Z historie – 5 : Na památku Boba Bensona

Válka se podepsala na společnosti, na fotbale, brala si životy na frontě, ale i v zázemí. 


V této etapě historie našeho klubu je nezbytné si připomenout památku obránce Boba Bensona i dalších fotbalistů, kteří zemřeli v době války.

Bob byl jedním z těch mnoha, kteří se po dobu války vrátili do „zbrojovky“. V únoru 1916 hrál Arsenal s Readingem a Benson, nehledíc na to, že řadu měsíců nehrál, se rozhodl zastoupit Joe Shawa, který se nemohl včas uvolnit z práce na začátek zápasu. Benson nastoupil do zápasu bez rozcvičení, během hry musel být střídán a po několika minutách umřel v šatně v náručí trenéra George Hardyho. Bob byl pochovaný v dresu Arsenalu. Další fotbalisté umírali na bojištích. James Maxwell zemřel v září 1915 ve Francii, Spencer Bassett v dubnu 1917 a Leigh Roose v říjnu 1916, oba na západní frontě. Fotografie ani jednoho z těchto hráčů se nedochovala, jejich památku proto uctíme fotografií jejich kolegů s prezidentem Sirem Norrisem ( druhý zprava).

 

Arsenal zakončil předválečnou dobu ve druhé nejvyšší soutěži, za války se celostátní liga nehrála, v průběhu války hrál Arsenal spolu s londýnskými kluby a týmy z okolí v rámci London Combination. Válečná léta příliš fotbalu nepřála a mnohé kluby se dostávaly do existenčních problémů, protože fotbal se hrál skoro bez diváků. Dluhy Arsenalu v té době dokonce dosáhly Ł60.000 a z týmu musel být dokonce uvolněn trenér George Morell. Klub v té době držel nad vodou Henry Norris, a to díky svým dalším podnikatelským aktivitám.

 

Po skončení první světové války rozhodla FA o rozšíření první ligy z 20 na 22 týmů, nespecifikovala však, jak budou dva „nováčci“ vybráni. Jednou z možností bylo „vrácení“ klubů, které z první ligy spadly z 19. a 20. místa, tedy Tottenhamu a Chelsea, případně přibrání týmů ze 3. a 4. místa v lize druhé, tedy Barnsley a Wolverhampton. Situaci navíc komplikoval výrok soudu, že zápas mezi 18. Manchesterem United a Liverpoolem byl domluvený. Kdyby tehdy United nevyhrálo předmětný zápas, spadlo by společně s Tottenhamem do druhé ligy. Poměrně rychle bylo tedy rozhodnuto, že prvním kooptovaným klubem do první ligy bude Chelsea, o druhém klubu však v důsledku soudního rozhodnutí nebylo jasno. Za této situace Norris, čerstvý nositel šlechtického titulu a člen parlamentu za konzervativce, požádal Liverpool, aby navrhl, že druhým postupujícím do první ligy bude Arsenal, který skončil v Second Division na nepostupovém pátém místě. Historici se dodnes přou, co vlastně přimělo funkcionáře Liverpoolu k následnému podání takového návrhu. Fanoušci Tottenhamu, který se tím pádem ve First Division nezachránil, dodnes tvrdí, že Sir Norris hlasování Liverpoolu a dalších klubů finančně ovlivnil. Realističtější historici se však přiklánějí k názoru, že Norris hlas Liverpoolu získal výměnou za stažení svého návrhu u FA, na vyloučení Liverpoolu za domluvený výsledek zápasu s United. Další tři hlasy Arsenal dostal od Chelsea, Preston a Derby, takže s vlastním měl již hlasů pět. Ale v hlasování se účastnilo 41 klub. Přesto, když na hlasování došlo, pro Arsenal se vyslovilo 18 klubů, pouhých osm jich stálo za Tottenhamem. Hodně se tehdy v celé Anglii spekulovalo, že prezident Arsenalu Sir Henry Norris hlasování členů federace ovlivnil, ale nikdy mu nebylo nic prokázáno.  Na každý pád rozhodnutí Federace o postupu Arsenalu do First Division, vlastně na úkor Spurs, velice pozlobilo fanoušky a vedení tohoto klubu. Tato zloba neustala, ba by se dalo říci, ještě narostla rok poté, kdy v sezóně 1919/1920 se Tottenham vrátil do první divize a začala se hrát pravidelná derby v rámci této soutěže. A tak hlasování o kooptaci spolu s předchozí výstavbou Highbury a stěhováním Arsenalu do sousedství Spurs roku 1913 vlastně položilo fundamenty vzájemné dlouholeté nesmiřitelnosti těchto klubů. Skutečná válka mezi kluby pak vypukla v roce 1928, kdy byl Arsenal  obžalovaný federací, že prodal dva zápasy, aby Hotspur spadly do druhé ligy. Jednalo se o domácí prohru 2-0 s Portsmouthem, který nakonec skončil na dvacáté ligové příčce a prohru s Manchesterem United, kteří zaujali místo osmnácté. Pokud by Arsenal tehdy oba zápasy vyhrál, nebo získal alespoň jeden bod s jedním z obou týmů, Tottenham by se zachránil. Pro úplné historické dokreslení je nutné dodat, že Arsenal se umístil tehdy na místě devatenáctém.

 

Arsenal byl tedy v první lize a měl velký stadion, ale výsledky v dalších letech situaci klubu neodpovídaly. V červnu 1919 Henry Norris jmenoval managerem Arsenalu Lesleiho Knightona. Avšak vybral si ho pouze jako figurku a sám vládl pevnou rukou a rozhodoval o všem důležitém. Například „manager“ Knighton nemohl utratit více než £1,000 při nákupu jakéhokoli hráče a také neměl dovoleno podepsat nikoho pod 5 stop 8 palců nebo 11 kamenů (cca 70kg). Knighton měl také nařízeno zrušit skautingový systém Arsenalu. Takové kroky musely logicky brzy přinést negativní následky a pochopitelně klub neslavil pod vedením Knightona žádné úspěchy. Přes všechna omezení ze strany prezidenta Norrise se však podařilo Knightonovi koupit pár vynikajících hráčů, jako například Alf Baker, Bob John nebo Jimmy Brain. Také podepsal Toma Whittakera, který přešel ze středního obránce na levého stoppera a Dana Lewise, brankáře z Clapton Orient.

 

Dvacátá léta pod Knightonem byla pro Arsenal výsledkově velice chudá. Velice často se Arsenal dokonce potýkal se situací, kdy byl bezprostředně ohrožen sestupem z First Division. Nejlepší umístění Arsenalu bylo na devátém místě v roce 1921. V FA cupu se Arsenal dostal přes druhé kolo pouze jednou, v roce 1922, ale pak podlehl týmu Preston North End v opakovaném čtvrtfinálovém zápase.

 

Situace v klubu se vyhrotila na konci sezóny 1924-1925, kdy Henry Norris Lesleiho Knightona vyrazil a začal shánět nového managera. Dokonce Sir Norris dal inzerát do novin „Athletic News“ a to přesně dne 11. května 1925. Stálo tam: „Arsenal Football Club je připraven přijmout žádosti o post Managera Týmu. Žadatel musí být zkušený a splňovat nejpřísnější kvalifikace pro daný post, stejně jako schopnosti a osobní charakter. Gentlemani, jejichž schopnost uspět stojí pouze na vysokých platech hráčů a tučných přestupových částkách, nemusejí podávat přihlášku.“

 

 

V dubnu 1925 přijal Norris na místo managera týmu  Herberta Chapmana a slíbil mu silný budget na přestupy. Norris si to mohl dovolit, protože díky přestěhování klubu na Highbury byla finanční situace několik let po válce, na rozdíl od té herní, velice dobrá. Prvním nákupem Chapmana byl 34letý Charlie Buchan ze Sunderlandu a tím začala vlastně nová  slavnější éra Arsenalu, éra  Herberta Chapmana.

 

 

 

 

 

/Patrick/

 

 

P.S. předchozí díly najdete v kategorii „Blog“