Konečně! Až do minulé neděle se mi nepodařilo navštívit zápas Arsenalu osobně, i když intenzivně fandím od dob Invincibles. Nebylo možné nezamilovat si tým, ve kterém hráli Henry, Pirés, Bergkamp, Viera. Má láska k Arsenalu možná začala ještě o několik let dříve, v roce 1999, kdy jsem dostal krásný žlutý dres se jménem Anelka na zádech. Bohužel to bylo jen pár týdnů předtím, než nám Nicholas ukázal záda a zamířil do Realu.
Na letošní výročí svatby jsem naplánoval prodloužený výlet v Londýně. Aniž bych měl jakékoliv postranní úmysly, pochopitelně. V daný víkend jsme měli na Emirates přivítat Manchester United. Supporters Club bohužel lístky na tento zápas nenabízel a jiné reálné alternativy jsem nenašel.
Zůstal jsem tedy u původního plánu a chystal se se svou ženou alespoň navštívit okolí stadionu v den zápasu, nasát předzápasovou atmosféru přímo v místě a poté se odebrat ke sledování do některé z přilehlých hospod.
Šlo o mou první návštěvu severního Londýna a úsměv se mi tedy rozlil po tváři, jakmile se stadion vynořil zpoza rohu. Do zápasu zbývala přibližně hodina a tak jsme zamířili na obchůzku stadionu a poté se vybavit do Armoury.
Bylo čtvrt hodinky do výkopu, chtěli jsme se ještě vyfotit s Thierrym a odebrat se do pubu, když v tom se ke mně přitočil postarší Američan a nabízel mi lístek. Nabídka zněla na 80 liber. Vzhledem k okolnostem jsem neváhal. Problém byl, že jsem neměl dostatečnou hotovost, přeptal jsem se tedy na cestu k bankomatu a potom utíkal, seč mi nohy stačily. Fronta na peníze mi přišla nekonečná.
Pět minut před výkopem jsem i s obnosem doběhl ke správnému vchodu, prošel turniketem a poprvé se ocitl na stadionu. Pár vteřin před začátkem zápasu jsem usedl a pak se děly věci. Během dvaceti minut stadion třikrát explodoval po vstřeleném gólu, o čemž se mi o nějakou půlhodinku dříve ani zdaleka nesnilo.
Především první poločas byl nádherný fotbalový zážitek, ve kterém náš soupeř nevěděl, kde mu hlava stojí. Navíc jej náš tým ozdobil třemi krásnými góly. Druhý poločas jsme hráli spíše na jistotu a několik slibných šancí si vypracovali až v závěru, kdy už byl soupeř poněkud odevzdaný. Po výborném výkonu našeho týmu se tomu ani nelze divit. Individuálně dle mého vynikali zejména Walcott, Sanchez, Cazorla a Čech.
Celkově jsem si zápas neskutečně užil. Stadion, atmosféra i předvedená hra byly oné pověstné „top top quality“. Atmosféra před zápasem i po něm, zvláště po dosaženém výsledku, byla také perfektní. Cestou ze stadionu měla většina fanoušku přišitý úsměv, kterého se ne a ne zbavit. Takový zápas bych přál každému Goonerovi.
K lístku mi samozřejmě pomohla notná dávka štěstí, ale jak praví klasik: „Je potřeba jít tomu štěstíčku trochu naproti“J
