Ráda bych splatila jeden 3 roky starý dluh – napsat povídání o naší cestě na zápas Arsenalu. Je
zajímavé, že jsem si vzpomněla na den přesně – onen zápas se odehrál 6. října 2019 a hráli jsme proti
Bournemouth.
Ale pěkně od začátku… 31 let jsem žila ve vesmíru, kde fotbal neexistoval (ano, milí fanoušci, existuje
takový svět). Pak jsem poznala mého muže a s ním mi do života ruku v ruce vstoupil Arsenal. Klasika,
jako asi většina partnerek fotbalových fanoušků – začala jsem nakupovat tematické dárky na
fanshopech, na dortu nesměl chybět stadion vytištěný na jedlém papíře… ale co bylo nejlepší – náš
víkendový rituál – po snídani jsme si udělali kafíčko, usedli na gauč a koukali na Arsenal World („This
is my World, this is Arsenal World“ 😉 ). A tak se mi Arsenal začal dostávat pod kůži. Nebudu tvrdit, že
rozumím fotbalu – vůbec ne. Naopak, přijde mi obdivuhodné a fascinující pozorovat manžela, s jakým
zápalem prožívá zápasy, jak dokáže sledovat míč, předvídat, hodnotit dřív, než to vyřkne reportér.
Popravdě, nikdy jsem se ta pravidla ani nesnažila pochopit. Ale baví mě to všechno kolem a dělá mi
radost sdílet tuto vášeň s mým mužem. Když přestal vycházet Arsenal World, ztratila jsem trošku
linku, „vztah“ s jednotlivými hráči, a tak je super, že teď máme alespoň pár dílů „All or Nothing“.
Zrovna jsme byli na svatební cestě a navíc jsem měla ten den narozeniny, když nám přišla zpráva od
gunners.cz, že dostaneme vstupenky na vybraný zápas. Hned jsme naplánovali pětidenní cestu do
Londýna. Ubytování jsme si hledali přes airbnb v blízkosti stadionu, abychom si ho užili naplno.
Nabízela se možnost hned u stadionu přímo nad muzeem, nebo v bytě na zrekonstruovaném
stadionu Highbury, ale nakonec jsme zvolili ubytování u rodiny (samozřejmě také fanoušků Arsenalu),
jen pár minut pěšky od stadionu. Je to velice pěkná čtvrť k bydlení.
Přiletěli jsme večer, ale ještě po tmě jsme museli vyrazit na procházku k Emirates, kolem Higbury,
hospody The Gunners… Stadion jsme za těch pár dnů obešli dokola nespočetněkrát. Začínali i končili
jsme tak každý den. Je tam toho tolik ke koukání a vzpomínala jsem na jednotlivé detaily, které mi
manžel kdysi popisoval, když skládal doma model stadionu.
Druhý den jsme vyrazili do The Armoury, velikého fanshopu, kde jsme si pořídili dres, šálu a pár
dalších radostí, a vyrazili jsme na Stadium Tour – už kvůli tomu se vyplatí nepřijet až na zápas,
protože před zápasem už nejsou zpřístupněné všechny prostory. Bylo to absolutně wow. Ten pocit,
když se ocitnete v Diamond clubu a poprvé vystoupíte na tribunu a před Vámi celá ta obrovská
nádhera. Nebo když procházíte tunelem, jak ním přicházejí hráči na zápas, a vidíte hřiště zase z jiné
perspektivy. Můžete si sednout na křesla na střídačce, včetně trenérova (pravda, ten tam moc
neposedí). A pak šatny, luxusní zázemí domácích. Kancelář manažera. Místnost na tiskovky… A na
závěr ještě muzeum. Zážitek, který by určitě měl být součástí Vašeho výletu na zápas, abyste měli
dojmy kompletní. Odpoledne jsme ještě stihli výlet na Greenwich, po návratu si tradičně obešli
stadion, a těšili jsme se na match day.
Jelikož jsme bydleli kousek od stadionu, atmosféru jsme si užívali od samého rána, od snídaně
v kavárně, kde se objevovali první fanoušci v dresech. Postupem času jich ve čtvrti přibývalo a
přibývalo. V blízkosti stadionu se objevily stánky s upomínkovými předměty a připomínalo mi to pouť.
Zajímavostí je, že v okolních obchodech byly uzavřené regály s alkoholem. Na stadionu jsme byli mezi
prvními. Předpokládali jsme, že zřejmě nebudeme mít zrovna nejlepší místa, čekali jsme něco úplně
pod střechou, ale byli jsme maximálně mile překvapeni, měli jsme naprosto parádní místa na Clock
End se super výhledem („We‘re the clock end, we’re the clock end, the clock end Higbury!“). Hráči se
rozcvičili, trávník zavlažil, stadion zaplnil.
K samotnému zápasu. Vybavena malým dalekohledem, sledovala jsem pozorně vše, ale hlavně
takové to dění okolo. Tak se tu nebudu raději pouštět do nějakých technických podrobností (už pro
to, že tímto článkem chci manžela překvapit a nedala jsem mu ho ke korektuře). Pár zajímavostí mě
ale napadá, např. to, že v průběhu zápasu se i přes všechny hlídače dostal na hřiště člověk v dresu,
který si pak hbitě sundal a sklouzl se po trávníku – to prý v televizním přenosu nebylo. Manažerem
byl tehdy Unai Emery. Zápas skončil 1:0 („one-nil to the Arsenal“). Gól vstřelil v deváté minutě David
Luiz, byl to jeho první gól v dresu Arsenalu, a brankářem Bournemouth byl Aaron Ramsdale, jaká to
náhodička. Arsenal byl třetí v tabulce, a pokud se nepletu, potom to s ním začalo jít trošku z kopce.
Vzpomínám si, že nás zamrzelo, že se hráči nerozloučili s fanoušky a po zápase odešli rovnou do
šatny. I tak byla ale atmosféra úžasná a nezapomenutelná. Ze stadionu jsme odcházeli mezi
posledními, takže jsme nezažili vůbec žádné davy. Po zápase ještě fanoušci vyhlížejí auta s fotbalisty u
výjezdu z garáží. Velmi přátelská atmosféra vládla v hospodách, bylo příjemné být „mezi svými“.
Čtvrtý den v Londýně jsme věnovali klasické tour po památkách (a samozřejmě procházce na území
stadionu, stejně jako pátý den před naším odletem). Pokud se na zápas vypravíte, doporučujeme
ubytovat se v blízkosti stadionu, vyhnete se tak cestování přeplněným metrem, užijete si vše kolem
stadionu na maximum a hlavně v klidu a na pohodu. A rozhodně si dejte i Stadium tour, je to pak boží
pocit, když vidíte v televizi záběry ze zázemí, z míst, kde jste byli.
A už asi vím, kde se ty 3 roky ztratily… Krátce po návratu z Londýna jsme začali očekávat našeho
synka. Ano, dostal dres, který jsme mu už tehdy na stadionu koupili. Máme rodinný portrét
v dresech. Jen už nepijeme s manželem kafíčko v klidu na gauči a nekoukáme u toho pěkně spolu na
Arsenal. Ale těšíme se, že syna jednou na Emirates také vezmeme.
Děkujeme, gunners.cz!
Věra a Kamil D.
