Malé zamyšlení nad hráčem měsíce…..
Když jsme s Daemon Allburnem přemýšleli v létě o nové „rubrice“, já jsem viděl především řeč čísel, nekompromisní statistiku, která bude vybírat a hlasovat vlastně místo nás. U Daemona jsem však narazil, protože jeho představa byla diametrálně odlišná : „co sa tyka toho hraca mesiaca, chapem to tak, ako je napriklad v NHL cena pre najuzitocnejsieho hraca, co nemusi byt napriklad najlepsi strelec, ak ten strelec dal hattrick WBA za stavu od 3:0 do 6:0, alebo brankar, ktory vychytal nuly proti timom z druhej polovice tabulky, ktore na branu vystrelili raz za zapas, ale mal by to byt hrac, ktory napriklad rozhodne dolezity zapas, prihra na dolezite goly, prinesie zvrat do zapasu a podobne“.
I další jeho otázky byly promyšlené a tak říkající na tělo. „Chapem dobre? Ak ano, isiel by som do toho. Zaciname uz od septembra? A co sa tyka vyberu hraca, asi by bolo najlepsie, aby kazdy vybral napriklad troch hracov a potom by sa postupne vytriedili po dohode podla zasluh“.
Takže jsme v polovině septembra zkusili první „nástřel“. Jen pro dokreslení, jak dlouhý fotbalově je jeden měsíc a co vše se může s osudy fotbalistů stát, asi v polovině září jsem já za favorita měl, i přes ten propad v Sunderlandu, Jacka Wilshera, ale na paty mu velmi šlapal Laurent Koscielny a Manuel Almunia. Zdůrazňuji, bylo to v polovině září. Na osobě průběžného vedoucího peletonu našich hráčů jsme se s Daemonem shodovali, dále už to tak jednoznačné ale nebylo. Daemonovo hodnocení bylo ve stejné době trochu odlišné : „Jack je velke prekvapenie, cakal som, ze nastupi na 1-2 zapasy a on hrava pravidelne, v zaklade, hra vyborne a navyse staci aj fyzicky. Laurent sa mi pacil mozno este viac, hlavne v poslednych zapasoch bol vynikajuci a bezchybny. Druhy Vermaelen. Manuel na svoje pomery podaval nadstandardne vykony, ale zas ziadny mimoriadne tazky zapas (ako proti Barcelone doma) neodchytal, takze v tejto konkurencii by som uprednostnil skor prvych dvoch. Marouane tiez prijemne prekvapil, ale je to ako s Manuelom, Laurent a Jack na mna zaposobili viac“.
A pak se v rytmu zápasového kvapíku přiblížil konec září a tím také zatimní konec naší ligové tragédie ( z posledních tří zápasů až 1 bod a skore 3-6 ). Adepti „titulu“ hráč měsíce postupně odpadali, ať to byl Manuel díky své neopakovatelné „greenovské“ minele, či Laurent pro problémy při stínování soupeřů a celkově při hře na zemi. Nám s Daemonem to taky trochu nevyšlo, tedy hlavně termínově. Chtěli jsme zhodnocení zveřejnit hned začátkem října, ale budiž nám omluvou naše pracovní vytížení.
A jak to dopadlo? Statistika nakonec prohrála („Je to aj take vseobecnejsie hodnotenie, hodnotit jednotlive zapasy asi nema uplne zmysel, kedze sa to robi po kazdom jednom“ ), a myslím, že je to jenom dobře. Inu posuďte sami.
Hráčem měsíce září je podle nás obou Jack Wilshere. Daemon své rozhodnutí charakterizoval mimo jiné takto : „Nebýva veľmi zvykom, aby sa hráčom mesiaca stál ten najmladší… Jeho rovesníci rozmýšľajú skôr o tom, čo budú robiť a kam pôjdu po maturite (prípadne častejšie – kam pôjdu v piatok večer). Jack Wilshere je hráčom mesiaca preto, že bol jednoducho najlepší. Jeho výkony boli až na pár výnimiek výkonmi starého harcovníka, nie 18-ročného „holobriadka“. Ani jeden hráč Arsenalu si tento mesiac neudržal taký vysoký štandard ako Jack, ani jeden nemal taký (trvalý!) vplyv na hru, čo je napriek zraneniu nášho kapitána prekvapivé, veď taký Rosický či Nasri nie su žiadne béčka“.
Přesná charakteristika. Podle mého všechno začalo tím, že Boss před létem říkal, že nechce nového záložníka a přeje si udržet všechny, které má. Hodně se v té době spekulovalo o odchodu Fabregase a také se hodně mluvilo o hostování Jacka Wilshera, pro kterého málokdo viděl v našlapaném středu místo. Bolton se tedy jevil logickým vyústěním, lepším jako naše rezerva, či zahřívání lavičky a naskakování v rozhodnutých zápasech na posledních pár minut. Boss však byl jiného názoru a současnost ukazuje, že náš trenér nemá až tak špatný časový odhad, tedy alespoň pokud jde o vypouštění náctiletých hráčů mezi velké ryby. Hodně v létě mluvil o tom, že již vlastně přišel čas mladého, ještě příliš neobroušeného diamantu, Jacka Wilshera. Dnes, po uplynutí části srpna a celého září v plném běhu EPL můžeme v klidu říci, že Boss, tak jako již mnohokrát, se prostě nemýlil.
Nehledíc na malé zaváhání v úvodním zápase s Liverpoolem, či posléze nevydařenou první půlhodinku na Stadium of Light, diamant začal zářit. Všichni jsme věděli, že Jack má ohromný potenciál a že budoucnost bude patřit právě jemu, a slyšeli jsme to z mnoha stran, od novinářů, trenérů či jiných odborníků. Ale září ukázalo, že to nebyla až tak úplně pravda. Pravidelná zápasová zátěž přinesla až nečekaně brzké ovoce, takže žádná budoucnost, ale přítomnost je již Jackova.
Daemon byl v hodnocení ještě konkrétnější : „Ten chlapec má dar, ktorý má len niekoľko hráčov na svete. Dá sa povedať, že je niečo medzi Cescom Fabregasom a Messim. Od jedného pobral veľký prehľad, schopnosť dirigovať hru, rozdávať prihrávky a nájsť fantastickou prihrávkou spoluhráča v šanci. Na druhého sa podobá fantastickou ľavačkou, skvelým driblingom, schopnosťou potiahnuť loptu a driblovať priamo na bránu. Samozrejme, k obom má ešte pomerne (ale stále menej a menej) ďaleko, niečo mu chýba (dribling občas zakončí nepresnou prihrávkou, niekedy neodhadne situáciu správne), ale má aj niečo navyše. Geniálne prihrávky pätičkou, aké predviedol proti Brage a Partizanu Belehrad, som videl naposledy asi u Dennisa Bergkampa. A odolnosť, s akou znáša prehnane tvrdé ataky súperov (stačí si pozrieť záznam derby z CC), a zároveň tvrdosť, s akou dokáže sám ísť do súbojov, sú zas typicky anglické a nečakané u malého dirigenta hry, lebo malí dirigenti hry sú väčšinou krehkí a lámaví“.
Tvrdost, to je právě to, co i mne velice zaujalo. Wilshere je příkladem typického anglického hráče, a to nejen výzorem. Je neústupný, tvrdohlavý, bojovný, s vysokým prahem bolesti, mimořádně pracovitý,sebevědomý ale i disciplinovaný. Ti z nás, kteří měli to štěstí ho vidět loni a letos v Bad Waltersdorfu mi potvrdí, že ne vždy souhlasil s hodnocením Bosse či Pata, ale vždy jejich přání či povel respektoval, opět se zakousl do hry a plnil vzorně taktické příkazy. Všechny jeho vyjmenované vlastnosti jsou mu v anglické lize a zejména pro Arsenal více než potřebné. Přidáme-li k nim ještě jeho mimořádné fotbalové schopnosti, které má snad od boha, pochopíme, proč nám právě jeho závidí fanoušci jiných klubů.
Dobře, už slyším hlasy věčných rýpalů či hloubavců, kteří mapují činnost Arsenalu na hřišti minutu po minutě, že ten zápas V Sunderlandu se mu v úvodu nepovedl. Ale pochopte, byl to jeho třetí zápas za sebou. Navíc mnohé hráče by neúspěšná polovina utkání znechutila, u Jacka to bylo právě naopak, jeho snad i nakopla. Ve druhé části byl jedním z nejlepších a výrazně pomáhal týmu v držení míče. Takový výkyv se dá i omluvit věkem, v 18 letech je možné tolerovat chyby, po boku Fabregase, Rosického a dalších zkušených hráčů se dá předpokládat, že jich v budoucnu bude méně a méně.
Daemon nejvíce vyzdvihl zápas s Tottnehamem : „Najlepší zápas – Tottenham. Jedna vec je vysoké víťazstvo v kuríne (hoci aj v nastavenom čase), druhá vec je osmička od Tenistu, ale hlavne to, že v tomto zápase prevýšil svojich starších a skúsenejších spoluhráčov“. Oba jsme se pak nekompromisně shodli nad patičkou proti Partizanu. „Hviezdny okamih – pätička na Arshavina v zápase proti Partizanu je dôkazom, že Jack musí mať oči na chrbte, lebo inak to nie je fyzicky možné. Jedným slovom – geniálne“. Ano, skutečné mistrovské dílo. Škoda dnů kdy nemůže hrát s Cescem, od kterého by se měl naučit něco z té jeho úsporné efektní efektivnosti pohybu, výběru místa či přihrávky.
Dalším utkáním, kdy Jack podal výborný výkon bylo střetnutí s Boltonem a opět jeho přihrávka na první gól, tentokrát na nohu Fabregase. Úplným protipólem bylo pak utkání v Liverpoolu, kde ztrácel míče, nepřesně přihrával, lehkovážně a hloupě fauloval a podílel se na inkasované brance. Ani tak nepodlehl atmosféře velkého zápasu, s Boltonem hrál myslím na Anfieldu také, ale spíš břemenu zodpovědnosti před svými fanoušky. Ale minimalizace takových výpadků přijde s výrazně větší zápasovou praxí, po prvních zraněních, se kterými se bude muset Jack vypořádat, po prvních i třeba ne příliš vydařených zápasech, kdy se týmu pod jeho taktovkou nebude příliš dařit…ale to jsem možná až moc v budoucnosti.
Co říci závěrem : je dobře, že se předsezónní odhady nemýlily. Na hostování Jack neutekl, takže věříme, že tato sezóna bude jeho a že se v této rubrice s jeho hodnocením nesetkáváme naposledy. Arsenalu jenom ku prospěchu.
Patrick&Daemon Allburn
(článek vyjadřuje osobní názory autorů)
