Zdravím Vás, Gooneři!
V prosinci, 8.12. jsem si já a Kolda nadělili předčasný vánoční dáreček v podobě lupenů na Emirates stadium na zápas proti překvapení letošní sezony West Bromwich Albion. V následujících řádcích se můžete dočíst o našem výletu za nejlepší ligou světa plus něco málo navíc.
Letenky jsme si zabookovali u nízkorozpočtových aerolinek Ryanair ihned, jak nám Dan potvrdil, že lístky na 100 % dostaneme. Cena zpáteční letenky byla krásných 1800 Kč s odletem z Brna. V pátek odpoledne jsme si to tedy natěšení mašírovali na letiště, po příletu se ubytovali a nemohli se dočkat dalšího dne. V sobotu jsme vyrazili kolem osmé ráno, protože jsme měli docela respekt z ,,London tube“. Kupodivu jsme se nikde neztratili a během půl hodinky vystoupili na Arsenal station. Hned před stanicí na nás dýchla atmosféra utkání, protože se tu zrovna stavěl stánek s fanouškovskými potřebami. Nejprve jsme se rozhodli jít zkontrolovat změnu stařičkého Higbury. Vstup i hlavní rysy konstrukce celého stadionu zůstaly zachované, ale místo hlediště jsou prosklené kanceláře a hrací plocha se proměnila v park. Nicméně celý tento komplex je soukromý, a tak jsme mohli jen nakouknout skrz plot. Highbury jsme tedy opustili a mířili si to k našemu novému domovu, Emirates stadium. Cestou jsme se bavili o zvláštnosti vybudování stadionu přímo uprostřed obydlené čtvrti a jak skvělé asi je být vlastníkem některého z domů kolem a mít Arsenal doslova přes cestu. Okolí naší supermoderní arény už bylo provoněné hotdogy, slaninou, burgry a dalšími chuťovkami. S Koldou jsme si dali kafčo a vrhli se do fanshopu Highbury house. Náš plán byl jasný – omrkneme, co všechno tu mají, a koupíme si dres. Trošku mě překvapila a zároveň rozesmála slečna na pokladně, která na mou žádost nažehlit na dres jméno Rosického reagovala udiveným pohledem a otázkou, jestli tady ještě vůbec hraje 🙂 Pak se omlouvala, že by to měla vědět a tak jsem ji ujistil, že to zůstane našim tajemstvím. S tímto cenným suvenýrem jsme se vydali na obchůzku kolem stadionu, dali si pár fotek s božským Thierym a dorazili jsme do dalšího, o dost většího fanshopu The Armoury. S logem Arsenalu tu mají všechno a když píšu všechno, myslím tím opravdu všechno.
Člověk by ani neřekl, jak ten čas letí. Do výkopu najednou zbývalo něco přes dvě hodiny, když se konečně otevřely brány na stadion. S mrazením v zádech se před námi otevřelo obrovské, zatím liduprázdné hlediště. Kolem postávali velmi příjemní a ochotní chlapíci od ochranky, kteří se hned sami nabízeli, že nám udělají fotky, když viděli naše pusy dokořán. Velmi milé přivítání. Zajímavě vyzdobené jsou útroby stadionu, kde jsou na zdech napsané historické okamžiky našeho klubu. Nejvíce mě překvapilo info, že v roce 1907 navštívil Arsenal president pražské Sparty a byl tak nadšený z barvy dresů kanonýrů, že ihned po příjezdu domů je zavedl ve Spartě.
Dvě hodiny utekly jako voda a před zaplněným hledištěm odstartoval hvizdem hlavní sudí to, proč jsme sem vůbec jeli. Konečně. Atmosféra byla elektrizující a nádherná. Právě jsme si prožívali náš dlouholetý sen a vychutnávali každičkou vteřinu utkání. Na vlastní oči vše vypadalo tak jednoduše, přirozeně a zejména galapředstavení Jacka bylo famózní. Shodli jsme se, že ten borec musí mít na kopačkách lepidlo nebo je prostě z jiné galaxie, jiné vysvětlení jeho dovedností prostě neexistuje. Už po cca 20ti minutách jsme si mohli spolu s další šedesátkou tisíc fanoušků zařvat tolik vytoužené ,,GÓÓÓÓL“. Hosté z West Bromwiche byly celý zápas pasivní a náš dojem z jejich hry byl takový, že sem přijeli jen proto, aby se zápas prostě nějak odehrál. Nevím, co dělají v tabulce tak vysoko. Nálada v hledišti byla perfektní, všichni zpívali a fandili jako jeden muž a po Artetově druhé proměněné penaltě si zápas užívali i sami hráči. Po některých akcích ve středu hřiště, kde v hlavních rolích nechyběli Wilshere a Cazorla, nám připadalo, že si ze soupeře dělají dobrý den. K totální spokojenosti už nám zbývala poslední věc, a to Malý Mozart na trávníku. Asi 10 minut před koncem jsme se toho dočkali a musím říct, že nikdo z ostatních hráčů nedostal tak hlasité přivítání, jako Tomáš. Když rozhodčí naposledy zafoukal do píšťalky, na světelné tabuli svítilo skóre 2:0. Vše vyšlo skvěle, nevyzpytatelného soupeře se nám podařilo zdolat a my mohli slavit výhru. Jen je trošku škoda, že jsme neviděli gól přímo ze hry (a že šancí na vstřelení bylo požehnaně), ale to už bychom chtěli moc.
Domů jsme letěli až v úterý odpoledne, tudíž jsme měli dost času na prohlídku města. Další den jsme si po Londýně udělali procházku, navštívili tradiční turistická místa. Pokud budete mít pár hodin navíc, určitě doporučuji zajít na výstavu dinosaurů v Natural History Museum. Vstup je zdarma a podívat se na kostry slavného Rexe, brontosaura a dalších těchto ,,mazlíčků“ se nepoštěstí každý den. V britské metropoli však také hrozí nebezpečí zdravotních potíží. Mám na mysli zejména ústřel a bolení za krkem, způsobené neustálým ohlížením po kolemjdoucích kráskách v tolik oblíbených legínách. Díky Bohu, že jsme tu nebyli v létě 🙂
Při cestě domů jsme se bavili a plánovali, kdy se znovu vydáme na utkání Gunners. Určitě Vám všem moc doporučuji zajet se podívat na své oblíbence na vlastní oči. Ačkoliv jsem se snažil tímto článkem nastínit naše pocity, stejně se mi to podařilo tak z dvaceti procent. Musíte si to prostě prožít sami, pak teprve pochopíte. Tímto bych chtěl moc za mě a Koldu poděkovat vedení ČS Supporters clubu za tuto jedinečnou možnost splnit si svůj sen a prožít tak krásné okamžiky. DĚKUJEME.
Tomáš Oplt
