupil celodenní lístek na městskou dopravu do zón 1-4. Homerton je stanice London Overground, neboli nadzemky. Tou jsem se vydal na stanici Highbury & Islington, kde jsem posléze vystupoval ještě několikrát. Overground byl přecpaný, bylo okolo osmé ráno a lidi jeli do práce. Na H&I jsem původně chtěl přestoupit na metro, ale nakonec jsem si řekl, že půjdu pěšky. Cíl byl jasný – Emirates Stadium. Už od Highbury & Islington cedule jasně informovaly, kudy ke stadionu. Ono to ani nebylo potřeba, zkrátka pořád po Holloway Road, až se najednou v průhledu jednou z bočních ulic vynořila obří budova ve stylu UFO.
Na jižní straně stadionu (The Clock End) je The Armoury, oficiální fanshop Arsenalu. Otvírali až v 9, tedy zhruba za půl hodiny. Tak jsem obešel stadion. Na jeho zdech jsou vyobrazeny klubové legendy, všechno jsem si pochopitelně poctivě přečetl a vyfotil. V hlavě jsem měl okamžitě pocit „sem patřím a nikdy odtud nechci pryč“. U stadionu je rozmístěno pár soch věnovaných klubovým legendám. Ta Thierry Henryho je na můj vkus dost zastrčená a měla by být postavena někde transparentněji. Na severní straně (The North Bank) má sochu Tony Adams, „Mr. Arsenal“. Také je tam budova muzea The Gunners.
Přes West End jsem dokončil celý okruh a konečně zamířil do The Armoury. Na řadu přišlo utrácení. Kamarádovi z fanklubu jsem slíbil, že mu dovezu dres se jménem „Hoogendijk“. Chlápek ve fanshopu netušil, co to je a ptal se mě, jak se to vyslovuje. Vysvětlil jsem, že nejsem Nizozemec, ale připojil jsem můj skromný odhad výslovnosti. Jméno Hoogendijk mu nebylo vůbec povědomé, jde o novou posilu Arsenal Ladies FC, Anouk Hoogendijk.
Když jsem mu to vysvětlil, řekl mi, že tam pracuje tři roky a za tu dobu si nikdy nikdo nenechal dávat na dres jmenovku hráčky ženského týmu. Je hezké být v něčem první. Prohlásil jsem, že mě to udivuje, protože Arsenal Ladies jsou poměrně úspěšné. „Jo, úspěšnější než mužské áčko,“ souhlasil se smíchem pracovník The Armoury (já jsem to odkýval s tím, že jsem to tak myslel, jen nechtěl vyslovovat nahlas).
Po opuštění obchodu, kde bych byl schopen utratit stovky quids, jsem se vydal opět kolem stadionu. Na severu u muzea zabočil doprava a přes The Ken Friar Bridge došel ke starému Higbury, domácímu stadionu Arsenalu z let 1913-2006. Tento svatostánek byl přestavěn na bytový komplex zvaný Higbury Square. Na místě, kde byla travnatá plocha, je park. Tribuny ale drží konstrukci z doby fotbalového využití. Rozhodně bych tam chtěl bydlet, příjemná lokalita, zeleň a pár desítek metrů k novému stadionu. Na Highbury Square si byt koupil například legendární křídelník Robert „Bob“ Pires. Po nostalgickém vzpomínání na Highbury jsem se vydal na Arsenal Station, protože jsem měl v plánu navštívit i další fotbalové stadiony…
Part 2
Vstup do Arsenal Station byl vlastně mou premiérovou návštěvou London Underground. Metro Arsenal je na modré Piccadilly line. Vydal jsem se přímo na Piccadilly Circus, notoricky známé náměstí se stejnojmennou stanicí. Právě tam se totiž nachází atrakce Ripley’s Believe It Or Not. Je to muzeum různých rekordů a zvláštností, něco podobného jako Guinness World Records. Když jsem vešel dovnitř, zeptal jsem se uvádějícího černocha na podrobnosti. Muzeum je pětipatrové a vstupenka stojí 27 liber, nic levného. Každopádně určitě by to za tu zábavu stálo. Ptal jsem se, jestli existuje nějaký kratší okruh, ale prý ne. Neměl jsem zas tolik času, přeci jen jsem to pojal hlavně jako fotbalový výlet. A když už bych utratil 27 liber za pro mě nejlákavější atrakci v Londýně, tak bych to nechtěl odbýt. Takže si Ripleyho neuvěřitelný svět důkladně prohlédnu až při nějaké z dalších návštěv britské metropole.
Vrátil jsem se zpátky do metra a po Piccadilly line pokračoval na stanici South Kensington, kde jsem přestoupil na zelenou District line. Mířil jsem totiž na londýnský „středozápad“. Vystoupil jsem na zastávce Fulham Broadway, ze které je to jen pár set metrů po Fulham Road ke stadionu Stamford Bridge. Domov Chelsea FC se pyšnil velmi pěkným dvoupatrovým fanshopem. Mně se tam samozřejmě nic moc s touto značkou nelíbilo, ale fanoušci Blues by si tam určitě dovedli vybrat. K dostání byly stále ještě suvenýry s tématem dnes již bývalé no.10, Juana Maty. Není divu, že na všech těchto předmětech svítil výrazný nápis SALE v červeném rámečku.
Poté jsem se vrátil na Fulham Broadway a po lince District pokračoval dál na západ. Mezi fotbalovými fanoušky koluje mýtus, že stadiony Chelsea a Fulhamu jsou hned vedle sebe, protože Stamford Bridge je na Fulham Rd. Já jsem ale věděl, že tyto stánky dělí více než dva kilometry a v nabitém programu jsem nechtěl ztrácet čas ani síly, a tak jsem to vzal metrem. Asi jsem měl ale vystoupit už ve stanici Parsons Green a ne až v Putney Bridge. Tam na mě sice okamžitě koukaly ukazatele, kudy ke stadionu Fulhamu, jenže cesta vedla k řece Temži a tam se směrovky vytratily. Věděl jsem, že stadion Craven Cottage je hned u vody, ale v tu chvíli jsem byl uprostřed baráků, takže jsem ho neměl na dohled a nevěděl, kterým směrem se vydat. Riskl jsem to po proudu vody, pak jsem se ještě optal nějakého pána a ten mi potvrdil, že jdu dobře. Došel jsem do Bishop’s Parku, který je hned v sousedství řeky a stadionu. Parkem se prohánělo pár cyklistů a běžců, ale jen hrstka. Od vody foukal poměrně silný vítr, a navíc bylo dopoledne v pracovní den, těžko očekávat spoustu lidí v parku.
Prošel jsem zeleným rájem a už na mě koukala plechová jižní tribuna. Kolem ní jsem došel až na východní John Haynes Stand. Stařičký stadion Craven Cottage je naprosto kouzelný. Východní tribuna z ulice vypadá jako normální blok baráčků, nijak nevybočující z ostatních okolních ulic. U hlavního vchodu Cottage Gate stál na velké ceduli nápis LIVERPOOL, nad nímž byla upřesňující data: Wednesday 12 Feb K.O. 20:00. Hned vedle je kavárna a před ní socha Johna Haynese, po němž je toto křídlo pojmenováno. Na této straně stadionu se nachází také fanshop. Stadion Fulhamu mě uchvátil tou atmosférou staré dobré Anglie a rád bych se tam někdy podíval na zápas.
Po pár posledních pohledech na John Haynes Stand jsem vyrazil někam směrem Parsons Green. Protože jsem neměl žádnou mapu, tak to bylo jen tak přibližné. Na jedné z rušných ulic jsem na zastávce nastoupil do Double Deckeru. Byla to linka 430 a směřovala na South Kensington, což se mi hodilo. Chtěl jsem totiž na Piccadilly line. Cestou jsem si to ale rozmyslel a naplánoval si, že se pojedu podívat na stadion West Hamu. Na South Kensington jsem si tedy místo modré linky vybral znovu tu zelenou – District line. Čekalo mě rovných 20 stanic do opačné části Londýna. Upton Park je totiž paradoxně dost blízko hotelu, kde jsem byl ubytován. Jen je to na opačnou stranu než stadion Arsenalu, východně od nádraží Stratford.
Nakonec jsem vystoupil už ve stanici Monument, protože jsem se chtěl podívat na London Bridge a výškovou budovu The Shard. Mezitím se ale z lehkého deštíku stal obrovský liják. Z metra jsem tedy došel na London Bridge, udělal pár snímků The Shard. Taky jsem z mostu koukal na Tower Bridge a křižník HMS Belfast, takže jsem v dešti ještě vyfotografoval tyto dvě pozoruhodnosti přímo z London Bridge. Pak už jsem mazal zpátky do podzemky, i tak to stačilo, abych byl úplně promoklý.
Pokračoval jsem po zelené dál až na stanici Upton Park, která svým názvem indikuje domov The Irons. Stadion West Hamu se sice oficiálně jmenuje Boleyn Ground, ale podle lokality je často nazýván právě Upton Park. Z metra vede ke stadionu ulice Green Street, kterou fotbaloví fanoušci dobře znají zejména díky tematice hooligans. Ostatně, její jméno figuruje i ve filmových názvech.
The Boleyn Ground má sice kapacitu jen něco přes 35 tisíc míst, ale jeho západní tribuna The Alpari Stand působí velmi majestátně. Byla postavena až v roce 2001 a pojme až deset tisíc diváků. Pohled z Green Street v důsledku trochu klame a člověk by odhadoval, že stadion WHU bude mít přes padesát tisíc míst.
Po neodmyslitelné návštěvě fanshopu Kladivářů jsem se vrátil zpátky na Upton Park station, abych popojel dvě stanice na zastávku West Ham. Tam jsem přesedl na šedou Jubilee line, kterou je to pouze jednu stanici na konečnou – Stratford. Jak už jsem psal, Stratford byl hlavní lokalitou OH 2012. Na nádraží tyto hry připomíná výpis britských olympijských i paralympijských medailistů.
Na nádraží jsem přestoupil na nadzemku a zase dvě zastávky popojel na Homerton, kde byl můj hotel. Vyměnil jsem zmoklé oblečení, trochu si odpočinul, dobil baterii v mobilu (abych mohl pokračovat v obrazové dokumentaci i večer) a přečetl pár článků ve FourFourTwo.
Přemýšlel jsem nad tím, že musí být psychicky dost náročné být fanouškem Tottenhamu a cestovat v Londýně metrem – z reproduktorů neustále slyšíte slova „Mind the gap“. Co mě při tom cestování taky dost zarazilo, jak hrozně nefotbalově na mě Londýn působil. Nikdo neměl žádný kus oblečení s logem oblíbeného týmu, nikdo se v metru nebavil o sportu, nikdo nečetl v novinách sportovní přílohu. To se mi v Praze nestane, když pojedu tramvají na Anděl, odtud metrem na Václavák, tak tutově potkám alespoň jeden sign zájmu o sport (ať už v podobě hadrů, tiskovin nebo rozhovorů). A to ani nemusím počítat, že byl zrovna matchday a v Londýně se měl hrát šlágr Arsenal v. Man United.
Ono celkově Londýn působí dost bizarně. Nevadí mi, že je kosmopolitní, ale čeho je moc, toho je příliš. Všude jen Arabové, Asiaté a černoši (ještě, že tak, jediní aspoň mají anglické vzezření). Potkat typického odkojeného Angličana je dost složité, když je to tak jeden člověk z dvaceti. Člověk jede nadzemkou a slyší asi 5 jazyků, z nichž ani jeden není angličtina. Nejsem rasista, ale přiznávám, že když si jedu na ostrovy vychutnat anglickou kulturu, tak mi tohle dost kazí zážitek – poslouchat všechno možné od čínštiny, korejštiny přes arabštinu až po balkánské jazyky… „fu*king hell“.
Part 3
Potom už jsem se konečně vypravil za tím, kvůli čemu jsem vlastně přicestoval. Přestože do zápasu zbývalo slušných pár hodin, já to mašíroval na Homerton, abych už podruhé během dne využil nadzemku k cestě na Highbury & Islington. Protože jsem toho přes den moc nesnědl a měl jsem spoustu času, tak jsem se na Holloway Road stavil v supermarketu Waitrose, abych si koupil nějaké pečivo. Tam jsem zažil nejvtipnější scénu z celého tripu. Transvestita nasraně hrubým chlapským hlasem nadával, protože mu nefungovala samoobslužná pokladna. Hodně bizarní zážitek.
Za pochodu jsem se posilňoval máslovými croissanty a na ulici mě zastavil kluk zhruba stejného věku. Viděl mě oděného do těch správných barev, tak se mě ptal, kde najde The Rocket Pub. To je nejznámější hospoda fanklubu REDaction Gooners. Jako zkušený 1-day Londoner jsem mu poradil, protože Rocket byl přímo na Holloway Road a kluk to měl asi dvě stě metrů. Cizinec radí cizincovi v Londýně, jak už jsem psal – kosmopolitní město.
Měl jsem hromadu času, přesto jsem se už vydal k Emirates Stadium. Po ulicích už chodily hloučky lidí v červenobílých čepicích, šálách či bundách. Zbývaly asi tři hodiny do výkopu a u pokladen stálo s poslední nadějí na lístek pár desítek lidí. Patrně bez jakékoliv šance. Od stadionu jsem se vrátil na třídu Holloway Rd a pokračoval dál. Zašel jsem do Costy na kafe, z batohu jsem vytáhl časopis Respekt, co jsem si koupil ještě v Praze na letišti. Přečetl jsem si tam rozhovor s Aloisem Hadamczikem a v tu chvíli mi došlo, že vlastně zrovna naši hrajou první zápas na Olympiádě. Cestou z kavárny jsem přes Facebook zjišťoval situaci u kamaráda a na otázku „Jak hrajem?“ přišly v rychlém sledu tři odpovědi: „Jako idioti..0:3 / Kovář už šel ven, nastoupil Salák / Dva góly čistě jeho.“ Hm, pecka.
Zamířil jsem zpátky ke stadionu, už se setmělo. Ve čtvrt na sedm jsem měl mít sraz s Honzvou Voštou, který je v únoru v Bournemouthu a já pro něj měl lístky jak na Man United, tak na Bayern. Dorazil jsem k Turnstile M, vchodu určenému pro vstup na stadion. Oficiální CZ & SK fanklub Arsenalu, Gunners.cz, dostává lístky nad kotel hostí. Když jsem čekal, zastavili se u mě dva Arabové s otázkou, jestli mám lístky. Odpověděl jsem jim, že jo, ale jen pro sebe. Jestli nevím, kde je sehnat? To sice netuším, ale překupníci si je jistě najdou. Honza přichází akorát ve smluvený čas, kupujeme si zápasový program a míříme do sektoru.
Na Clock Endu jsme seděli za bránou, vidět je ze všech míst dobře. Rozcvičku měli blíže hráči United. Pro lidi, kteří někdy hráli fotbal, je určitě zajímavé sledovat rozcvičení profesionálních top týmů. Při pozorování předzápasového nácviku střelby jsem se musel smát, jak byli hráči MUFC dřevění. Van Persie sklízel posměch pokaždé, když minul nebo jeho šudlu gólmani lapili.
Samotný zápas Arsenal FC v. Manchester United FC pochopitelně sliboval mnoho, ale nakonec to bylo obrovské zklamání. Co není v televizi vidět, je ta hrozná absence pohybu. Bylo to jako sledovat pěšáky. Frajer má balon a spoluhráči na něj zírají, co teda jako udělá. Nahrávky byly jak v rugby – jen dozadu a do stran. Chyběla jakákoli kreativita, odvaha. Celý zápas alibismus od obou týmů. Man of the Match pro mě Olivier Giroud, s čímž se mnou asi nikdo nebudete souhlasit. Fanoušci nadávají, že nedal gól a že nemá kvalitu, ale on jediný tam jezdil, nevynechal souboj – a prostě mu to tam nepadlo. Spoluhráči mu ke gólu absolutně nepomohli.
Největším zápasovým zážitkem tak byl poločasový program. Klání si nenechala ujít ani legenda Tony Adams (jak už jsem psal, má před stadionem sochu). Tomu se přezdívá Mr. Arsenal, aby také ne. V jednadvaceti letech se stal kapitánem AFC a drží vskutku zajímavý rekord – jediný dokázal jako kapitán dovést mužstvo k titulu ve třech různých dekádách. Interview s Tonym bylo také parádní. „Is it true that you signed every contract without even looking at it?“ – „Yes, of course.“ (Je pravda, žes podepsal každý kontrakt bez toho, aniž bys ho přečetl? – Ano, samozřejmě). Bylo to jistě s trochou nadsázky. Legendární no.6 také připojil historku o tom, jak první smlouvu s Arsenalem podepisoval na záchodě.
Zápas skončil bez branek 0:0 a jak říká Míra Bosák „nuda, nuda, šeď, šeď“. Aspoň škodolibý výsměch fanouškům United, protože přes celý den vydatně pršelo a Anglii zrovna zmítají povodně. Hlasatel oznamoval, že všechny dálnice směr Manchester jsou uzavřeny, stejně tak jsou zrušeny všechny vlakové spoje. Pravdou je, že MUFC má stejně hodně příznivců z Londýna. Je běžné, že na domácí zápasy Man Utd odtud pokaždé vyráží spoustu autobusů směr Old Trafford.
No nic, je po zápase. Já ani nejsem zklamaný, jako spíš nasraný. Není vidět nějaká snaha po tom vyhrát. V nastavení si to stopeři ťukají mezi sebou, jak kdyby to bylo 3:0. Kyselý se spolu s houfem vydávám ze stadionu, abych se v davu po Holloway Road pomalu posouval na stanici Highbury & Islington. Od ostatních fanoušků ještě zjišťuji výsledky ostatních zápasů – dva byly kvůli povodním odloženy. Liverpool na Fulhamu vyhrál 3:2, když v nastavení proměnil Steven Gerrard penaltu. Dopoledne jsem byl na Craven Cottage a tam to teda musel být zápas.
Overground mě dopravil „domů“ na Homerton, kde jsem si v obchůdku koupil cookies a cherry colu, abych si osladil život po těch 90 protrápených minutách něčeho, na čem slovo „fotbal“ připomínalo maximálně těch 60 tisíc diváků. Dorazil jsem na hotel a okamžitě zapnul BBC. Běžel totiž pořad Match of the Day, něco jako české Dohráno, jen tak osmtisíckrát lepší a navíc v highlightech není Gambrinus liga (teda až na AFC-MUFC), ale kvalitní Premier League. Zápas Fulham-Liverpool musel být famózní. Kdo jste neviděl vyrovnávací gól na 1:1, tak se podívejte na video níže. Neskutečný pas Stevena Gerrarda, take a bow son.
Dokoukal jsem všechny sestřihy a když skončil pořad MOTD, tak jsem otevřel FourFourTwo. Trochu mě tam uchlácholil článek o Hyde FC, týmu z páté nejvyšší anglické soutěže Conference Premier, který měl za prvních 27 kol bilanci 0-4-23. Už to teda prolomili, ale současný stav 1-5-26 pořád není zrovna růžový. No nic, FFT bych sice mohl číst hodiny a hodiny, ale asi bych měl také někdy spát, takže jsem to pak zavřel a šel na kutě…
Part 4
Ráno jsem si sbalil všechny věci a odhlásil se z hotelu. Na Homertonu jsem si koupil stejný lístek jako předešlý den a dokonce vyrazil i na stejnou, již několikrát zmíněnou zastávku – Highbury & Islington. Tam jsem Overground vyměnil za Underground, přesedl jsem na světle modrou Victoria line. Vystoupil jsem ve stanici Tottenham Hale a chtěl zamířit ke stadionu Spurs.
Neměl jsem však ani tucha, kudy kam. Zeptal jsem se jednoho z dělníků, kteří tam pracovali na nějaké stavbě. Ten mi ovšem řekl, že je z Leytonu a nemá ani šajn. Hm, kdybych chtěl ke stadionu The O’s (Leytonu Orient), tak by mi pomohl, takhle jsem měl smůlu. Došel jsem na autobusovou zastávku a z lidí, kteří čekali na bus, vypadal jako největší fanoušek fotbalu asi pětadvacetiletý kluk. Ten sice dobře věděl, jak se dostat k White Hart Lane, jenže to zjevně bylo hodně daleko. „No, to musíš jet jedním busem, pak přestoupit na jinej a potom ještě jedním. Pěšky je to tak dvacet minut.“ Optal jsem se ho, jakým směrem se vydat. „Půjdeš touhle ulicí a až obejdeš KFC, tak se dáš na křižovatce doleva. Půjdeš rovně až na dlouhou High Road, kde se dáš doprava. A pak půjdeš dlooouho po ní až dojdeš k White Hart Lane.“
Instrukcí jsem se držel a ke stadionu opravdu dorazil. Po High Road jsem šel asi dva kilometry a mohl to vzít autobusem. Ale londýnské autobusy mají zastávku snad každých sto metrů. Navíc byl hustý provoz, takže by to asi nevyšlo rychleji než chůzí.
Nyní už vím, že jsem rovnou mohl (spíš měl) vystoupit z metra ve stanici Seven Sisters. To bych vylezl rovnou na High Road. Pořád by mě ale čekaly ty dva kiláky, no jo, Tottenham je zkrátka vesnický mančaft. White Hart Lane je po pravé straně od třídy High Road, západní tribuna West Stand je s ní rovnoběžná. Právě tam se také nachází Spurs store. Byl to jediný fanshop, do kterého jsem nevstoupil. Ani ne tak proto, že jsem na sobě měl hadry Arsenalu, jako spíš proto, že bych si tam stejně nekoupil ani toaleťák. Obešel jsem stadion a řádně ho oblepil nálepkami „We Are Prague Gooners“, zkrátka klasickej českej cu*t.
Už jsem měl v nohách skoro pět kilometrů, takže po návratu na High Road jsem si stoupl na zastávku Tottenham Hotspur FC a počkal na první autobus, který pojede. Dojel jsem na Seven Sisters, kde jsem opět vlezl do metra. Linkou Victoria jsem zamířil až na King’s Cross St. Pancras, což je taková centrální přestupní stanice. King’s Cross křižuje pět linek London Underground. Já si vybral vínovou Metropolitan lane.
Směřoval jsem totiž k jednomu z fotbalových symbolů Británie – stadionu Wembley. Ten se nachází poblíž stanice Wembley Park. Je to až v zóně 4, poslední, kam sahala platnost mého lístku. Už je to fakt docela daleko, na severozápadě. Metropolitan line od stanice Baker Street kopíruje linku Jubilee, ovšem ta vínová má menší výhodu – mezi Baker Street a Wembley Parkem staví jen na Finchley Road, zbylé stanice vynechává. Vlak tedy projel asi sedm dalších stanic bez zastavení.
Už po výlezu vidíte v dáli masivní konstrukci Wembley, které můžete snadno identifikovat díky nápadnému The Wembley Arch, obloukové konstrukci tyčící se přes jednu z tribun. Ke stadionu vede bulvár Olympic Way, který posléze přechází v Royal Route. Cestou ke stadionu je po levé straně vidět outletové centrum.
Nový stadion Wembley je ohromný. Byl otevřen teprve v roce 2007, není překvapivé, že je to velmi moderní aréna. Vyšel jsem na ochoz kolem stadionu, čelní straně dominovala socha Bobby Moora. Před fanshopem jsou vyobrazeny vzpomínky na Olympijské hry z roku 1948, které se konaly ještě na starém Wembley (to tu stálo až do roku 2003, kdy bylo zbouráno). Na jednom z asi pěti plakátů je také Emil Zátopek, který právě na první poválečné Olympiádě v Londýně vybojoval zlato v běhu na 10 kilometrů a stříbro v poloviční distanci. O čtyři roky později vyhrál Zátopek v Helsinkách dokonce tři zlaté – v tratích na 5 000, 10 000 metrů a v maratonu. Pro mě jednoznačně nejlepší český olympionik v dějinách.
Obešel jsem Wembley kolem dokola, na zemi jsou do kamenů vyryty některé slavné momenty, jež jsou spojeny s tímto místem. Wembley je domovem anglické fotbalové reprezentace, která zde také vyhrála svůj dosud jediný titul mistrů světa. Bylo to v roce 1966, kdy ve finále Anglie porazila Západní Německo. Je to jeden z nejslavnějších zápasů fotbalové historie, po základní hrací době to bylo 2:2. V prodloužení vsítil gól Geoff Hurst střelou, která se odrazila od břevna dolů a potom ven z branky. Ještě dnes se odborníci přou, zda to byla branka či nikoliv. Nicméně rozhodčí gól uznal. Hurst pak dovršil hattrick, když v úplně poslední 120. minutě ještě jednou skóroval.
Cestou ze stadionu mě na bulváru upoutaly cedule na lampách. Bylo na nich napsáno, jak dlouho z toho kterého místa trvá vystát frontu ke vstupu do metra ve dnech, kdy je ve Wembley akce. Došel jsem zpět na Wembley Park station a dojel jsem na Baker Street, kde jsem přestoupil na linku Jubilee. Pokračoval jsem až na konečnou do Stratfordu, odkud mě měl autobus odvézt na Stansted Airport. Letělo mi to po páté, v Praze jsem přistál okolo osmé (k dvouhodinovému letu se zase zpátky přičetl hodinový časový posun). Tím jsem dovršil svůj londýnský fotbalový výlet.
Během něj jsem viděl tyto stadiony:
London Olympic Stadium
Emirates Stadium (Arsenal FC)
Highbury Square (bývalý stadion Arsenalu, nyní upravený na bytový komplex)
Stamford Bridge (Chelsea FC)
Craven Cottage (Fulham FC)
Boleyn Ground (West Ham United FC)
White Hart Lane (Tottenham Hotspur FC)
Wembley Stadium (England)
Z nejvyšší anglické soutěže Premier League jsem tak opomenul pouze stadion Selhurst Park, kde působí tým Crystal Palace FC. Určitě se ale i do Croydonu někdy podívám, abych zkontroloval stánek Eagles.
Celkem důkladně jsem využil londýnské metro:
District line
Jubilee line
Metropolitan line
Piccadilly line
Victoria line
+ London Overground
…a tím ještě nekončím. Už příští středu se totiž do Londýna vracím. Čeká mě zápas Arsenal FC v. FC Bayern München, první zápas osmifinále Champions League.
Za celý tento zážitek vděčím našemu skvělému fanklubu Gunners.cz. Pouze díky němu mám možnost zhlédnout fotbalové zápasy té nejvyšší prestiže. Obzvlášť bych chtěl poděkovat DANovi. Vedení Gunners.cz dělá pro celý fanklub tu nejlepší práci. Osobně jsem pro to, aby tato činnost byla placená, i kdyby to mělo znamenat zvýšení členských příspěvků. Klobouk dolů pánové!
Honza Koreš aka Gerrards
