Hráč mesiaca október (říjen) – Lukasz Fabianski


 

Nepredstaviteľné sa stalo skutočnosťou.

 

V druhom pokračovaní našej rubriky Hráč mesiaca sa stal víťazom ešte menej očakávaný člen kádra Arsenalu, ako v tom prvom. Patrick to vyjadril slovami: Mediální hvězdou října se sice stal (po zásluze, hrál opravdu výborně) Samir Nasri, ale Hráče měsíce si ode mne nejvíc  zaslouží Lukasz Fabianski. A ja mu v tom môžem dať iba za pravdu, akokoľvek nečakané to je.

 

Že sa Hráčom mesiaca pre nás dvoch (a myslím, že nie iba pre nás) stane práve brankár Arsenalu, nečakal asi nikto. Všetci máme v pamäti minulosezónne minely dvojice Almunia-Fabianski, ktoré nás stáli dosť bodov na to, aby sme mohli o akejkoľvek trofeji iba snívať, všetci máme v pamäti ten stres, ktorý sa nás zmocňoval pri každom protiútoku súpera, každej štandardke či centri. Hoci niekto to predsa čakal, niekto našim brankárom veril. Ale nebol som to ani ja, ani Patrick, ale niekto, kto má k tomu asi najviac čo povedať. Když začátkem října naše legenda David Seaman říkal, že „V Arsenalu jsou fantastičtí brankáři, vidím je na trénincích a mají opravdový potenciál, který ale ještě nevyužívají“, dlouho jsem přemýšlel, co tím myslel. Potenciál tam teda bol, ale ostával miestami pridobre skrytý.

 

Ale pochopili sme to asi už všetci, hlavne keď sme to videli na vlastné oči. Lukasz už nie je tým zakríknutým chlapíkom, pri ktorom sme sa báli každého centra, ktorý by si zrazil do brány, každej malej domov, ktorú by omylom chytil do rúk. Dlouho (po právu) kritizovaný, slabé zápasové vytížení od příchodu z Legie, minely, nervozita, spekulace o jeho budoucnosti v klubu, věci, které by jiného brankáře snad i poslaly do „brankářského“ nebe. Ale Lukasze ne. V létě v Bad Waltersdorfu to ani nevypadlo, že by byl nervózní, ale ani že by byl nějak v klidu. Hliník si chytal své a jeho nástup na Anfieldu naznačoval, že je s polskou klikou v Ashburton Grove asi konec. Manuelovi však stačilo trapně zkopírovat Roberta Greena, Lukasz dostal šanci a ZATÍM ji nepustil.

 

Z Lukasza opäť vyžarovalo to, čo sme mohli vidieť vtedy, keď dvoma fantastickými zákrokmi zneškodnil Watfordu dve tutovky v priebehu 5 sekúnd, pričom najmä ten druhý bol naozaj „mimozemský“ a patrí medzi najlepšie brankárske zákroky všetkých čias. Ten chlapec to v sebe má, len sa to skrývalo za hrubou škrupinou neistoty a nervozity. Ale vyzerá to tak, že neistota je minulosťou, Lukasz prešiel zjavnou psychickou premenou. Pochopil jsem to až při zápase s West Hamem, kdy Lukasz neměl příliš mnoho práce, ale o to více mne zaujalo jeho chování, tak rozdílné od dřívějších zápasů, při standardních situacích. Nikdy jsem totiž předtím (možná naposledy právě za dob Seamana) neviděl, že by náš brankář (Lehmann, Almunia) tak „zacházel“ s nejdůležitějším mužem týmu a kapitánem v jedné osobě. Ještě před měsícem seděl Lukasz na lavičce a snad ani pes by si od něj kůrku nevzal. Předposlední den října stál na Emirates zcela jiný brankář, jistý, sebevědomý muž, brankář, kterého tým před brankou poslouchá. Viděl jsem brankáře, který nenechal kapitána odejít při rohu směrem k praporku a přesvědčil ho, aby zůstal v brankovišti. Španěl s tím moc nesouhlasil, ale Lukasz chytil Cesca za dres a přes jeho námitky ho vtáhl do vápna. A výsledek? Přišel roh a Cesc míč odhlavičkoval mimo pokutové území.

 

Ale nebolo to iba o sebavedomí vo vystupovaní, či ťahaní Cesca do päťky, Lukasz to podporil najmä výkonmi. Možno mu na sebavedomí pridala aj chytená penalta v Belehrade na sklonku septembra a to sa s ním tiahlo celý mesiac, pretože ten měsíc byl vskutku excelentní. Skvelé reflexy mal vždy, na čiare je výborný, problém mu nerobia ani strely z diaľky, ale neostalo len pri tom, k boxování centrů přidal i čtení hry, po prvních zápasech už nechal v šatně i tu nadmíru aktivity, která z něj „pršela“, snad kdyby jen trochu zlepšil rychlost orientace při zakládání útoků, bez jeho přínosu rychlé brejky zůstanou jen v říši snů. Jeho priemerná známka za október bola 7, pričom aj tú jednu 5 znižujúcu priemer dostal skôr kvôli bezzubosti hráčov Donecku, ako pre vlastné chyby.

 

Lukasz sa stal zaslúženou jednotkou v Arsenale, protože si boj o tento post vybojoval ve své hlavě. A jestli jím zůstane na delší dobu, nebudou rozhodovat jeho chyby, ty ostatně dělají všichni brankáři, ale spíš jeho reakce na případnou minelu a jeho výkon v následujícím utkání. V tom je totiž schovaný potenciál opravdu dobrého brankáře. A Lukasz má šancu ukázať to už túto stredu, keď jeho zaváhanie prispelo k strate troch bodov v domácom zápase a všetci čakáme, ako sa tým vyrovná.

 

Lukasz má šancu stať sa tým, čo Arsenal potrebuje ako soľ, na dlouhou dobu stabilním a výborným brankářem, no opatrnosť musí byť na mieste stále, počkáme si s nějakým závažnějším závěrem tak do května. Ale v tejto chvíli sme sa s Patrickom zhodli na tom, že s ohledem na minulost i aktuální přítomnost si Lukasz v říjnu zaslouží absolutorium, i když je stále co zlepšovat. Ale zlepšovať sa môže, či skôr musí každý, aj hráči mesiaca.

 

 

 

/Napsal uživatel DaemonAllburn&Patrick/