Je mi 22 let, měřím 193 centimetrů a umím střílet góly.
Jmenuji se Nicklas Bendtner a naposledy jsem odehrál za Arsenal utkání 24.4.2010 doma proti Citizens. Ani předtím jsem to ale neměl lehké. Možná si vzpomenete, brzy to bude již rok, co jsem doslova odkulhal z trávníku Emirates Stadium a nemohl se tak zúčastnit druhého poločasu demolice našeho městského rivala. Pak jsem skoro hned absolvoval operaci třísel, rekonvalescenci a až v únoru jsem se vrátil na trávníky Premier League. Z počátku to vše vypadalo se mnou dobře, rozehrál jsem se, byl jsem platným členem týmu, několikrát jsem v nastaveném čase zachraňoval pro Arsenal tři body a držel tým v boji o titul. Ale ke konci sezóny se opět začaly vracet problémy, které mi znemožnily hrát celou zimu, a lékaři se dokonce začali obávat skrytých následků mé letní automobilové havárie, kdy jsem zrušil mého Aston Martina.
Hned po skončení sezóny v Anglii jsem se hlásil reprezentačnímu trenérovi a upozornil ho na přetrvávající bolesti třísel, ale strašně jsem chtěl hrát na mistrovství světa a tak jsem byl i přes tichý nesouhlas Arsenalu zařazen do národního kádru. Trénoval jsem odděleně, přípraváky jsem raději nehrál a tak jsem mohl nastoupit v Africe proti týmům Holandska a Kamerunu, v tom druhém jsem dokonce vstřelil gól. Ale před utkáním s Japonskem se opět ozvaly bolesti a pak už to nebylo ono.
Vynechal jsem kompletní letní přípravu, pohádal se a nakonec vyhodil svého lékaře a svěřil se do péče lékařů, které mi doporučil Arsenal, to vše ale už po začátku nové sezóny. Můj nástup do tréninků se stále oddaluje, ale makám a snad se již koncem tohoto týdne konečně dostanu k balónu. Chci totiž všem dokázat, že stále platí slova Bosse, který o mně právě po zápase s Hullem řekl, že „Nicklas je pro nás důležitý, dává nám více možností. Je vysoký, dobře hraje hlavou a můžeme se na něho spoléhat při centrech“. Chci mu tu důvěru, kterou mi dával celou uplynulou sezónu oplatit a porvat se o místo v základu. Vím, že to nebude vůbec lehké, ale když jsem se na jaře vracel po dvanácti kolech, taky mi nikdo nevěřil. Centry na mne ale měly smysl, přitahovaly obránce a dávaly prostor spoluhráčům na střelbu. Snad jsem byl na hrotu útoku lepší než Andrei, vždyť mám o pár centimetrů víc, ale trápila mne střelba, nedařilo se mi podle mých představ. I když, ve 14 zápasech jsem se trefil 5krát a na 4 branky nahrál, to bylo v lize, v Champions League jsem dal branek 5 a na jednu nahrál. Jasně, dějiny fotbalu už pamatují lepší statistiky, ale podívejte se na góly z pohledu jejich významu pro vývoj utkání.
Vím, že od jara se hodně změnilo, už nejsem jediný vysoký hráč schopný hrát na hrotu, Boss přivedl v létě Marouana, je to skvělý hráč, perfektně zapadl do týmu, je pracovitý, myslí především na tým a skvěle hraje hlavou. Mám tak trochu obavy, že bude první volbou Bosse. Jsme si podle mého s Marouanem dost podobní, ale musím přiznat, že Marouane má lepší techniku a dokáže se lépe uvolnit od obránců. Já jsem ale vyšší, silnější, mám větší zkušenosti z Premier League a to může být výhodou. Je mi jasné, že z minulých úspěchů se nedá žít, musím zlepšit svou techniku a asi mi bude chvíli trvat, než se dostanu do kondice. Zdá se, že budu z počátku náhradníkem Chamakha, i když, Robin se uzdravuje a mne možná čeká až třetí místo. Je mi však jenom 22 let a stále mám chuť ukázat, že umím hrát fotbal a střílet góly za Arsenal.
Věřte mi.
/Patrickův blog/
(článek vyjadřuje osobní názory autora)
