Výlet na Emirates Stadium
Arsenal FC – Manchester City
Když jsem psal tenhle článek, tak jsem ani nevěděl jak začít. Možná vše vystihují pouze dvě slova „ absolutely amazing „. No, ale abych začal od začátku. Na svůj první zápas Arsenalu jsem vyrazil sám, z čehož jsem měl strach, protože nemám orientační smysl, ale mám šikovnou přítelkyni a ta mi našla nejlepší možnost hotelu v blízkosti stadionu. Přiletěl jsem z Brna na Luton Airport ve 12:15 v pondělí, z letiště jsem jel autobusem na vlakové nádraží a odtud na zastávku Kentish Town ( jízdenka 13,30 £ ). Z nádraží jsem pak šel pěšky cca 12 minut do hotelu Queens Hotel ( Anson Road 33, cena: cca 2000 kč/noc).
Hned jsem vyrazil na stadion. Začal jsem si pomalu uvědomovat, že se mi zanedlouho splní sen. Po hodině bloudění jsem narazil na Arsenal pub a tam mě hned poradili cestu na Emirates Stadium. A pak jsem to spatřil, bylo to jako stát před koloseem, kde už se zanedlouho měl odehrát souboj na život a na smrt. Začal jsem pociťovat to napětí všech okolních fanoušků. Moje první kroky nemohly směřovat nikam jinam než do fanshopu hned pod stadionem. Bylo to jako bych se ocitl v ráji. Hned při vchodu jsem narazil na figuríny se snad nejslavnější dlouhou bundou 😀 Hned jsem zamířil k dresům. Ještě v letadle jsem uvažoval nad jménem, které bude zdobit můj dres. Přemýšlel jsem nad Walcottem, jako dlouholetém symbolu Arsenalu, nebo Sanchezovi, jako kanónu, který prostřelí vše, co mu stojí v cestě. Ale nakonec jsem se rozhodl pro Mesuta Özila. Ne proto, že je to geniální hráč, který umí rozdat milimetrové přihrávky, ale proto, jaký psychický progres pod Wengerem zaznamenal. Z lenocha a ubrečence se stal bojovník, který brání, když je potřeba a obětuje se pro tým. Hned poté jsem si hrdě navlíkl dres a šálu a zamířil jsem blíže ke stadionu k našim legendám z dob minulých. Pohled na sochy Tonny Adamse, Thierry Henryho a Denise Bergkampa mě dali vzpomenout na éru Invincibles. Zápas se pomalu blížil a asi 90 minut před výkopem nás pustili na stadion. A pak to přišlo, nezapomenutelný pohled do nitra našeho stadionu. Krásný, nasvícený trávník a tribuny, které se začaly pozvolna zaplňovat. Byl jsem naprosto uchvácen a začal jsem se třepat jak zmrzlej ratlík 😀
Při rozcvičování City jsem si všiml, jak střílí na Harta střely do šibenic na protější tyč a docela to chytal. A pak to začalo, světelná show doprovázela hráče na hřiště a nic nebránilo k zahájení zápasu. Byl jsem trochu zklamán, že nemůže nastoupit Sanchez, ale i tak byla sestava silná. Během zápasu jsem si všiml několika aspektů hry. Jelikož jsem odpůrcem Mertesachera, zaměřil jsem se na jeho a Koscielnyho pohyb. Musím říct, že mě Per dost překvapil, byl to právě on, kdo se snažil držet hráče v offside pasti, naopak Kos si držel hráče jako by na osobce a několikrát tím narušoval offside linii. U jednoho přímého kopu, kdy Shity centrovali, Per neskutečně organizoval defenzivní postavení spoluhráčů a vytahoval je co nejdále od branky a vystavoval tím nabíhající hráče do offsidu. Když Theo vstřelil první branku zápasu, myslel jsem, že se zblázním a hned jsem si vzpomněl na rozcvičku Harta. Emirates Stadium začalo burácet. Byl to skvělý pocit.
Během poločasu mě však také několikrát zamrazilo, a to při nedorozumění Bellerina a Ramseyho a poté při protiútoku Shity kdy šel sám De Bruyne a tuším Aguerro. Naštěstí se bývalý hráč Chelsea zachoval neskutečně sobecky, protože kdyby přihrál, tak jsme dost pravděpodobně prohrávaly. Řekl jsem si, že si natočím konec poločasu, jak naši fanoušci vyvolávají oslavné chorály. A v tom vystihl Theo Walcott špatnou přihrávku Mangaly, přihrál Özilovi a ten poslal Girouda do vápna, který prostřelil Harta. Na Emirates zavládlo šílenství, které se nedá popsat. Ty emoce byly neudržitelné. Koncem zápasu přebral otěže soupeř, a když Ramsay neuhlídal náběh Toureho a ten vyslal střelu, která skončila v šibenici, na stadionu zavládla nesmírná nervozita. Bohužel jsem odjakživa nervózní osobnost a tohle byla situace přesně pro mě 😀 Zbylý čas se mě klepaly kolena a foťák jsem sotva udržel v ruce. Nicméně jsme to zvládly a já byl strašně šťastnej, že jsem svoji první návštěvu svého milovaného klubu zakončil nesmírně cennou výhrou. Musím říct, že emoce jsou na stadionu několikrát silnější než u televize.
Jelikož jsem druhý den odlétal, tak jsem ještě ráno vyrazil ke stadionu, abych udělal několik fotek. Musel jsem se strašně přemlouvat, abych vyrazil zpět na letiště. Vůbec se mi okolí Emirates nechtělo opouštět. A proto jsem si řekl, že zápas Arsenalu musím navštívit v co nejkratší době znovu. Nazpět jsem jel autobusem ze zastávky Liverpool Road a jel jsem na Finsbury Square. Odtud pěšky na vlakové nádraží Liverpool Street Station a odtud vlakem ( 19 £ ) na Stansted Airport. Zpáteční přistání v Brně bylo trochu tvrdé, ale přežily jsme to ve zdraví. Doufám, že se mi podaří získat lístky na domácí zápas s Barcelonou a budu moct opět spatřit náš chrám.
