Dnes navazujeme na předchozí část (ZDE) seriálu z historie Arsenalu, která pojednává o Herbertu Chapmanovi, všechny předchozí díly historie pak najdete v sekci Blog.
Prvním skutečně velkým úspěchem Arsenalu byl zisk FA Cupu v roce 1930 a stalo se tak právě pod vedením legendárního Chapmana. Tento památný zápas začal v sobotu 26.května 1930 ve 14:45 na londýnském Empire Stadium a soupeřem kanonýrů byl jeden z tehdy nejlepších týmů Anglie Huddersfield. Ruku si s rozhodčími podali za Arsenal s kapitánskou páskou Tom Parker a za Huddersfield Tom Wilson. To nejzajímavější ale bylo, že Arsenal na lavičce vedl bývalý manager Huddersfieldu, Herbert Chapman, pro kterého tak finále poháru mělo zvláštní význam. Celkově 55. finálový zápas Anglického poháru sledoval i přes zdravotní potíže král Jiří V., čímž byl zápas povýšen i na vrcholnou společenskou událost. V brance Arsenalu nastoupil Charlie Preedy, v obraně Tom Parker, Eddie Hapgood, Alf Baker, Bill Seddon a Bob John. Záloha hrála ve složení Joe Hulme, David Jack a Jack Lambert a v útoku nastoupili Cliff Bastin a Alex James. Utkání nakonec skončilo hladkým vítězstvím svěřenců Herberta Chapmana 2-0 (branky vstřelili Alex James a Jack Lambert) a tímto zápasem vlastně začala slavná předválečná éra The Gunners.
Rok po prvním triumfu v FA Cupu pokračoval Arsenal v raketovém vzestupu. Musíme si uvědomit, že v sezóně 1928/1929 skončil Arsenal v lize na devátém místě bez šance jakkoliv byť i bojovat o čelní příčky, rok poté, v sezóně 1929/1930, dokonce až na místě čtrnáctém, avšak získal již zmíněný FA Cup. A rok na to, v sezóně 1930/31 dobyl ligový triumf. A dokázal to skutečně ve velkém stylu. Chapman disponoval nebývalou útočnou silou trojice Jack Lambert, David Jack a Cliff Bastin, na jejichž umění nenašly obrany soupeřů účinný recept. Vždyť jen Lambert vstřelil v 34 zápasech 38 branek, Jack za sezónu 31 gólů a Bastin 28. Zahanbit se nedal ani záložník Joe Hulme se 14 góly a přispěl tak ke klubovému rekordu 127 branek za sezónu.
Arsenal v sezóně 1930/1931 produkoval výtečný fotbal a drtil soupeře bez rozdílu, kupř. Grimsby Town 9-1, Blackpool odjel z Highbury s přídělem 7-1, Derby si odvezlo 6 branek a Chapmanův tým zvítězil i na hřišti Leicesteru 7-2.
Sezóna 1930/1931 byla pro Arsenal vyjímečná nejen ziskem prvního ligového titulu, ale i tím, že v jejich řadách debutoval první zahraniční hráč. Byl jím holandský brankář Gerry Keyser, který odchytal 12 zápasů. Dalším debutantem, který se zapsal významně do dějin Arsenalu, byl George Male, který odehrál svůj první zápas v hektickém vánočním období, kdy mezi vánocemi a novým rokem v průběhu tří dní odehrál Arsenal tři zápasy a jeho soupeři ve třech prohraných zápasech inkasovali 14 branek. George pak sloužil Arsenalu až do roku 1948, byť s přestávkou druhé světové války, ale přesto 18 let.
Po triumfu v sezóně 1930/1931 začal Arsenal sezónu 1931/1932 s nadějí na zisk double. Posledním týmem, kterému se to povedlo, byla v roce 1897 Aston Villa. Vstup do sezóny však týmu vůbec nevyšel, hned první utkání odehrané doma na Highbury s WBA Arsenal prohrál. První bod pak tým získal až po pěti kolech. S takovým startem do sezóny se hroutily všechny mistrovské ambice a Arsenal už ztrátu nedohnal. Titul získal Everton, který ten rok, pouze pro zajímavost, postoupil do první ligy, a Arsenal obsadil místo druhé. Ani v Anglickém poháru se nepodařilo vše podle představ vedení klubu a fanoušků. Arsenal hrál sice pohledný, útočný fotbal, ale až přílišné ofenzivní choutky všech hráčů zanechávaly velké mezery v obraně, čehož protivníci dokonale využívali. Arsenal na cestě do finále poháru Anglického poháru výrazně překonal Darwen 11-1, Plymouth 4-2, Portsmouth 2-0, Huddersfield a Manchester City shodně 1-0, aby se pak ve finále střetl s Newcastle. Utkání bylo poznamenané absencí dvou opor Arsenalu. James si nestihl vyléčit zraněné koleno a ani Hulme nebyl nominován do sestavy, kterou ohlásil Chapman 3 dny před zápasem. Pak však nastala kuriózní situace, kdy novinář L.V.Manning z Daily Sketch požádal oba zraněné hráče, aby mu pózovali na Highbury, udělal jejich snímky a zveřejnil je v novinách s příznačným nadpisem: Dva z nejschopnějších mužů ve fotbale“. Tento článek však tak rozlítil Chapmana, že nařídil oběma hráčům otevřený trénink na Highbury, pozval na něj 40 novinářů a oba hráče nominoval do zápasu s Newcastle. Ke zranění Jamese, které ho vyřadilo následně ze zápasu, pak došlo až po skončení otevřeného tréninku, když jeden z novinářů požádal Thoma Whittakera o zapózování s Jamesem, při kterém jmenovaný uklouzl a musel být odnesen dokonce na nosítkách. V utkání ho pak nahradil George Male.
Finále se započalo pro Arsenal vcelku dobře. Po brance Boba Johna vedl tým ze severu Londýna 1-0. Straky ale vzápětí vyrovnaly a to díky fatální chybě rozhodčích. Nakonec Arsenal prohrál 1-2 a ze zisku Anglického poháru se radovaly „straky“. Po roce 1927 to byla druhá nepovedená účast Arsenalu ve finále tohoto poháru. Neúspěch v roce 1927 alespoň mírnila skutečnost, že tehdy se Arsenal do finále probojoval slavným vítězstvím 2-1 na Stamford Bridge (dne 26.3.1927), když branky kanonýrů vstřelili Joe Hulme a Charlie Buchan.
Neúspěch ze sezóny 1931/1932 byl však přes fotbalové letní prázdniny rychle zapomenut a Arsenal díky zlepšení obranné činnosti začal v dalších letech dobývat vysněné poháry. K úspěchům ho přivedla především vynikající ofenzíva, když v roce 1931 vstřelil tým již vzpomínaných rekordních 127 ligových branek, v roce 1933 jich bylo 118 a stejně tak i v roce 1935. Arsenal dominoval ostrovním fotbalovým kolbištím další plné tři roky (1932/33, 1933/34 a 1934/35), i když se mu však nepodařilo i přes výraznou ligovou dominanci získat tolik vysněné „double“. Arsenal v této době nedošel v poháru nikdy do finále, a pokud v pozdější době došel, nedařilo se mu pro změnu v lize, tak jako v roce 1936, kdy v lize skončil šestý.
Jedinou kaňkou na této mimořádně úspěšné etapě dějin klubu pod vedením Herberta Chapmana tak byla ostudná porážka s amatérským týmem Walsallu. Ostudná, i když na obranu kanonýrů lze uvést, že tým byl zdecimovaný chřipkou. Los svedl tyto dva týmy ke vzájemnému střetnutí ve třetím kole Anglického poháru. Walsall byl amatérský tým a všichni očekávali výrazné a především snadné vítězství Arsenalu. První pohled na sestavu Arsenalu mohl naznačovat, že Chapman protivníka podcenil, ale skutečnost byla taková, že značnou část týmu sklátila chřipka, která vyřadila ze hry mj. Boba Johna, Jacka Lamberta a Ernie Colemana. Eddie Hapgoow a Joe Hulme byli zranění, ale ani to nebránilo tisku psát o střetnutí Davida s Goliášem, týmu, který má vlastní vlak a týmu, jehož hodnota byla Ł69. Vždyť výdaje Walsallu za celou sezónu dosahovaly i na tu dobu zanedbatelných Ł75. Příčin porážky Arsenalu bylo ale víc, nejen chřipka a zranění. Mladí hráči Arsenalu, kteří měli zastoupit zkušené ligové harcovníky, například Charlie Walsh, byli na trávníku ve Fellows Park před 24.932 diváky viditelně nervózní, zatímco hráčům Walsallu se dařilo vše, na „co sáhli“. Walsh již v prvním poločase spálil stoprocentní šanci po centru Bastina a ve druhém dokonce odebral míč Jackovi, který byl v jasné gólové příležitosti. Walsall postupně získával sebedůvěru, obránci amatérského celku zcela eliminovali Jamese a v 60.minutě dokonce vstřelili branku. Gilbert Alsop, autor brankové hlavičky, ve svých pamětech po padesáti letech popsal gól takto : „Hráli jsme od rohového praporku a jejich obránce Black měl za úkol mě přikrýt, to se mu ale nepodařilo a míč mi přesně padl na hlavu“. Stejně tak přesně si pamatoval i situaci, která nastala za pět minut. Alsopa fauloval Tommy Black a protože k faulu došlo v pokutovém území, nařídil rozhodčí penaltu, kterou Billy Sheppard proměnil. Manager Arsenalu Herbert Chapman byl podle dobových svědků vzteky bez sebe, nedovolil Blackovi ani návrat na Highbury a ještě ten týden ho prodal do Plymouthu. Walsh, který nesl také výrazný podíl na blamáži, byl prodaný v lednu do Brentfordu. Billy Warnes na konci sezóny odešel do Norwich a tak z „viníků“ jedině Norman Sidey přežil Chapmanovu čistku.
Porážka s Walsall, která ukázala i druhou stránku charakteru managera Arsenalu, byla poslední v jeho životě. Smrt tolik úspěšného managera přišla tak nečekaně, tak náhle, že otřásla celým Highbury. V sobotu, 30.12. 1933 Arsenal remizoval v ligovém utkání s Birminghamem a udržel si tak čtyřbodové vedení na čele tabulky. Na Nový rok Chapman odjel do Bury podívat se na zápas s Notts County, v úterý byl na utkání Sheffield Wednesday s Birminghamem. Ve středu byl již nemocný, ale neuposlechl doporučení klubového lékaře Guy Peppera a odjel do Guildfordu na zápas rezerv. Po návratu do svého domu v Hendonu se jeho stav ještě více zhoršil a přes krátkodobé zlepšení Herbert Chapman zemřel v 15 hodin v sobotu 6.ledna 1934. Informace o jeho smrti byla pro klub absolutním šokem. Jen několik hodin po smrti managera přijeli hráči na trénink, kde jim byla sdělena tato smutná zpráva. Někteří hráči nebyli schopni se s touto informací vůbec vyrovnat, vždyť všichni ho viděli předchozí sobotu plně zdravého. Jen několik dní po smrti Chapmana hrál Arsenal další ligový zápas s Wednesday a svého managera uctilo celé Highbury minutou ticha a absencí fandění v průběhu zápasu. Psychicky zlomení hráči nebyli schopni odvést dobrý výkon a s outsiderem ligy remizovali 1-1 a následně prohráli i další tři zápasy, z toho dva na vlastním hřišti a navíc s To**enhamem a Evertonem. Chapman byl pochovaný 10.ledna 1934 v Hendonu, kde se nacházel kostel, který navštěvoval. Klub uspořádal svému nejúspěšnějšímu managerovi skutečně nebývalé rozloučení a na poslední cestě do Hendonu vyprovázeli svého managera nejen všichni hráči a pracovníci klubu, ale i desítky tisíc zarmoucených fanoušků. Skončila zlatá éra Arsenalu, éra managera Herberta Chapmana.
Herbert Chapman se však zapsal zlatým písmem do klubových dějin nejen na poli fotbalovém. Každý fanoušek, který mířil, míří a mířit bude do mekky všech kanonýrů, má jako jednu z možností vystoupit na stanici metra Arsenal. Právě úsilím, které věnoval přejmenování této původně nazývané stanice Gillespie Road na Arsenal, prokázal Chapman klubu nesmrtelnou službu. Chapman totiž hned po svém příchodu na sever Londýna v prosinci 1913 přišel s nápadem na přejmenování stanice podle názvu klubu. Podařilo se mu to však až pár let před svou smrtí, v roce 1932. Přejmenování stanice nebyla totiž vůbec jednoduchá záležitost a pojmenování podle fotbalového klubu navýsost ojedinělá. London Electric Railway o návrhu Chapmana nejprve vůbec nechtěla slyšet, vždyť název stanice Gillespie Road byl vytištěný na každém lístku, byl napsaný na každém informačním panelu, byl v každé mapě na každé stanici metra. London Electric Railway argumentovala proti přejmenování dokonce i názorem, že pokud by k přejmenování stanice vydala souhlas, následně by čelila požadavku ze strany všech londýnských klubů, v blízkosti jejichž stadionů byly stanice metra. Ale Chapman byl neúnavný a přesvědčoval společnost LER, že na přejmenování stanice jedině vydělá, neboť stanice bude více populární. Vedení LER ještě kontrovalo protinávrhem přejmenovat stanici na Highbury Hill, ale nakonec „kapitulovalo“ pod soustavným tlakem Chapmana a pravděpodobně pod dojmem zisku ligového titulu a od 5.listopadu 1932 stanice nese název Arsenal. Tým pak den přejmenování oslavil skutečně stylově, porážkou Wolverhampton Wanderers 7-1.
Stanice Arsenal sice není po přestěhování klubu z Highbury na Ashburton Grove jediná nejvhodnější pro přístup na stadion, ale přesto její služby denně využívají stovky fanoušků z celého světa. Arsenal je tak díky Herbertu Chapmanovi jediným klubem v Londýně, který se může chlubit svým názvem stanice. Díky nezapomentulné legendě Arsenalu, nesmrtelnému Herbertu Chapmanovi.
/Patrick/
P.S. předchozí díly najdete v kategorii „Blog“
