Arsenal byli v Premier League v sezóně 2024/25 horší než v předchozím ročníku. To je bez debat zřejmé.
Méně výher, méně bodů, méně gólů, méně čistých kont než v sezóně 2023/24. A nebyla to smůla. Arsenal měl méně držení míče, méně střel, více zaznamenaných střel proti. Méně dotyků v soupeřově vápně, více dotyků soupeře ve vlastním. Mohli bychom pokračovat dál. Není třeba o tom diskutovat: ligová sezóna byla krokem zpět.
Jenže tenhle tým a sezónu je těžké analyzovat, protože výkony nelze oddělit od zranění, která tým postihla. Když vám na měsíce vypadnou hráči jako Ben White, Martin Ødegaard, Bukayo Saka, Kai Havertz a Gabriel, projeví se to na výkonech i výsledcích.
V sezóně 2024/25 ale všichni tito hráči chyběli měsíce. To je polovina základní sestavy z loňska. Taková míra narušení musí být zohledněna při hodnocení týmu – a zejména při hodnocení taktiky trenéra. Hrál Arsenal tak, jak si to Arteta v srpnu představoval? Nebo měl svázané ruce a omezené možnosti?
Když byl Arsenal v předchozích sezónách tak výborný a z větší části zdravý, jedním z klíčových faktorů byl skvěle sladěný presink. Kvalitní presink vám přináší několik výhod – můžete získávat míč vysoko, nutit soupeře hrát dlouhé míče, bránit soupeři v rozehrávce. Se zraněními ale byl presink oslabený a s ním i schopnost Arsenalu dominovat zápasům.
Při agresivním presinku všechno padá, pokud nemáte slepou důvěru v hráče za sebou. Ta důvěra se buduje časem, stejně jako načasování, kdy vystartovat, kdy držet pozici, s jakou intenzitou. Když Arsenal funguje, presink mu pomáhá mít převahu – vytvářet více šancí, mít více míče a nutit soupeře hrát co nejdále od vlastní branky. Se zraněními ale důvěra není na stejné úrovni a co je možná ještě důležitější – kádr je tenčí. Hráči jsou unavenější, nemají prostor k odpočinku, intenzita klesá, aby se předešlo dalším zraněním.
To platí obzvlášť u hráčů jako Jurrien Timber, který se vracel po operaci kolene, nebo Thomas Partey, jehož zdravotní historie je už delší dobu problematická. Když chyběl White, Arsenal si prostě nemohl dovolit přijít i o Timbera. Ale po roční pauze jsme logicky viděli jiného, méně intenzivního hráče, než jakého bychom viděli, kdyby se střídal s Whitem. Projevilo se to jak v presinku, tak v útoku, kde byl Timber mnohem méně ochoten nabíhat do krajních prostorů a podporovat křídelníka, než je na pravém beku zvyklý White.
Arsenal získával míč ve finální třetině hřiště v průměru 4,9krát za zápas Premier League v sezóně 2024/25 – oproti 6,7krát v předchozím roce. Nemyslím si, že by byl presink méně účinný, spíš tým neměl hráče na to, aby mohl presovat stejně agresivně – a tak se rozhodl intenzitu omezit.
Když sledujeme, jak tým hraje, máme tendenci si myslet, že přesně takhle to trenér chce. Často to tak je. Ale i to, co trenér instruuje, nemusí být jeho ideální představa – do hry vstupují další faktory. A u týmu, který se potýkal s tolika svalovými zraněními a jehož kádr se postupem sezóny ztenčoval, dává smysl, že Arteta mohl přistoupit k opatrnějšímu stylu. Tým už ve druhé polovině sezóny vypadal unaveně. Teď si představte, jak by to vypadalo, kdyby Arsenal hrál intenzivněji, zrychloval vhazování, vysoko presoval a více vyrážel do brejků.
Přesto, i se zraněními, Arsenal a Arteta dělali rozhodnutí – a některé věci šly udělat jinak. Letní přestupové období je nyní o tom, jak to napravit a jak týmu umožnit hrát jinak. Asi není nespravedlivé říct, že Arsenal je občas až příliš předvídatelný, příliš pomalý, čekající na perfektní náběh nebo ideální pozici ke střele. Spojování se jmény jako Ollie Watkins v lednu a nyní (a dříve) Benjaminem Šeškem a Viktorem Gyökeresem naznačuje ochotu se s tímto problémem popasovat.
Šeško i Gyökeres jsou typičtí, siloví hrotoví útočníci. Nezatahují se do zálohy, běhají do prostoru, jsou na hraně offsidu. Podle The Athletic bylo 45,8 % náběhů Ollieho Watkinse v sezóně 2024/25 vedených za obranu soupeře – nejvyšší podíl v celé Premier League.
V lednu byla Aston Villa druhá v lize v počtu náběhů za obranu v poměru k držení míče – mezi vítězem FA Cupu Crystal Palace a mistrem ligy Liverpoolem. Arsenal byl až šestnáctý. Neříkám, že být vysoko v tomhle žebříčku znamená být výborným týmem, nebo že být dole znamená být špatným – Tottenham byl čtvrtý – ale je to aspekt, na který by se Arsenal měl zaměřit. Hlavně proto, že Arsenal si nevytváří dost šancí.
Často se mluví o slabém zakončení a fanoušci chtějí nového útočníka, který to vyřeší. Ale možná hledají chybu jinde. Ty neproměněné šance vyniknou právě proto, že si jich Arsenal tolik nevytváří – a tak potřebuje proměnit skoro každou. Kdo měl nejvíc neproměněných vyložených šancí v lize? Liverpool – 90. Arsenal jen 70. Rozdíl je v tom, že Liverpool měl o 40 velkých šancí víc. To je 20 extra neproměněných šancí, ale taky 20 gólů navíc.
I v předchozích dvou sezónách si vítězové ligy – Manchester City – vytvářeli (a zahazovali) více šancí než Arsenal. Chyby se stávají, ale tolik nevadí, když máte dost příležitostí je napravit.
Nový útočník by mohl nabídnout právě ten typ pohybu, který pomůže si víc šancí vytvořit – a vypadá to, že Arsenal chce takového hráče, aby tým přiměl hrát přímočařeji. Samozřejmě ale bude potřebovat i zdravé tvůrce – jako jsou Saka a Ødegaard. Povzbudivé bylo, že na konci sezóny jsme viděli od Gabriela Martinelliho více nepředvídatelného a přímočarého pohybu. Může to být varianta pro příští rok. Třeba uvidíme Martinelliho víc sbíhat do vápna, když bude hrát na hrotu Havertz a on bude hrát jako typický křídelník, nebo naopak?
Klíčové pro další krok je přidání variability a nových možností. Zdravý Riccardo Calafiori ukázal schopnost přinést do hry víc pohybu a překvapení ze zadních pozic, čímž může rozhodit obranu soupeře.
A když se nyní zdá, že klub i trenér konečně došli k závěru, že Declan Rice má hrát hlavně jako osmička, tak příchod Martina Zubimendiho by mohl konečně stabilizovat zálohu – něco, co Arsenalu v posledních dvou sezónách chybělo. Zubimendi se navíc hodí k dřívějšímu stylu presinku (je velmi pracovitý), ale zároveň má i technickou kvalitu a herní inteligenci – umí diktovat tempo hry, přihrávat do stran i nečekaně mezi linie. Arsenal letos pod tlakem často volil dlouhé míče, ale Zubimendi je výborný v přebírání míče čelem k vlastní brance i ve vytváření prostoru pro spoluhráče pomocí práce tělem.
Schopnost Arsenalu dominovat zápasům bude vždy nějak spojena s kvalitou presinku, ale vylepšená záloha by mohla umožnit kontrolu hry i bez toho, aby musel být presink stoprocentní.
Snaha hrát skrz soupeřův presink místo přehrávání ho vzduchem by měla být vnímána jako cesta k většímu prostoru a otevřenějším zápasům. Pokud přidáte Zubimendiho (a k němu Mylese Lewis-Skellyho nebo Calafioriho), a na opačné straně více náběhů za obranu, soupeři budou více roztažení.
Je zřejmé, že tohle je výborný tým Arsenalu. Ale když vám půlka základní jedenáctky chybí měsíce, je jasné, že to nastaví limit toho, co lze dosáhnout. Když se hráči dají dohromady, přijdou dva typově odlišní posily – do zálohy i do útoku – existuje spousta důvodů k optimismu. Tým, který před 12 měsíci získal 89 bodů, je stále pohromadě.
Dostaňme je příští sezónu častěji společně na hřiště a uvidíme, kam až je pár správných doplnění může posunout.
