V létě tohoto roku (2013) se mi podařilo naplánovat dovolenou s přítelkyní v Londýně tak, že se čirou náhodou překrývala s termínem Emirates Cupu. Hned po zápase mezi Arsenalem a Neapolí jsem věděl, že se na toto místo musím někdy vrátit. Co jsem ale nečekal, bylo, že se fotbal, atmosféra a především Giroud, líbili mé přítelkyni, která je jinak skoro až odpůrkyní fotbalu, natolik, že se chtěla vrátit se mnou. A tak po návratu do ČR začaly přípravy.
Celá akce však pro přítelkyni byla tajemstvím. Poté, co jsem si vybral vhodného soupeře a termín, jsem jí sdělil, že jedu do Londýna s kamarádem. V průběhu dalších dnů následovaly SMS a průpovídky typu: „že by jela taky“ a „jak mi závidí“. Den před odletem jsem jí ukázal letenky a řekl jí, ať se sbalí, že zítra (středa), jak skončí ve škole, letíme.
Ve čtvrtek jsme měli lístky do WB Studio na Making of Harry Potter Tour (pro fanoušky HP opravdu doporučuji:)) a v pátek pak první zastávka na stadionu – The Emirates Stadium Tour. Prohlídku jsme v létě neabsolvovali, o to víc jsem se na ni těšil tentokrát. Každému fandovi Arsenalu bych ji doporučil, protože vás zavede do míst, kam se asi v životě jinak nemáte šanci podívat. Především možnost vstupu do šatny domácích a na střídačky, až téměř na hřiště, je zážitek, při kterém jsem měl jen přiblblý výraz na tváři a nic víc. Po cestě z Tour jsme si všimli ještě Arsenal Museum, kam je se vstupenkou na Tour vstup zdarma, tak jsme si připomněli největší hrdiny a nejlepší okamžiky našeho klubu.
V sobotu nás pak čekal samotný zápas – Arsenal vs. Southampton. Vzhledem k tomu, že metro na stanici Arsenal nejezdilo, bylo potřeba vyjet trochu dříve a obrnit se větší dávkou trpělivosti. Hned po výstupu z metra však bylo jasné, že ani ze zastávky Highbury & Islington nemůžeme na stadion netrefit. Všude samá červená a všechna se linula jen jedním směrem – směrem na Emirates Stadium.
Když jsme našli naše místa na Clock Endu, kolegové z fanklubu zde již byli a vychutnávali předzápasovou atmosféru. Celý stadion věděl, že nás se Southamptonem nečeká lehký zápas, protože soupeř měl dobrou formu, čemuž odpovídalo jejich třetí místo v PL. Tomuto faktu také odpovídala atmosféra – do prvního gólu byli až na výjimky více slyšet hostující fans (jestli to ale nebylo tím, že Clock End je přímo nad jejich sektorem:)) Po prvním gólu Girouda (nebo spíš po chybě Boruče) se ale atmosféra citelně zlepšila. I za sebe musím přiznat, že ze mě spadla nervozita z toho, zda se dočkám gólu, nebo ne. Přítelkyně byla zase nadšená z toho, že gól dal právě její oblíbenec. Po druhém gólu Olieho z penalty už fandění vypuklo naplno a především skandování: „We are top of the league“, se poslouchalo opravdu skvěle.
Před koncem zápasu začali někteří fanoušci opouštět svá místa, což bývá zde na stránkách občas kritizováno. Je potřeba si však uvědomit, že na stadion se vleze přes 60 000 lidí a tyto lidi se pak musí nacpat do městské dopravy, což může nějakou dobu trvat. My jsme samozřejmě zůstali ještě nějakou chvíli po závěrečném hvizdu a fotili jsme se navzájem s ostatními členy fanklubu. Pak už přišlo nutné opuštění stadionu a cesta na metro. Vzhledem k již zmiňované uzavírce stanice Arsenal nám trvalo asi 50 minut, než jsme se vůbec dostali ke vstupu do metra. Během této doby jsme se pohybovali „zombie chůzí“, kterou však zpestřovaly výměny chorálů mezi fanoušky Southamptonu a Arsenalu. Všechno se však neslo v přátelském duchu.
V neděli nás čekal už jen návrat do ČR a přemýšlení nad tím, kdy se na Emirates Stadium opět podívám. Doufám, že to nebude dlouho trvat… Na závěr musím ještě poděkovat klukům z fanklubu za zprostředkování lístků – Za všechny díky za zážitky, které si všichni budeme navždy pamatovat!
