Gooners on tour: NorthGooner a Maky na Evertonu

Zdravím všechny příznivce Arsenalu! Osobně jsem ani moc neplánoval, že bych vyrazil podruhé během jednoho roku do Londýna na fotbal. Nicméně kamaráda Makyho mé fotbalové zážitky z Anglie natolik nadchnuly, že se chtěl také podívat na Premier League. Já mám pro Londýn slabost, on tu nikdy předtím nebyl, takže nic nebránilo tomu, vše pečlivě naplánovat.


Ze svých zkušeností vím, že prodloužený víkend v Londýně nemusí stačit ani na to nejdůležitější, pokud člověk nechce spěchat. Čtyři dny jsou tak akorát, pokud doprovázíte člověka, který v tomto multikulturním centru Evropy ještě nebyl.
Tentokrát jsme nepřespávali v mém tolik oblíbeném hotelu Ibis Styles London Walthamstow na severovýchodě Londýna, který opravdu mohu všem doporučit. Kolegyně z práce mi dala tip na Holiday Inn Express Royal Docks, který je jen 5 minut cesty od stanice metra Canning Town.
Canning Town je rovněž součástí východního Londýna, ale je v jeho jižní části. Odsud je to opravdu kousíček k O2 Areně, k lanovce Emirates Air Line, k výstavišti Excel London, na letiště London City Airport, do finančního centra Canary Wharf v Docklands či na Greenwich. Rovněž ani cesta do centra Londýna netrvá nikterak dlouho a hotel je tedy umístěn ve velmi dostupné lokalitě. Jelikož je to východní Londýn, tak se v okolí stále staví moderní apartmány, které mění původní rys východních čtvrtí, kde žili převážně přistěhovalci z nejrůznějších koutů světa.
I tento hotel opravdu mohu doporučit, je o něco dražší než ve Walthamstow, poskytované ubytování je ale v podstatě na stejné úrovni. Mírné plus vidím v lepší dostupnosti k metru a že anglická snídaně nebyla za příplatek (vzhledem k tomu, že ubytování bylo dražší, tak si to stejně asi vzali tak či tak). Nevýhodu shledávám jen v tom, že ubytování nenabízí třílůžkové pokoje apod. Většinou jezdíme s kamarády ve třech, tudíž tento hotel z tohoto důvodu nemůžeme v budoucnu objednat, ač jinak je naprosto výborný a vyhovující.
Odlet z Prahy byl naplánován na 6:40. Opět jsme využili služeb Ryanairu. Nazpátek jsme se trošku spálili, protože let měl hodinu zpoždění, ale hodina je vcelku nic a dá se to v klidu přežít. Přiletěli jsme na Stansted, z kterého jsme se přepravili autobusem klasicky do Stratfordu, kde jsme omrkli nový stánek West Hamu, a odsud to bylo jen pár stanic k hotelu. Překvapivě měli pokoj dostupný už kolem 10. hodiny ranní a my se tak mohli v klidu ubytovat a vyrazit do víru velkoměsta bez batohů.
Za ty čtyři dny jsme zvládli vše podstatné, co bylo v plánu. Mohlo toho být o něco více, kdyby v sobotu celý den nepršelo. Nicméně déšť nás neodradil od jednoho z hlavních lákadel. Kromě nedělního zápasu jsme naplánovali jeden bonusový mač. V dubnu se nám osvědčil zápas Millwallu proti Fulhamu a kouzelná atmosféra malých tradičních stadionů. Měl jsem v měrku pár zápasů, které se o víkend v Londýně hrály. Volba nakonec jednoznačně padla na derby Fulham vs. Watford.
A rozhodně jsme nelitovali. Sehnal jsem vstupenky do první řady na stařičké tribuně Johnny Haynes Stand, až mě překvapilo, jak snadné to bylo. Jedna registrace na webovkách Fulhamu a lístky byly u mě ve schránce ani ne do týdne od nákupu! Myslel jsem si, že koupit vstupenky na zápasy Premier League je prakticky nadlidský úkol, ale dá se to. Záleží ale na klubu, někde je nutné mít vyloženě členství a přes to vlak najede. Naštěstí na Fulhamu jsou otevřeni všem. Díky moc za to!
Snu o sledování Premier League z první řady tedy nic nebránilo. V roce 2017 jsme s kamarády omrkli, kde se stařičký Craven Cottage nachází, letos v dubnu jsme k němu dopluli přes celý Londýn po Temži a nyní byl čas na to nejdůležitější.
Předpověď na sobotu byla prostě děsná a správně britská. Vytrvalý déšť celý den. Naštěstí nefoukalo a nebyla ani zima. My ale byli vybaveni. Viděl jsem spoustu zápasů Cottagers, několik i v dešti, tudíž jsem věděl, že na Johnny Haynes Stand bude do prvních řad potřeba kvalitní pláštěnka.
Craven Cottage leží cca 10 minut chůze od stanice metra Putney Bridge. Projdete krásný parkem, na jehož konci stojí pýcha Cottagers. Když jsme odbočili z parku na silnici vedoucí ke stadionu, tak nás míjel autobus Watfordu a my se tak úplně náhodou stali svědkem klasické podívané, tedy příjezdu hráčů ke stadionu a přivítání se s dychtivými fanoušky. Malí fans už byli připraveni na fotky a podpisy. Vše se odehrávalo v krásném anglickém deštíku.
Udělali jsme pár povinných fotek svatostánku s nádhernou cihlovou fasádou, zamířili do přeplněného maličkého fanshopu a pak rovnou do útrob Craven Cottage, kam jsme se dostali snad přes nejužší turnikety, co snad mohou existovat.
Vnitřek stadionu nás hodně překvapil. Vše bylo takové malé a útulné. Od silnice k tribuně to bylo doslova jen pár metrů. A ten pohled na ochozy Craven Cottage! Na naší tribuně měli ještě v horní části staré dřevěné sedačky z doby, kdy tu válela klubová legenda Johnny Haynes. Historie tu na vás prostě dýchne, až vás zamrzí, že jste nemohli nikdy navštívit Highbury. Celkově na Fulhamu vše funguje hodně přátelsky a rodinně.
I atmosféra během zápasu byla taková přátelská a klidná, na The Den to byla větší divočina. Déšť stále neustával a my sledovali při rozcvičce domácí hezky zblízka. Mezi nimi nechyběl ani Calum Chambers, což mě potěšilo. Rozcvičku si na starost vzal Scott Parker, bývalý anglický reprezentant a opora Charltonu, West Hamu či Fulhamu. O poločas jsme mimo jiné mohli sledovat rozhovor na hrací ploše s klubovou legendou Clintem Dempseyem, který si vysloužil mohutné ovace.
Domácí nezačali vůbec dobře, prohrávali už ve 2.minutě a domácí fans zůstali opařeni hned od začátku. Hornets byli v první půli lepší, bohužel pro ně nevyužili další šance a do šaten šli pouze s jednobrankovým náskokem. Manažer domácích udělal o poločas v sestavě dvě změny, které mužstvu pomohly a Cottagers pomalu začali získávat územní převahu. Ta vyústila ve vyrovnávací branku Mitroviče, který hrál opravdu výborně. Srbský útočník v nastaveném čase mohl převrátit misku vah na stranu domácích, ale hlavou trefil jen břevno.
Oba týmy se rozešly smírně. Během zápasu panovala příjemná atmosféra, a i když kromě 20 minut celý zápas propršelo, stálo za to sledovat zápas z první řady a být dění na hřišti tak blízko.
Druhý den nás čekal Arsenal. Já už věděl, jak to přibližně bude probíhat. Kamarád byl ale nadšenější více než já. Pro něj to byl highlight celého výletu. Při výstupu ze stanice Arsenal jsem dal tradičně burgera v zahrádce naproti metru. Opravdu doporučuji se tam cestou ke stadionu stavit. Krátkou zastávku jsme udělali také u Highbury.
Pořídili jsme opět fotky Emirates, zašli do fanshopu, využil jsem konečně moji oficiální membership card. Je na ni 10% sleva, tak se nebojte ji při placení ukázat. Musíte ale předložit i pas či občanku.
Nebudu se tu už rozepisovat o tom, jak máme krásný a moderní stadion. Jelikož už mám pár zápasů za sebou, tak mě to už tolik nedojímá. A jak jsem již zmínil, já jsem stále obdivovatel těch starých klasických tradičních fotbalových stánků. Na Makyho to však udělalo mnohem větší dojem. 60 tisíc je prostě masa lidí.
K zápasu se nebudu moc vyjadřovat. Vše tu již bylo asi několikrát zhodnoceno. Everton byl prakticky celý zápas lepší a nebezpečnější. Čech zachytal určitě jeden z nejlepší zápasů v našem dresu. My toho moc nepředvedli, ale upletli jsme z h*vna bič a tři body se počítají.
A co se týká atmosféry, tak ta byla taková normální, průměrná dle mého. Zažil jsem na Emirates mnohem horší, ale také i mnohem lepší, logicky při zápase se Spurs. Lepší už asi jen tak nezažiji. Každopádně kdo pojede na Arsenal poprvé, tak bude určitě nadšen a bude vše hltat plnými doušky.
Závěrem bych chtěl poděkovat Danovi za zprostředkování lístků a vám ostatním doporučuji, pokud máte čas a chcete se podívat i mimo Emirates, neváhejte, je rozhodně o co stát.