Jsou dvě hodiny ráno, anglického času a já čekám na Stansted airport na návrat do Prahy. V hlavě se mně mísí pocity ospalosti a úžasných zážitků.
Předem mého vyprávění musím předeslat, že nemoc jménem „Gunners“ se u mne nevyskytla sama od sebe. Mám to dědičné po otci, který to již zdědil po svém otci. Musím dodat, že s každou další generací se toto onemocnění zhoršuje.
I zželela se nade mnou má drahá ženuška a nechtíc již dále poslouchat mé řeči (rozuměj – blbé kecy) o tom jak „jednou určitě pojedu“ a vpálila mně rovnou jednu mezi oči: „Tak už konečně na ten pitomý Arsenal jeď! Objednej si třeba tu Barcelonou a neotravuj furt!“
Dva dny se nedělo nic, ale třetí den ráno jsem už rozmrkal levé oko a večer dokonce zavřel ústa. Zkusil jsem to, s tím že: „Jó, to víš, že jo. Já na tomu Danovi napíšu a on pro mě určitě schovává dva lupeny na osmifinále ligy mistrů“ (že bych jako jel i s otcem).
Jenže úsměv slezl po několika dnech. Přišel e-mail od Dana: „Mám pro tebe jeden lupen, bereš?“ Překvapení kategorie „Who the fuck is Justin Biebr???“ Panika, děs, tlukot srdce jako salvy z kanónu. Volám staršímu gunnerovi, jestli mu to neva: „Jeď, neváhej!“ povídá. Odepisuji: „Beru!!!“
Od té doby už nejsem v kontaktu s reálným světem. Mé okolí se s tím naštěstí smířilo už od nepaměti. Ale nyní to se mnou bylo ještě horší, stal jsem se kopií Paula Ashwortha z Fever Pitch.
„Co chceš dnes k večeři“ – „Arsenal!“
„Máš na něco chuť?“ (myšleno jídlo) – „Arsenal!“
„Máš na něco chuť?“ (myšleno to druhé) –„Arsenaaal!!!“ (jako, že mám chuť).
„Cože! Tohle si chceš vzít do divadla? Okamžitě ten dres sundej! Ježiši on má i arsenalské ponožky!!!“ Atd.
Dočkal jsem se. Prvním ranním vlakem z Ostravy dorážím do hlavního města. Přesun na letiště a už sleduji mraky nad La Manche. Ze Stanstedu nastupuji na předem rezervovaný bus (Terravision.com). Jsem v centru. Mám hlad jako vlk, klidně bych spolkl něčí babičku. Vidím Subway a dostávám pořádné trhliny v seběvědomí, když prodavačce v šátku nerozumím ani slovo. „To tu snad mluví čínsky?“ napadlo mě, a to jsem si myslel, že trochu tu angličtinu ovládám. No nic, kašlu na památky, chci vidět stadion a nasávat předzápasovou atmosféru a navštívit fanshop a navštívit Highbury a…
A pak to přišlo, to mě dostalo. Nejvíc, nejvíc, nejvíc!!!
Když jsem vystoupil na stanici ARSENAL a mašíruju úzkým starobylým východem, který pamatuje nejen Tonyho Adamse, když byl ještě bez řidičáku ale možná i Arsenal s třemi kanóny ve znaku. Schválně jsem zpomaloval a oddaloval výstup z metra jako Schmeichel výkop. V tu chvíli jsem si vychutnával největší emocionální koktejl, tuplované mojito. Kolik fanoušků, ba i hráčů, legend, našeho týmu tudy procházelo. Ufff, i pouze psát o tom je stále silně srdcetlukoucí. Vylezu konečně hlemýždím krokem z metra a už vím, že Alenka v říši divů, nemusela být nutně holka na tripu. Mám totiž stavy jako ona.
No a pak ještě Highbury! Neomylně kráčím, jako již několikrát na street view a opravdu. Je tu! Z venku ještě ok, ale jedny vrátka byly otevřené. Ani chvíli neváhám. Ať mě klidně zavřou! (ale až po zápase). Vklouznu dovnitř – a slyším, doopravdy to slyším: „Platt – Bould – Adaaaaams, ooooou Mr. Arsenal! – Thierry Henry, Henry, Henryyyyyy, it´s a goooooal!“
V naprostovprdeli stavu jdu shoppingovat. Tričko s dělem jsem vždycky chtěl a tu nejkrásnější červenobílou šálu taky. Mám! Jdu k Emirates stadium. Nádhera. Chodím dokola, fotím. Chodím dokola, fotím.
Ještě odskok na Fredyho slavný hotdog.
Jsem ready, čekám až smečku vpustí do chrámu. V prvním patře stadionu mé čekání kazí pohled na hordu číšníků, obsluhující nerezové kotlíky s nejroztodivnějšími pokrmy určené pro VIP krky.
Konečně! Pouští! Asi hodinu a čtvrt před zahájením se hrnu do útrob svatyně, do chřtánu Mekky kanonýrů. Vybíhávám schody po třech, a vidím průzorem poprvé náš zelený trávník naživo! Usedám na své sedadlo a jsem jako na trní. Nádhera…
Teď krátce k zápasu. Samozřejmě jsem byl připraven, že naši výhru pravděpodobně neuvidím. Jenže, když vidím naše kluky, jak hrají FOTBAL proti Barceloně, makají, jezdí po prdeli, mají šance…Prohra bolí!!! A stejně jsem věřil. Hodně! Možná jste to viděli jinak, ale ta atmosféra byla naprosto elektrizující a strhující. Husí kůže jako dikobraz. Zakřičet si gól…to bych bral.
Teď krátce k zápasu. Samozřejmě jsem byl připraven, že naši výhru pravděpodobně neuvidím. Jenže, když vidím naše kluky, jak hrají FOTBAL proti Barceloně, makají, jezdí po prdeli, mají šance…Prohra bolí!!! A stejně jsem věřil. Hodně! Možná jste to viděli jinak, ale ta atmosféra byla naprosto elektrizující a strhující. Husí kůže jako dikobraz. Zakřičet si gól…to bych bral.
Ale co, hráli jsme fotbal. Já naše kluky ani moc kritizovat stejně neumím. Prostě Arsenal till I die. V tom mám jasno. Chudák moje manželka a dceruška. To chytli blázna, vám povím. A vy ty bláboly ještě čtete. Koho to zajímá co? Ale třeba tu je taky pár takových šílených kanonýrů. Pokud v tomto popisu někdo shledává podobnost se sebou samým, tak je to s vámi vážně zlé. Musíte sledovat každý zápas, nehledě na to co má vaše rodina v plánu, prostě mají smůlu. A pak bránit naše hochy v běžném životě, kdy v práci vyloženě čekají na jakékoliv zaváhání Arsenalu, aby se vám mohli hned ráno vysmát do ksichtu. Tyhle okamžiky nesnáším, ale vždy je budu přijímat se vztyčenou hlavou. Žádná obrana typu – to prohráli ONI, ale vyhrajeme vždycky MY. Ne! Vždy MY! Miluju fotbal, miluju emoce, které způsobuje, miluju filozofii Arsenalu, miluju že nesimulujeme, miluju naši finanční politiku, miluju Arsena Wengera, miluju Fredyho slavný hotdog, miluju Arsenal. Kdo to dočetl je borec! Je 3:11, už jen něco přes tři hodiny do odletu…
To bych mohl ještě něco napsat co? Nelekejte se, jen velký DÍK za splněný sen Danovi a ostatním co mají prsty v tomto skvělém československém supportu!
