Merida určitě není poslední, kdo odešel

V době „spekulací“ o různých příchodech, či o přestupu našeho kapitána, tak trochu zanikla informace o odchodu „Fabregase č. 2“, Frana Meridy, který zamířil do Atletika Madrid.

Odešel po čtyřech letech v Arsenalu, kdy nedostával příliš šancí a podle svých slov za jeho odchodem nebyly peníze. Opravdu? Nebo je za tím nechuť riskovat kariéru v ostré konkurenci našich mladíků? Zřejmě obojí. V každém případě se však domnívám, že to rozhodně není poslední odchod talentovaného mladíka z Arsenalu. Co mne k takovým závěrům vede?

Peníze

Pro tento faktor hovoří skutečnost, že v Anglii díky iniciativě premiéra Browna platí od nového daňového období, tedy od května 2010 (v Anglii je daňové období nikoliv kalendářní rok), extrémně vysoká daňová zátěž ve výši 50% pro všechny, kteří vydělávají ročně více než Ł150.000. V přepočtu na týdenní odměnu je hranice příjmu pro zvýšenou daňovou zátěž necelých Ł3.000. To je odměna, kterou v Anglii „hravě“ překoná každý průměrný hráč.

Pro lepší orientaci uvádím příklad daňové kalkulačky podle nového pravidla pro týdenní příjem Ł40,000, což je příjem nadprůměrného (nikoliv špičkového) hráče v Premier League:

Hráč s příjmem Ł40,000 týdně tedy při stejném výdělku jako v loňském roce tratí podle nového daňového modelu Ł195,590, tedy 19% z čistého příjmu. Pro špičkového hráče s týdenním příjmem Ł100,000 je pak „prodělek“ oproti loňskému roku ještě propastnější, činí neuvěřitelných Ł507,590. Ročně. Nedivme se potom Cescovi či Gallasovi, i když to jen na okraj k tomuto tématu, protože každý nemůže vydělávat týdně Ł100,000. Meridovi by byl na nejbližší léta spíše přisouzen příjem okolo výše uvedených Ł40,000 týdně, přesto se ale podle mého rozhodl pro Španělsko především kvůli daním.

Úplným protikladem anglického je totiž španělský daňový systém, kde jsou nejen nižší daňové sazby, ale fotbalisté mají výjimku a tedy sníženou sazbu 24%. Toto snížení prosadil údajně Real Madrid a říká se mu „právo Beckhama“. Kluby v Anglii navíc platí za hráče i vyšší přímé „odvody. Pokud Atlétiko nabídlo Meridovi Ł40.000 netto týdně, jeho odvody do státní pokladny jsou Ł9.000 týdně. Arsenal, aby srovnal cenovou nabídku, by musel od května 2010 vydat za hráče týdně celkem Ł80.000.

Na příkladu fiktivního fotbalisty, nazveme ho třeba John Smith, provedeme porovnání obou daňových systémů a z toho plynoucích nákladů klubů. John, žádajíc netto plat 3 mln euro ročně, bude stát anglický klub 6,8 mln euro, španělský klub by stál jenom 4 mln, německý 5,4 mln, italský 5,7 mln a francouzský 6,7 mln. To je realita, když k ní přidáme ještě trvalé posilování eura na úkor libry, kdy kurs je nyní prakticky jedna ku jedné, problém je na světě. Španělské kluby prostě mohou hráčům nabízet vyšší platy při stejných nákladech jako kluby ostrovní, tedy pokud ty ostrovní nemají za vlastníky ropné mecenáše, kteří kvůli „několika“ librám nezchudnou. Z tohoto pohledu musíme i absorbovat informace katalánských novin, které uvádějí, že Cesc má brát v Barce až Ł160.000 týdně. Kolik by musel vyplatit Arsenal podle výše uvedeného příkladu? Raději nebudeme počítat.

Za této situace, když se bude hráč rozhodovat mezi takovým Arsenalem a Atlétikem (Realem, Barcou …), řídí a bude se řídit pravděpodobně už nejen fotbalovým srdcem. To srdce mu (možná) velí Arsenal, vidina vyššího čistého příjmu a finanční zabezpečení ho ho směruje do Madridu.                                                                                            

Konkurence

To, že máme mezi našimi mladíky skutečné fotbalové poklady, je obecně známé. Kdy se však objeví na „světle božím“, je velice těžké odhadnout. Dnes více než kdy jindy je pro mladé naděje velice těžké se probít do základní sestavy. Důvodem pro to je zejména nízký věk hráčů první jedenáctky a tak vidina jejich vystřídání se pro „juniory“ vzdaluje a vzdaluje, navíc i na jejich místa se dále tlačí další absolventi naší akademie. Naše Akademie totiž začíná skutečně fungovat na plný plyn. Na anglické trávníky mají šanci nahlédnout první ročníky, které prošly celý systém školení. Loňský titul „FA Youth Cup“ nebo letošní titul v „Academy Premier League“ jsou důkazem kvality našich odchovanců. Vypadá to, že jsme se dočkali skutečných plodů Wengerovy práce, kdy na jednu pozici připadá 2-3 stejně slibných a nadějných mladíků. S další kariérou v klubu však mohou počítat pouze ti, kteří při tréninku a zápasech svým zápalem a uměním přesvědčí Bosse, že právě oni si zasluhují hrát za Arsenal.

Reakce hráčů na takovou situaci může být různá. Porovnat jejich přístup můžeme na příkladu Frana Meridy a Jacka Wilshera. Oba byli na uplynulou sezónu zařazeni do prvního týmu, oba dostávali šanci sporadicky, oba při svých nasazeních příliš neoslnili. Jack, vědom si své situace, se rozhodl odejít na hostování, aby získal tolik potřebné zkušenosti, které mu v tento moment Arsenal nemohl poskytnout. Zachoval se vyzrále, s cílem něčeho dosáhnout, prostě porvat se, jinak než Fran, který zřejmě nepochopil, že pro úspěch v klubu, jakým je bezesporu Arsenal, nestačí být slibným talentem. Fran se prostě rozhodl pro snadnější a pohodlnější cestu.

Konkurence je u nás skutečně ostrá a ani odchod na hostování však nemusí být řešením. Hodně našich nadějných mladíků již získává ostruhy na hostování, nejen Wilshere. Vzpomeňme třeba Jay Emmanuela – Thomase v Doncaster Rovers, Sancheze Watta v Leedsu, Szczesneho v Brentfordu, Jay Simpsona v QPR, Lansburyho ve Wattfordu, Havarda Nordveita v Norimberku, Kyle Bartleyho v Sheffieldu, Gilese Sunu v Derby County, ti všichni vyhlížejí směrem k Emirates s nadějí, že zkušenosti, získané na hostování přemění v angažmá v prvním týmu. Někteří takovou šanci určitě dostanou, jiní nikoliv a budou stát před rozhodnutím, zda pokračovat v hostování, nebo čekat na svou šanci v áčku a hrát jen Carling Cup. Nebo z klubu odejít. Situace skutečně jen pro silné povahy a to nejen pro hráče. I Wenger stojí a v následujících letech bude stát před řadou těžkých rozhodnutí. Na jedné straně je tlačen akcionáři a fanoušky k posilám, vedoucím k okamžitým úspěchům a na druhé straně je nucen brát ohled na své „děti“.

Nalezení kompromisu je v obou oblastech (peníze&konkurence) de facto nemožné. Merida tedy logicky nemůže být poslední, který odejde…

Patrickův blog

/článek vyjadřuje osobní názor autora/