Co může přinést Shad Forsythe našemu týmu, který se každoročně potýká se zraněními? Aaron Eshref z arseblogu se v tomto článku na techniky a kvalifikaci našeho nového fitness trenéra podíval.
__
26.12. 2013. Aaron Ramsey opouští Upton Park se zraněním stehna. Když se na to podíváme zpětně, je to patrně bod, kdy se naše naděje na titul začínaly rozplývat. V sezoně 2013/14 nepřišel žádný jiný tým o více hráčů kvůli zraněním než Arsenal. Ramsey byl pouze jedním z řady zraněných, kteří Arsenu Wengerovi chyběli během celé sezony a především v klíčových momentech na jaře. Přetržený Diabyho přední zkřížený vaz z předešlé sezony byl „napodoben“ Walcottem. Problém s vnitřním vazem v koleni vyřadil Alexe Oxlade-Chamberlaina hned první den sezony. Jack Wilshere měl opět problémy s kotníkem a Lukas Podolski, Kieran Gibbs a Mesut Özil marodili s hamstringem. Tento problém pochopitelně nezůstal bez povšimnutí.
Arsen Wenger na konci sezony uvedl, že klub velice hluboce analyzuje, proč k těm zraněním došlo a zda mezi nimi je nějaká spojitost. Na sociálních sítích řada fanoušků velmi rychle obvinila zdravotnický tým Arsenalu, zatímco jiní samozvaní „experti“ jako Holanďan Raymond Verhejen přilil olej do ohně se pseudovědeckými prohlášeními jako „každé zranění měkké tkáně má svého viníka“.
Podle článku od Roberta P. Wildera (Profesor fyzické medicíny a rehabilitace na Uneversity of Virginia School of Medicine): „Zhruba 50% všech zranění ve sportu je způsobena přetěžováním a opakovanými mikrotraumaty v lokální měkké tkáni.“ Dále vysvětluje: “Faktory podílející se na zranění jsou individuální, biomechanická specifika jako nepřesná stavba kloubu, nevyváženost svalů, slabost, neohebnost a nestabilita. Samozřejmě se podílejí i „vyhnutelné“ faktory jako je horší technika, nevhodné vybavení a nevhodné změny v a frekvence ve vytížení.“
Aplikováno na případ Aarona Ramseyho – ano mohl být až přespříliš vytěžován, bez dostatečného odpočinku, což padá na hlavu managementu, ale faktorů, které ovlivňují taková zranění, jaké utrpěl Ramsey je nepřeberné množství, takže obviňovat jen a pouze management je až příliš jednoduché a laciné.
Američan Shad Forsythe se k Arsenalu připojil tento týden a bude zastávat pozici kondičního a fitness trenéra. Přichází s obrovskými zkušenostmi. Posledních deset let strávil s německým národním týmem a připravil je na triumf v Brazílii. Má magisterský titul v biomechanice a je zastáncem tréninku „pohybů a ne svalů“. Pracoval také s celosvětově uznávaným trenérem Markem Verstegenem z EXOSu, který se zabývá mezidisplinárním pohledem na sportovní trénink. Vytvořili program, který zahrnuje výživu, výkonnostní trénink, studium metabolismu a neurologii, díky kterému se jim povede rychleji a efektivněji problém identifikovat a vyléčit.
Co tedy znamená trénink „pohybů a ne svalů“? Můžeme na to nahlížet ze dvou úhlů pohledu – silového/kondičního a zdravotního. Z kondičního hlediska jde o typ cvičení, který se spíše než tréninkem statickým (např. posilovna), zabývá tréninkem dynamickým, pohybovým, kdy se spíše trénují pohyby, které pak hráči dělají na hřišti. Ze zdravotního hlediska to znamená, že se Forsythe, bude zabývat silami a mechanismy, které způsobují zranění. Podívejme se na Walcottovo zranění kolenních vazů. Přední zkřížený vaz obvykle praskne, když na koleno působí tři síly najednou.
Při „trénování pohybů a ne svalů“ budou hráči dělat cvičení založená na pohybu, která konkrétně cílí na zlepšení motorické kontroly kolene. Jednoduše řečeno – cílem je trénovat tělo tak, aby reagovalo na každou působící sílu. Postupem času se mozek i koleno natolik vytrénuje, že budou schopny přestát všechny tři působící síly najednou, jako se například děje u prudkých změn pohybu a směru. To je rozdíl s klasickým tréninkem, kdy hráči sedí v posilovně u stroje. Tento trénink a případná léčba zranění jsou na nejvyšší fotbalové úrovni mezi fyzioterapeuty a osteopaty stále více populární.
Až moc dlouho byl fotbal ovlivňován starými tréninkovými návyky. V mnoha případech jsou fyzioterapeuti a kondiční trenéři zaměstnaní v klubu až moc dlouho a jejich metody se nedokáží přizpůsobovat novým trendům. Až moc často, se zranění léčí úzkoprsým přístupem – kotník byl analyzován tím, že se dívalo pouze na kotník. Jinými částmi těla, které se na celém řetězci pohybů podílejí a ovlivňují tedy i zranění onoho kotníku, se nikdo nezabýval. To by se díky Forsythovi mělo v budoucích letech změnit.
