Jsem zpátky v realitě. Pořád ještě nemůžu pořádně mluvit, ale to se dá po tom, co jsem na Emirates zažil, asi pochopit. Ale pojďme si to shrnout pěkně od začátku.
Já na tomto zápase vlastně vůbec neměl být. Plánoval jsem nějaký výjezd v této sezóně, ale pořád to nějak nevycházelo. Chtěl jsem udělat přítelkyni radost k Valentýnu a koupil nám Valentine’s dinner ve studiu, kde se natáčel Harry Potter (mimochodem samotné studio fanouškům HP doporučuji), takže na tento víkend jsme plánovali být v Londýně. Deadline na Leicester už byl ale dávno pryč a tak jedinou (no dobře, jedinou ne, lístky se dají koupit i před stadionem, ale v Anglii je to trestný čin) možností byla registrace Red membership na Arsenalu. Jenže by se tím vstupenky značně prodražily a navíc bych jistotu stejně neměl, takže i tuto variantu jsem zavrhl a plánoval se dívat někde v Londýně v nějakém pubu. Došlo však k posunu termínu zápasu a jeden nešťastník byl zřejmě kvůli tomu nucen zápas zrušit a lístek byl znovu nabídnut a já byl ten šťastný, který si napsal první. Bohužel byl jen jeden a tak jsem mohl jít jen já, ale vzhledem k té večeři a nákupům v Primarku se na mě ani přítelkyně nezlobila
Přiletěli jsme do Londýna v pátek večer a hned v sobotu ráno jsme šli na prohlídku Emirates tour. Já už ji šel asi potřetí, ale přítelkyně tam ještě nebyla a já si ten stadion opravdu můžu procházet pokaždé. V 12:30 se zavíraly šatny kvůli zápasu, tak tam byl dopoledne celkem nával, ale ten pocit, když vidíte pohár pro Invincibles, sedíte na místech, kde sedí naši hráči, jdete tunelem na hřiště, vám prostě nikdy nic nezkazí. Na stadionu je teď ještě k vidění výstava pohárů z Community shield (dříve Charity Shield) a je zde vystaven i FA Cup z minulého roku, na který si můžete sáhnout a vyfotit se s ním (za peníze, samozřejmě). Po prohlídce jsme šli na klasickou prohlídku Armoury, ale naštěstí jsem zapomněl pin ke kreditce, tak jsem si nic nekoupil… Vzhledem k tomu, že jsme měli program docela naplněný, tak jsme muzeum tentokrát vynechali, ale všem ho doporučuji (dobře, pro přítelkyně to moc není, pokud Arsenal nežere stejně, jak vy).
Neděli jsme si pospali o něco déle, přece jen jsme před sebou měli velké emocionální zážitky, na které jsme se museli připravit (Já Arsenal, přítelkyně nakupování), ale ještě před snídaní mě ta pohodička přešla, když jsem zjistil, že se zápas nehraje v 13:00 ale v 12:00. Upřímně, kdyby to Koscielny nenapsal na svůj Facebook, asi bych si na Emirates nakráčel jako hrdina v poločase… No nic, všechno se stihlo, check-out na hotelu provedla přítelkyně a já jel na Emirates. I když to byl můj již několikátý zápas, tak ten pocit, když se blížíte ke stadionu a kolem vás se čím dál tím častěji objevuje červeno-bílá barva, je prostě nepopsatelný. Hlas v metru zahlásí Arsenal, vy se zombie-walkem vypotácíte z metra a jdete ke stadionu a atmosféra zápasu na vás dýchá naprosto neskutečně. Na stadionu jsem si koupil párek v rohlíku (opravdu je gigantický!) a šel si sednout na místo. Všude kolem lidi ze supporters clubu, takže fajn (tímto zdravím!).
Před výkopem mi přišlo, že se ten čas vleče. Počasí bylo nakonec výborné, hlásili déšť a bylo slunečno, ale byla celkem zima, a přece jen člověk se zahřeje víc fanděním, než focením. Jakmile však zápas začal, čas naopak letěl neskutečnou rychlostí. Atmosféra byla naprosto famózní, říkal jsem i klukům vedle, že byla zatím určitě nejlepší, jakou jsem na Emirates zažil. Fanoušci Leicesteru byli zvláštní, ale to až na konci. Ze stadionu mi přišlo, že jsme Leicester jasně přehrávali a k ničemu je nepouštěli. Fanoušci hráče hnali dopředu, ale pak nás před poločasem všechny zmrazila penalta a gól, který jsme z ni dostali. Netroufnu si tvrdit, jestli být měla, či ne, protože incident byl na druhé straně hřiště, a i když jsem ten zápas viděl už i v TV, tak člověk si vždycky najde nějaký záběr, kde si obhájí to svoje. Nicméně rozhodčí Atkinson to od té doby určitě neměl jednoduché a fanoušci mu jeho rozhodnutí dávali sežrat. Možná i pod tímto tlakem vyloučil Simpsona za dvě žluté během 6 minut druhého poločasu a pak to již bylo jen červené peklo. Nejdřív poslal Peťa Varyho na párek, pak dal Theo gól (konečně!!) a pak už celý stadion jen neustále povzbuzoval a čekal, jestli ten vítězný gól stihneme dát, nebo ne. Tentokrát jsem dokonce neviděl téměř nikoho odcházet ze stadionu dříve na metro (čas výkopu v neděli v 12:00 tomu zcela jistě taky přispěl) a tak byl stadión pořád narvaný k prasknutí. Na Emirates se neukazuje čas po uplynutí 90 minut, takže jen podle hodinek jsme věděli, že ta akce, kterou se Mesut chystal rozehrát, bude asi poslední. Celý stadion v absolutním napětí, a když dal Danny gól, bylo to něco nepopsatelného. V jednom okamžiku vybuchlo asi 60 000 hlasivek a já měl husí kůži, chtělo se mi brečet a já nevím co všechno dohromady. Naprosto famózní zážitek. Od té doby se stadionem pořád dokola rozléhal chorál „And it’s Arsenal“ a právě kvůli oslavě gólu a tomuto chorálu ještě teď (úterý po zápase) nemůžu úplně mluvit. Po zápase jsem ještě poseděl, dokud všichni hráči a většina fanoušků neopustili stadion, abych vstřebal to, co jsem právě zažil a šel jsem také…
K fanouškům Leicesteru: Lišky mi přijdou jako relativně sympatický klub, který se z ničeho (minulý rok hráli o udržení s podobným kádrem) dostal na vrchol. Před zápasem jsem v novinách četl, že fanoušci Leicesteru mají v plánu vynechat začátek zápasu jako protest proti pozdnímu posunutí zápasu, ale nic takového jsem nezaznamenal. V průběhu prvního poločasu bylo i jejich fandění sympatické, když například místo pokřiku „We are top of the league“ skandují „We are staying up“, ale postupně se vše měnilo. Nejdříve začali ironicky oslavovat gól Girouda, který padl z offsidu, a po gólu Vardyho už začali všude kolem skandovat „Who are you?“. Přišlo mi, jakoby se drželi zpátky proto, že nevěděli, co přijde, ale jakmile byli na koni, šlo to s nimi z kopce. Po konci zápasu jsem je potkal, jak vychází ze stadionu, a už skandovali „We are top of the league“… I když ruku na srdce, jsou to neskutečné emoce. Naštěstí se jim to během zápasu vše vrátilo, a když jim celý stadion to jejich „Who are you?“ vrátil, asi jim do zpěvu moc nebylo.
Na závěr bych chtěl jako vždy poděkovat členům SC, kteří pro nás všechny zařizují lístky. Jako vždy vše proběhlo naprosto bez problémů, domluva skvělá a jen díky jejich práci si každý z nás může vychutnat okamžiky jako my, kteří jsme měli to štěstí, že jsme mohli být letos na Leicesteru. Vím, že to možná bude znít blbě, ale také bych rád poděkoval tomu jedinci, který se zápasu nemohl zúčastnit – věřím, že příště Ti to vyjde a že budeš mít stejné štěstí na zápas jako já.
A úplným závěrem bych chtěl dodat – jsem stále unbeaten na Emirates!! P:5 W:4 D:1 L0
Video z oslavy gólu Dannyho Welbecka ZDE
