He is five foot four, five foot fooouuur, We’ve got Arshavin, ………

aneb jak Andrei opět zařídil naše slavné vítězství na Anfield Road…..

Celé to začalo tím, že jsem asi dva týdny před zápasem jednou večer, skoro omylem, otevřel e-mailovou schránku a našel tam dotaz, jestli nechci dva lístky na Liverpool. Byly sice na třináctého, ale zápas na „Anfieldu“ je něco co se neodmítá. Následovala bouřlivá porada, přehodnocení vánočních a dárkových priorit a pak už jen hledání nejlevnějšího leteckého spojení, vhodného ubytování a po „intermezzu v Athénách“ odlet do Londýna.

Snažím se vždy „výlet za fotbalem“ spojit s něčím, co alespoň trochu „ospravedlní“ vynaložené náklady. Na předvánoční nákupy na Oxford Street mi stav konta moc nadějí sice nedával, ale takové Britské muzeum (vstup zdarma) a návštěva jeho expozic, to už je přeci důvod proč strávit pár dní na ostrovech!

Do britské metropole jsem dorazil pro jistotu den před zápasem, cvičně si zkusil najít nádraží Euston a koupil si jízdenky do Liverpool – Lime Street. Měl jsem štěstí na ubytování, pár metrů od Kings Cross, takže tube a i ten Euston byly po ruce. Našel jsem si svého „turka“ s kebabem přes celý talíř za Ł3,99 a ke spokojenosti mi chybělo už jen trochu levnější pivo -). Pak mi zbylo dost času na procházku na Regent Street, po Soho či Covent Garden.  Počasí nebylo příliš vlídné, ale nemohlo mi zabránit ve sledování stavění kulis na premiéru filmu Sherlock Holmes na Leicester Square, prohlížení „dévédéček a blúrejů“ v hmv na Oxford Street či v procházce podél Temže. A když už byla zima příliš vlezlá a nenechala mne sledovat pokus o zápis do Guinessovy knihy rekordů v počtu Santů na Trafalgar Square, mohl jsem zalézt do Holmes pubu či do nějaké galerie. Londýn nikdy nikoho prostě ve štychu nenechá.

V den zápasu se muselo dost brzy vstávat, vlak z Euston odjížděl už v deset a ti, kteří neměli místenku jako já, museli prostě přijít dřív. K radosti fanoušků Liverpoolu jedoucích z Londýna – apropó, nechápu, jak může někdo z Londýna fandit Liverpoolu -)) – bylo jedno z posledních míst právě v jejich vagónu a tak jsem v tom „pendolínu“ byl zalezlý celé tři hodiny cesty v koutku jako myška. Vlaky jsou sice v Anglii trochu dražší než u nás, ale kvalita souprav, jejich stáří a s tím spojený technický stav a kultura cestování je zcela nesrovnatelná a vyznívá v krutý neprospěch našich státních (nebo spíš rakousko-uherských??) drah. Takže do Liverpoolu jsem dorazil včas, čistý, neunavený, sytý ……..

Lime Street mě přivítalo stejně jako většina jiných mě známých anglických nádraží, tedy čistotou a absencí pískání kol při brzděni souprav. Vyzbrojen mapou a pevnou vůlí jsem vyrazil směr Anfield Road. Cestu nebudu popisovat, Liverpool, tedy ta část kudy jsem šel, mě vůbec nenadchla, sice jsem mohl sledovat z výšky u řeky ležící centrum města, ale popisovat Vám nic nebudu. Přituhovalo, měl jsem šálu snad i na očích a tak by byl můj pohled značně zkreslený. Asi v půli cesty jsem podlehl zimě a chuti na burgra s pivem a využil nabídku taxikáře, který mne „hodil“ na stadion. Po příjezdu na Anfield Road jsem byl překvapen hned několika věcmi. Tou první byla absence nadšených, zpívajících či jinak se projevujících fanoušků domácího týmu. Sledoval jsem skupinky zasmušilých fans, bez zájmu míjejících několik (až 2!!!) stánků se suvenýry. Druhou věcí, která mne tak trochu zaskočila, byl „proslulý“ stadion. Je velice těsně zasazen do okolní zástavby, což se dá s ohledem na jeho stáří i snad docela pochopit. Je poměrně dost malý a obejít se dá skutečně snad za pár minut, tedy pokud Vám v tom nezabrání policie na koních jako mě, ale k tomu se dostanu později, teď pojďme na toho burgra s pivem…

Při návštěvě Emirates to věci znalého návštěvníka táhne od metra rovnou na stadion, kdo chce do fanshopu může, ale nejlépe po zápase, protože slovy klasika, co tam, rozuměj na stadionu, s těma věcma. Ještě se mi na Emirates nestalo, že bych stál na občerstvení před zápasem frontu, nebo že by se na mne „nedostalo“. O přestávce je to něco jiného, ale před zápasem jsem vždy tak za minutku dvě měl v ruce ten žvanec a mohl se zapojit do diskuze nad programem ve všudypřítomných TV. Před Emirates maximálně pár fotek, ale hlavně šup dovnitř, najíst, napít a sledovat rozcvičení a pak zápas. Všechny prostory jsou tam až předimenzované (vyjma toalet -) ). To na Anfieldu si člověk připadá tak nějak nefotbalově. Někdo by mohl říci, že tam všude na člověka dýchá historie, ale když pak na té úzké ulici nemáte kam uhnout, když se na vás řítí policajt s koněm, může vám být historie tak trochu ukradená. Takže jsem cestou na Anfield našel dva stánky se suvenýry, zapudil myšlenku zakoupení soupravy „minigerrard“ a „minitorres“ s tím, že bych je pověsil v away na zábradlí vzhůru nohama a našel jeden štěrkem vysypaný roh 30 x 30 metrů, kde stálo pár karavanů a kde jsme se mohli před zápasem posilnit. Jídlo bylo dobré, ale marně jsem hledal ty zavěšené TV -))).

Po jídle jsem se vydal oběhnout stadion, přeci jenom zvědavost zvítězila. Jaké však bylo mé zklamání, když u slavné brány You never walk alone… a památníku tragicky zemřelým fanouškům mi cestu zatarasila policie a to dokonce s pomocí „Šemíků“, neboť zde právě dokončovala rozehnání fanoušků, kteří házením papírových koulí vyjádřili svůj protest proti americkým vlastníkům. Až teprve po zápase jsem se dozvěděl, o co vlastně šlo, tedy o akci kontroverzního klubu fanoušků The Spirit of Shankly Supporters’ Union – ve zkratce S.O.S. – (kontroverzní pro své údajně rasově nesnášenlivé výroky), kteří již delší dobu bojují proti americkým vlastníkům klubu pánům Tomu Hicksovi a Georgu Gillettovi a jejich finanční politice. Více o této akci klubu ZDE

Protože krize Liverpoolu, podle mého, aktuálně po vypadnutí ve 3. kole FA Cup vrcholí, dovolil jsem si v několika bodech shrnout, za co že to S.O.S. vlastně bojuje :

-za větší zapojení mladých hráčů do prvního týmu, větší zájem o mládežnické celky. S.O.S. argumentuje, že za 5 let přivedl Rafa z vlastní juniorky pouze jednoho hráče a to Insuu (upřímně, žádný zázrak)

– za rozumnější přestupovou politiku, protože Rafův absolutní necit při přestupech způsobuje zadlužení klubu. Stačí si připomenout jména jako  Morientes, Pennant, Josemi, Kromkamp, Zenden, González, Arbeloa, Voronin, Keane a pod, plus nespočet tzv. talentovaných mladíků, kteří nikdy klubu nevrátili ani špetku toho, co do nich investoval. Já bych snad za sebe uvedl čerstvý případ Dosseny, který přišel za L 7 mio a po 18 měsích sezení na lavičce odešel do Neapole za L 4 mio.

– za odchod Beníteze z Anfieldu a s ním obou majitelů Gilletta a Hickse, protože zavinili obrovské zadlužení klubu a neschopnost tento dluh dlouhodobě splácet

– za okamžité zpracování plánu na umoření dluhu L 290 mio a zastavení plánů na výstavbu nového stadionu, protože umoření dluhu  či příchod kvalitních hráčů je přednější jak megalomanské plány

Co k tomu dodat, snad jen si zazpívat … One Arsene Wenger, There’s only one Arsene Wenger, There’s only one Arsene Wenger..., protože náš klub má aktuálně finanční rezervu L99,6 mio a vykázal za uplynulé účetní období při obratu L225 mio zisk před zdaněním ve výši  L39,9 mio.

Ale zpět k oné památné neděli 13.prosince 2009, kdy náš malý „rasputin“ dobyl, ale vlastně i dobil slavný Anfield Road.

Když mi pár „Šemíků“ zabránil ve sportovním výkonu a oběhnutí celého stadionu, vydal jsem se zkroušeně ke vstupu do away sektoru, kde mne již čekali další dva slovenští kanonýři (nazveme je pro přehlednost „O“ a „P“ ) a spolu s mou drahou polovičkou jsme tak vytvořili česko-slovenské bojovné away jádro. Hned jsme také upoutali pozornost štábu Sky Sport, který nás chtěl začít natáčet a čekal, že se projevíme. „O“ se ukázal jako správný kanonýr, vyčkal si na červené světýlko, povel „klapka, Anfield kanonýři poprvé“ a všem divákům Sky Sport a taky všem fanouškům soupeře, kteří právě procházeli, zazpíval jasným a silným hlasem …And it’s Arsenal, Arsenal FC, We’re by far the greatest team, The world has ever seen.…, a možná tak všem přihlížejícím naznačil, jak se bude dnešní zápas vyvíjet. Prostě „simple but effective“. A pak už jen turniket a vžum do bezpečí away sektoru…

Nebylo to špatné, měli jsme bufet (s frontou k uzoufání), toaletu (frontu nekomentuji), dokonce každý i jednu sedačku, na které se ale sedět nedalo bez rizika zašpinění. Ale on ani nikdo sedět nechtěl, někdo šel až k trávníku okouknout green a pak Almuniu, někdo nafukoval míče aby Pepe měl opět možnost vyniknout, jiní si nadšeně a hlasitě povídali či se překřikovali s pomalu se zaplňujícím Anfieldem. Čekal jsem, zmlsán z Emirates a taky s ohledem na důležitost a prestižnost zápasu, že stadion už bude při rozcvičení své hráče bouřlivě vítat, vyvolávat jejich jména spolu s komentátorem, bojovat alespoň trochu s away sektorem, ale ono vůbec nic. Nejvíc bylo slyšet Arsenal, Arsenal… a naši snahu ocenil i dlouhým máváním Pat Rice, když tak jako každý zápas (panebože, kolikátý už to je? Spočítal to vůbec někdo? Vždy se soustředíme jenom na Bosse a toho tichého nenápadného Pata tak trochu opomíjíme) roznosil na trávník bílé plastové značky a určil tak místo, kde se budou nominovaní do zápasu rozcvičovat. Škoda, že to bylo tak daleko a škoda, že Liverpool šetří, kde se dá a měl zapnutou snad jen jednu lampu a to ještě někde v tramtárii u VIP sektoru, prostě ten můj blesk to neutáhl a tak ty fotky nic moc. Víte, vzal bych si větší mašinu, ale jeďte do jámy lvové a vemte si nádobí za pár desítek tisíc bez visačky Press :-). No nic, po rozcvičení všichni klasicky zmizeli a atmosféra začala houstnout. Dokonce i rozsvítili. Tribuny se postupně plnily a já malý fanoušek z Čech, odkojený Galaxií jsem s napětím čekal tu minutu „M„, kdy všichni vezmou ty svý  „Neveršály“, zaujmou ten Tyršův stoj spatný s rukama nad hlavou a spustí ono hromové …. You never walk alone…., které bude slyšet až v podzemí v šatnách a ze kterého půjde hráčům a fanouškům soupeře mráz po zádech. Řečeno však slovy klasika…..chvíle očekávání byla vystřídána chvílí zklamání…. Tu šálu zvedlo nad hlavu pár desítek fans a zpěv by nebyl slyšet, kdyby píseň nezněla z amplionů. Lidi, z mého pohledu prostě trapas.

To však už vybíhali jako krtkové z podzemí hráči, Boss přišel důstojně skoro jako poslední a naše skandování ocenil krátkým pozdravem rukou. Hráči se vzájemně pozdravili, rozhodčí si přepočítali své ovečky a zápas mohl začít. A opět, čekal jsem ohlušující rachot domácích tribun, ženoucí své miláčky směrem do Big4, mé zklamání však bylo obrovské. Zápas popisovat standardně nebudu, každý ho má jistě ještě v živé paměti, ale snad jen podotknu, že Liverpool je skutečně tým dvou hráčů. V první půli Steve a El Niňo trochu zatápěli, ve druhé půli už tak vidět nebyli a kanonýři převzali iniciativu. Nevěřím těm báchorkám o Arsénově fénu o přestávce, spíš věřím tomu, že náš tým je lidsky kompaktnější, sehranější a prostě lepší. A nemá ty problémy, jako ten liverpoolský, protože co si budeme namlouvat, i fotbalista od Mersey je člověk gramotný, znalý abecedy a internetu a tak se k němu občas přes hradbu jeho nemravného týdenního platu nějaká ta informace o zdravotním stavu jeho chlebodárce dostane a určitě jeho mysl zaměstná, což se logicky musí projevit v míře jeho zápalu na greenu.

Nálada v away byla po celou dobu zápasu fantastická, nikdo si snad ani chvíli nepřipouštěl, že si neodvezeme alespoň bodík. Snažili jsme se hráčům vytvořit domácí prostředí, a já si uvědomil (první ostrovní away zápas live) jaká je to makačka. Tady v komentářích vždy lakonicky konstatuji, že away odvádí dobrou práci, ale co to znamená, přeřvat celý Anfield, to jsem opravdu netušil. Vyjma standardních… Arsenal, Arsenal…, nebo … And it’s Arsenal, Arsenal FC…, jsme přidali i pár posměšných jako … Liverpool, Hoof the ball … a Your support, Your support, Your support is f**king sh*t, Your support is f**king sh*t.…. a po vyrovnávacím a následně i vítězném gólu se už Anfieldem neslo  jen …He’s five foot four, He’s five foot foouurr, We’ve got Arshavin, F*ck Adebayooorr!… Oslavu našeho AA23 nenarušil ani závěrečný hvizd rozhodčího a náš nucený odchod ze stadionu. Ještě dlouho po závěrečném hvizdu jsme stále zpívali (video) a naše dobrá práce byla oceněna dlouhým máváním jinak vcelku asketického Francouze z naší lavičky.

OSLAVY PO ZÁPASE – VIDEO

Čekal jsem, po zkušenostech z Lutychu či Pireusu, že nás buď nechají „uzrát“ v away sektoru nebo že půjdeme ze stadionu s policejním doprovodem, byli jsme však volně vypuštěni a nikdo ani neschovával šály, dresy, čepice, prostě jsme se venku volně zamíchali mezi domácí fans a pěšky vyrazili směrem k Lime Street. Opět nelze nevzpomenout skoro hrobového ticha na ulicích sousedících se stadionem. Vyjma bezeslovného nápěvu zakončeného vždy výkřikem „Arshavin“ nebylo slyšet vůbec nic a k tomu jsme měli možnost sledovat smutné tváře domácích fans, upřímně řečeno, nezávidím. Kudy jsme potom šli nevím, ale „O“ nás vedl neomylně jak Vinnetou přes Skalisté hory, až jsem ho podezíral, že na Anfield musí chodit častěji než jednou za rok :-). Celou cestu jsme rozebírali přestupy, naše šance na titul, zranění, no však ta témata znáte. Hodina uběhla až nějak podezřele rychle. Cesta zpátky vlakem pak byla klidná, pohodová. Zpěv utichl, většina fanoušků spala. Jakmile však Virgin zastavil na Euston, okamžitě se zase začalo ze všech stran ozývat … He’s five foot four, He’s five foot foouurr, We’ve got Arshavin, F*ck Adebayooorr… a tento krásný song jsem s přestávkami slyšel skoro až na Kings Cross. Cestou do postele jsme narazili na jeden hotel, který měl ještě otevřený bar a v něm Staropramen, světe div se dokonce s pěnou a obsluhou, která dělala, že není z Čech, inu, asi se to v Londýně patří.

V pondělí po zápase pak následovala samá překvapení. Jednak jsem nemluvil, což se ostatně dalo očekávat, horší to ale bylo s mrazem a sněžením. Všechny předpovědi počasí vzaly za své a Londýn se zahalil do vloček a ostrého větru. Vlastně jsem se tak ani nebránil plánované návštěvě British Museum, Covent Garden a neplánované opakované návštěvě pubu Sherlock Holmes. Něco z toho můžete vidět na fotkách pod článkem nebo na rajčeti. V úterý jsem si pak splnil další malý sen a navštívil Emirates v rámci Stadium Tours. Měl jsem tu čest absolvovat v roce 2004 Tour ještě na Highbury a tak jsem mohl porovnávat, ale o tom snad příště.

VŠECHNY FOTKY JSOU NA RAJČETI  -) 

P.S. jo a na Anfieldu nemají ani bigscreen 🙂

/Patrick, foto vlastní/