V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit…
Ale ne, to je jiný příběh. Ten můj nezačíná v Hobitíně ve Středozemi, nýbrž na parkovišti hotelu Hesperia v Olomouci. Tam se v sobotu odpoledne začala scházet vybraná společnost fanoušků nejúžasnějšího klubu celé Mléčné dráhy a přilehlých oblastí vesmíru – londýnského Arsenalu. Nálada byla výborná, zvláště u těch, kteří ji, stejně jako já, stihli podpořit nějakým tím mokem nikoliv kojeneckým. Autobus přijel od Ostravy na čas a z něj vystoupil člověk, před kterým tímto zpětně smekám a klaním se. Dane, určitě mluvím za všechny, když píši „Děkujeme velice velmi za zprostředkování těch nejúžasnějších zážitků!“.
Plni očekávání (a někteří později i plni obav, zda vydrží do nejbližší „vyprazdňovací“ zastávky) jsme vyrazili k Brnu. Brněnské místo srazu bylo již na první pohled „vyvedeno“ v klubových barvách a posilněni o druhý autobus (a nějaká ta piva) jsme zamířili na Prahu. Po cestě jeden autobus nabral pár fotbalu lačných posil u Jihlavy a na pražském hlavním nádraží se oba autobusy naplnily prakticky do posledního místa. Nebudu popisovat do detailu úmornou cestu, snad jen pár slov. V našem autobuse jsem zaznamenal projekci loňských zápasů na Stamford Bridge a domácího derby se Spurs, ale u toho jsem již spal. Možná, ale jenom možná, byly puštěné i jiné zápasy, ale z noci mám jenom matné vzpomínky v polospánku na několik benzínek, které se lišili pouze tím, že u některých automaty sveřepě odmítaly české mince.
V ranních hodinách (bylo už po osmé, takže pro Pražáky uprostřed noci, ale pro nás Moraváky pozdě ráno :-)) jsme dorazili do Kolína. Autobusy zaparkovaly v lesíku, odkud se o chvíli později vyhrnula stovka fanoušků jak Germáni z Teutoburského lesa o dvě stě kilometrů severněji a dva tisíce let dříve. Jen jsme byli o něco civilizovanější a místo masakru Římanů jsme vyrazili na obhlídku nedalekého stadiónu 1.FC Köln. Stadión mají pěkný, škoda, že budou letos hrát pouze druhou ligu. A protože kolem stadionu bylo mrtvo, konec konců byla neděle ráno, vyrazili jsme na tramvaj do centra. Jediný automat na lístky žalostně nedostačoval, přesto se nakonec všem podařilo nástrahy podivného stroje překonat a nasednout na spoj do centra. Já byl v Kolíně poprvé a protože jako správný muž mapy nestuduji a na cestu se neptám, použili jsme speciální cestovatelskou techniku ověřenou léty praxe – na instinkt. Pravda je, že nám hodně pomohl fakt, že věž kolínského dómu je dobře viditelným orientačním bodem. Kolem dómu se původně rozptýlené skupinky fanoušků zase potkávaly a po nezbytných fotkách a letmém průzkumu výstavy historických vozů – mercedesů, jsme se vydali prozkoumat také okolí. Sluníčko svítilo a pod záminkou výběru suvenýrů pro děti a partnerky jsme začali vyhlížet nějaké to občerstvení.
Po městě jsme se pohybovali jako olomoucká čtyřka a adoptovali jsme si také Jirku z Mariánek, kterému tímto děkuji za trpělivost, se kterou vyslechl naši debatu, která začala posilami, herním rozestavením, prodejem zkušených hráčů a skončila kritikou monetární politiky ČNB, rozpočtové nekázně české vlády a nastavení podmínek pro podnikání v ČR. Snad by dokázal přesněji než já popsat, jakými cestami se tato debata vlastně ubírala od původního nevinného „já bych toho Songa možná i prodal“… Při této debatě jsme samozřejmě nekoupili žádné suvenýry, ale dorazili jsme k Rýnu. Po nezbytné fotce a plivnutí do vody v nás pohled na takové množství vody jen znásobil žízeň a potřeba najít hospůdku se stala akutní. Co čert nechtěl, v blízké pizzerii byly k vidění známé dresy a po příchodu blíže (už zkrátka hůře vidím) i známé tváře. Svlažili jsme vyschlá hrdla něčím, čemu místní říkají pivo a protože jedno nikdy nestačí, poseděli jsme chvíli. Sluníčko svítilo, lidi chodili okolo, postupně si přisedlo pár dalších „našich“. A místní číšník se zbláznil – neumím si jinak vysvětlit zvuky, které postupně vyluzoval na nás, na kolemjdoucí, na kolegy… Po pár kouscích jsme zanechali čísníka jeho osudu a vyrazili na další kolečko městem.
Slunce a pivo je báječná kombinace, jak všichni víte, a proto jsme se v již povznesené náladě zdravili s „bratry ve zbrani“ z jiných koutů Evropy, zaznamenali, že prázdné zahrádky se postupně plní jak Kanonýry, tak místními a pomalu se vydali zpět k autobusům a stadionu, abychom stihli předzápasovou rozvičku. U stadinou jsme koupili pár šál a pár piv, u autobusu jsme odložili vše nepotřebné a vydali jsme se vstříc tomu hlavnímu – zápasu. Po důkladné osobní prohlídce jsme mohli obhlédnout sektor, stánek s pivem a bratwursty i místní tolaety. Nezbytné fotografie s hřištěm, šálami v různých polohách a rozličnými důstojnými a nedůstojnými gesty nám zkrátily dobu čekání. Jako první se objevil Mikel Arteta, který se jen protáhl a vyklusal, do zápasu nezasáhl. Pokaždé když míjel náš sektor, dostalo se mu pozdravu a on trpělivě odpovídal zamáváním. Jako další vyrazili k rozvičení brankáři a potom i zbytek týmu. Ani nevím, jak se to stalo, ale sektor se zaplnil a hodinky ukazovaly pár minut do začátku zápasu. Nejprve jsme si vyslechli klubovou hymnu místních, která nám připadla nekonečná, ale domácí fans si ji vychutnávali s nadšením.
Nebudu podrobně vypisovat průběh zápasu, kdo tam byl, ten to nepotřebuje a kdo tam nebyl – záznam bude určitě přesnější než můj popis. Takže jenom útržky – domácí předvedli slušný support, ale my jsme rozhodně nezůstali pozadu, bez delších pauz po celý zápas zněla z našeho sektoru hlasitá podpora Arsenalu. Na hřišti jsme viděli slušnou gólovou úrodu, ve velmi dobrém světle se předvedly posily – Giroud měl trochu smůlu v zakončení, Cazorla ukázal, že bez ohledu na svou výšku ve středu hřiště a při standardkách je velký pán a k Lukasovi není třeba nic dodávat. Trochu mě mrzelo bučení a urážky při nástupu Robina van Persieho, ale subjektivně jsem měl pocit, že ti, kdo mu tleskali, určitě nebyli v menšině. A Robin se fanouškům odvděčil vhozením dresu do sektoru, prý ho chytil někdo z našich, ale to už jsem byl na cestě ze stadionu. Líbilo se mi taky rozloučení místních s Podolskim, i podle množství dresů s jeho jménem bylo vidět, že tady je zkrátka doma.
Postupně jsme se sešli u autobusů, společně se vyfotili a po podpoření dobré nálady troškou slivovičky (moc dobrá) jsme se znovu poskládali do autobusů. Jako správní vítězové jsme si dali kolečko po Aachener Strasse a vyrazili domů. Přiznám se, že vím, že i po cestě domů v našem autobuse jeli na TV nějaké zápasy, ale pamatuji si jen znělku a pak už nic. Cesta domů, to je zase kaleidoskop benzínek lišících se jen akceptovanou měnou. Jasně si vybavuji až kávu od McDonalda kdesi za Rozvadovem a potom Prahu, kde se s autobusem rozloučila první část našich spolucestujících, potom další skupina v Brně a najednou Olomouc – ještě potřesení rukou s Danem a slib, že se uvidíme na turnaji v Olomouci a najednou byl výlet u konce a autobus se zbývajícími kolegy a jedním zapomenutým batohem svištěl na Ostravu.
Když to shrnu, prožil jsem parádní den a kousek s lidmi, kteří mají stejnou krevní skupinu jako já, užil si spoustu legrace, našel nové kamarády a ještě jsem stihl zápas Arsenalu. Nedokážu si představit lépe strávený víkend. Těším se, že se brzy zase potkáme!
krtek.olc
