Již minulý rok jsme měli s kamarády zamluvené letenky, ubytování i vstupenky na venkovní zápas Aston Vila – Arsenal, zápas byl bohužel nakonec přesunut o několik dní, a tak z výletu sešlo. Řekl jsem si, že další rok to již musí vyjít a rozhodl jsem se vyrazit na zápas přímo na Emirates na Boxing day s QPR. A jelikož jsem nenašel stejnýho blázna jako já, který by hned v 7 ráno po Štědrým dnu se mnou vyrazil, rozhodl jsem se jet sám na vlastní pěst. Zažádal jsem tedy o lístek (který mi tedy byl nakonec i přidělen) a následně booknul letenky a hostel.
Do Londýna jsem letěl nepřímým letem přes Kolín nad Rýnem a kolem 16. hodiny jsem přistál na letišti Stansted na předměstí Londýna. Hned vám ale musím říct, že OPRAVDU NEDOPORUČUJI vydat se do Londýna v tuto vánoční dobu, kdy na Christmas day (25. prosince) nefunguje téměř nic, žádná veřejná či soukromá doprava z letiště, pouze tágo za 3500 Kč z letiště do centra. To jsem měl samozřejmě nastudováno již dopředu, nicméně jsem věřil v objevení nějaké přijatelné možnosti přímo na letišti. Nestalo se a čekalo mě krásných 11 hodin na letišti. Autobusem jsem se dostal v půl 5. ráno na Liverpool street, odkud jsem si udělal pěší výlet k řece k Tower bridge, kde nebyla ani noha a ta atmosféra byla nepopsatelná. A jelikož veřejná doprava stále nefungovala, čekalo mě krásných 7 kilometrů pěšky do hostelu, kam jsem se dostal před 7. hodinou ranní. Dobrodružství bylo na první den až dost. Takže pár hodin spánku a match day je tady !!!
Lokalita hostelu (Arsenal Tavern Hostel) byla geniální, jen pár minut chůze od Emirates. V 10 ráno jsem se po snídani vydal přímo ke stadionu (kde jsem již několikrát byl), ale i přesto na mě opět dopadla ta nepopsatelná atmosféra. Zašel jsem do Armoury (hlavního arsenalského obchodu s merchem), nakoupil pár věcí a šel je odnést zpět na hostel. Cestou už na Gillespie Rd (tedy ulice, která byla cestou ze stadionu na hostel) začaly vyrůstat neoficiální krámky s věcmi Arsenalu. U jednoho z nich jsem nemohl odolat a koupil tričko s nápisem „Keep calm and hate Chelsea“ od obchodníka, se kterým jsem se chvíli dohadoval, jestli jsou větši zlo rusáci nebo slepice (varianta nápisu se Spurs byla také k dispozici). Nakoupený věci jsem nechal v hostelu a rozhodl se jít na oběd do Wetherspoonu na Holloway Rd, takže jsem šel zpátky opět přes Gillespie Rd, která se pomalu plnila Gunnery v červeno-bílém a kde byly vidět každou chvíli značky o možné dechové kontrole v den utkání Arsenalu pod případnou pod pokutou 500 liber.
Jenže v půlce ulice jsem se dal do řeči se staršíma chlapíkama přímo před Arsenal Football Supporters Club, kam mě za libru (jako vstupní příspěvek) pustili. Byla to malinká klubovna s barem a televizí, kde právě běžel match WHU – Chelski. Všude po stěnách visely desítky zarámovaných fotek hráčů Arsenalu, historických momentů apod. Byl jsem tam mezi prvníma, dal jsem si tedy pivko a dal se do řeči s Joshuou, což byl cca. šedesátiletý Gunner s dresem Ramseyho. Povídali jsme o Arsenalu a hráčích, o Rosovi, který je prý jeho oblíbený hráč, popisoval mi důležitosti momentů z fotografií na stěnách. Mezi tím jsme nadávali na Chelski a Spuds, pili další a další pivka (místo plánovaného oběda) a Supporters Club se začal plnit. Další Gunner, kterého jsem poznal, Alex (který byl mimochodem ze Slovenska, ale slovenština mu už moc nešla) začal skandovat pokřik o Poldim a atmosféra gradovala. Cca. 90 minut před výkopem jsem se rozloučil a opustil již plný klub. Vydal jsem se k Emirates. To už byly ulice plný a začalo pršet, prostě Anglie!
Při vstupu na stadion mě překvapilo, že pořadatelé nikoho neprohledávali, jen jsem odpípnul lístek, prošel turniketem a byl jsem uvnitř Emirates (to jsem si vzpomněl, když jsem šel na hokej na Spartu, kde mě prohledávali a šacovali dva sekuriťáci 😀 ). Uvnitř stadionu byla většina lidí přilepena k všudypřítomným obrazovkám, kde právě končil zápas United s Newcastle a zvuk z tohoto vysílání byl pouštěn i v reprákách na WC. Našel jsem si tedy svůj sektor a při pohledu na celý ten nejkrásnější stadion jsem se zastavil a nemohl uvěřit, že tam skutečně jsem. Výhled z mého místa byl perfektní, seděl jsem vedle chorvatského páru, také původem ze Slovenska a také s již omezenou znalostí slovenštiny. Po chvilce povídání začal hlasatel povídat sestavu, o které jsem doposud neměl ani páru. Jakmile zaznělo „Tomas Rosiki“, vylítnul jsem překvapením ze sedadla a říkal jsem, že mám fakt kliku. Pak na plac přiběhli hráči obou týmů a začali rozcvičku. Většina našich hráčů se připravovala a dělala cvičení kondičním trenérem, já však sledoval naše gólmany a jejich zajímavý předzápasový trénink. 10 minut před výkopem se všichni opět schovali do šaten a za chvíli to vypuklo. Zápas to byl opravdu skvělý se vším všudy. Výhra 2:1, dvě penalty, karty (pro nás bohužel i červená), Rosa v sestavě i jeho vítězný gól, spousta soubojů, vysoké tempo a infarktový závěr zápasu. Prostě pravé vyhecované londýnské derby v dešti. Překvapilo mě hodně věcí ohledně našich hráčů, který nejsou vidět v TV… obrovský klid, jistota a sebevědomí Wojty, kterého bylo pak i na tribunách slyšet, jak v nastavení řve na podavače míčů za bránou, aby zvolnili tempo… Nacho Monreal mě překvapil svojí bojovností a vůdčími schopnostmi, Santi svojí (pro něj neobvyklou) defenzivní prací. Vtipná byla také situace, kdy jsme zpívali pokřik na Oliho (Naa ná ná nananáná, Girouuud), po kterém hned za pár sekund viděl červenou a následně tento pokřik začali zpívat fanoušci QPR pod náma :-D. O bojovnosti Alexise bylo napsáno již mnoho, ale naživo to je ještě víc nepochopitelnější, kde bere i v 93. minutě síly na souboje a sprinty… Po zápase se všichni fanoušci vyhrnuli do přilehlých ulic, fronta na metro měla až pár stovek metrů a já byl opět rád, že to mám do postele jen pár kroků.
Další den jsem si to hned ráno namířil opět na Emirates, tentokrát na Stadium tour, která stála 17 liber i se vstupem do muzea a určitě jí doporučuji každému! Vidět na vlastní oči sprchy, šatny (kde byly na tabuli ještě instrukce na druhý den od pana Wengera), odtud cestu tunelem až na hřiště, sednout si na manažerovo sedačku u hřiště, navštívit Diamond club pro VIP hosty, výhled z VIP lóže,… to byl další z nezapomenutelných zážitků.
Teď koukám, že jsem se docela rozepsal, určitě vás to už trošku nudí, a tak to už vezmu velmi stručně. Po návštěvě stadionu a muzea jsem se vydal na východ londýna ke stadionu West Hamu a musím říct, že to je prostě paráda. Upton Park byl posledním velkým londýnským stadionem, který jsem ještě neměl tu čest navštívit. Opět na mě dýchla ta anglická fotbalová atmosféra, stejně jako když jsem byl v létě u stadionu v Southamptonu. West Ham je po Arsenalu můj druhý nejoblíbenější londýnský klub s krásným stadionem, kterému se nemůže rovnat ani panelákový stadion pana Abramoviče, ani továrna na flinty v židovské slepičí čtvrti.
To by bylo z té fotbalové částí výletu všechno. Poté jsem se už jen tak procházel, projížděl a trajdal po mém nejoblíbenějším městě a druhý den jsem bezproblémově odletěl domů.
Chtěl bych poděkovat Danovi z našeho supporters clubu, který mi umožnil tenhle nezapomenutelný zážitek a návštěvu zápasu na Emirates doporučuji každému fanouškovi toho našeho nejmilovanějšího klubu. Opravdu to za to stojí.Už teď se těším na nějaký další zápas v příští sezoně. Kdybyste měl kdokoliv jakýkoliv dotaz ohledně tripu (ať už ohledně cen, ubytování, dobrýho a levnýho jídla, letenek apod), určitě mi napište do komentů nebo na email ondiess@gmail.com , rád pomůžu a odpovím.
Díky za pozornost a dělo v duši !
Ondies
